„Malbork z blota powstal,“ říkávalo se a nebylo v tom nic hanlivého. Jen trochu nadsázky v tom, že celý hrad byl postaven z cihel; jako takový je ovšem největším svého druhu v Evropě.
V našich zemích jsme si na nedostatek kvalitního stavebního materiálu nikdy nemohli stěžovat; stavělo se hlavně z opuky, pískovce nebo i z žuly, ale ne ve všech evropských zemích to bylo pravidlem. Existovala však náhražka, převzatá od starých Římanů, náhražka navíc lehká, laciná a všestranně použitelná: pálená cihla. V nížinách při dolním toku velkých řek bylo cihlářské hlíny dost, což dokazuje vzhled mnoha měst v Nizozemí a v severních oblastech Německa a Polska – a nízké, hlinité břehy Nogatu, jednoho z ramen větvící se Visly, jsou toho rovněž dokladem.
Proto když v roce 1275 příslušníci řádu německých rytířů zakládali hrad Marienburg, který měl být hlavní oporou jejich moci v Pobaltí, na jiný materiál ani nepomýšleli. V dané oblasti přitom byli nováčky. Jejich řád, Ordo equitum Teutonicorum (ale též Ordo Fratrum Domus Hospitalis Sanctae Mariae Teutonicorum in Jerusalem neboli řád bratří německého špitálního domu Panny Marie v Jeruzalémě), byl – spolu s řádem johanitů a templářů – jedním ze špitálních bratrstev, vzniklých ve 12. stol. ve Svaté zemi. Důvodem jejich vzniku byla zpočátku pomoc poutníkům cestujícím do Svaté země, tedy cosi jako dnešní „zajištění služeb“ včetně případné zdravotní péče (dokonce i samo slovo hospitium dnes žije v označení ubytovny, hospice a hospitalu jako špitálu), ale při vypjatých poměrech v Palestině občas sáhli po zbrani. Proto v roce 1119 papež Klement III. jako výraz uznání povýšil jak „špitálníky“ od sv. Jana, tak druhé bratrstvo sídlící v místech zaniklého Šalamounova chrámu, tedy „templu“, do šlechtického stavu s právem nosit meč. Po obou převážně francouzských bratrstvech následovali roku 1190 němečtí rytíři se sídlem na hradě v Akku (Akkonu) – a obávaní válečníci byli na světě.
Ve vyprahlých končinách Svaté země se však teutonští rytíři, jak jim někdy říkáme, dlouho neohřáli. I vojenská situace v Palestině se stále zhoršovala. Zkoušeli štěstí v Benátkách (s nehasnoucí nadějí na účast v případné další kruciádě), ale v roce 1211 se jim naskytla skvělá šance na uplatnění, když uherský král Ondřej II. potřeboval zabezpečit východní hranice království před Kumány a dalšími útočníky. Jeho volba padla právě na „nevytížený“ rytířský řád. S jakou energií a s jakými organizačními schopnostmi se Němci ujali své role, když během pár let učinili Sedmihradsko téměř svým státem ve státě, o tom se dočtete v našem čísle o Rumunsku (ZS 10/2020). Není divu, že už v roce 1225 je Maďaři vyhnali. A opět měli kam jít, neboť mazovský kníže Konrád I. měl ještě horší odhad než Ondřej II. a pozval si německé rytíře do Polska. Podobně jako uherský panovník doufal, že pozváním řádu zabezpečí východ země proti nájezdům pohanských Prusů a dalších útočníků (a posílí své vyhlídky na expanzi do Litvy a dalších území při Baltu), jenže výsledek známe: Zoufalé boje proti řádu pak zabírají podstatnou část polské historie.
Zatím však bylo vše v nejlepším pořádku. Příslušníci řádu se v Polsku objevili v roce 1226 a pustili se do budování prvních pevností. Mimo jiné i v deltě Visly, kde stavěli jednoduchá opevnění s využitím zeminy a dřeva, v podstatě stejná, jaká mohli vidět při starších slovanských a pruských sídlech. Ale už v roce 1275 zahájili na břehu Nogatu stavbu Marienburgu, polsky Malborku, hradu „k poctě Panny Marie“ a zároveň stejnojmenného městečka v podhradí. Byl jedním z řady dalších, ale asi též nejvýznamnějším.
Místo bylo zvoleno s ohledem na polohu při cestě z Gdaňsku do Elbingu (Elbląg) a rytíři zde měli, kromě svěřeného úkolu, i svůj vlastní zájem: proniknout k Baltu, a zabezpečit si tak lodní spojení s německou domovinou, aniž by museli spoléhat na přístavy ovládané Poláky. A neustálý přísun lidí i materiálu potřebovali. Válčili nejen s Prusy, ale (ve spojení s řádem mečových bratří a livonskou odnož…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Evropské poklady 2