Velká vodní plocha, která vypadá jako kousek nebe, zarámována do země, aby posloužila Bohu jako zrcadlo. Tak počátkem 19. stol. popsal Bodamské jezero francouzský klasik Alexandre Dumas. Jednou „tečkou“ v německém „Jižním moři“ je úrodná krajina posetá vinicemi, parky, kvetoucími zahradami s řebříčkem i mátou. Ostrov, kde se za prastarými klášterními zdmi psaly dějiny. Reichenau. Insula felix, Šťastný ostrov.
Na počátku to však nebyl ostrov ani šťastný, ani bohatý, nýbrž spíše prokletý. Soudobý idylický voňavý obrázek se rozhodně nenaskytl biskupovi Pirminovi a jeho 40 bratrům ve víře, když se s cílem založit klášter a šířit křesťanství odvážili v roce 724 připlout na tehdy ještě neobydlený ostrov. Našli tam, jak praví legenda, prý jen houští a příšernou havěť, jejíž kletba řádila tři dny a tři noci. Zřejmě proto bývá zakladatel tamního prvního kláštera benediktinů zobrazován nejenom jako biskup s berlou, mitrou a v pontifikálním oděvu s pluviálem, ale také jako světec, kterému se podařilo vyhnat z ostrova jedovaté hady a žáby. V této roli byl zvěčněn také na okenní malbě v chrámu sv. Marie a sv. Marka (krátce zvaném Münster), katolickém farním kostele v Reichanau-Mittelzell, který se tyčí na místě někdejšího klášterního kostela.
Od příchodu Pirmina začal ostrov v západní části Bodamského jezera prožívat neuvěřitelný rozmach. Sám Pirmin, který na Reichenau přijel podle všeho z francouzského Meaux nedaleko od Paříže, tam ale setrval pouhé tři roky, neboť stouplo napětí mezi Franky (podporovatelem Pirmina byl vlivný Karel Martell) a Alemany. Biskup proto odjel do Alsaska a na různých místech zakládal další kláštery. Zemřel 3. listopadu 753 a byl pohřben ve falckém Hornbachu. Když byl s nástupem reformace tamní klášter zrušen, byly jeho ostatky v roce 1587 převezeny do rakouského Innsbrucku, kde spočinuly v jezuitském kostele a sv. Pirmin se stal jedním z patronů města.
Původně jednoduchou dřevěnou stavbu kláštera, na svou dobu moderní, jejíž části odkryly archeologické vykopávky v 80. letech 20. stol., nahradila již po pár desítkách let z kapacitních důvodů kamenná stavba o délce 40 m. Už koncem 8. stol. byl klášter Reichenau jedním z nejvlivnějších opatství v říši Karla Velikého, panovníka neodmyslitelně spjatého s karolinskou renesancí, který usiloval o kulturní, duchovní i politickou obrodu franské říše po vzoru Říma. Na konci 9. stol. tam žilo 134 mnichů řádu založeného na umírněnosti a askezi, jehož heslo zní „Ora et labora“, modli se a pracuj. Za opata Walda na přelomu 8. a 9. stol. byla založena klášterní škola a knihovna. Také jeho nástupce, opat Heito I., byl vlivný muž, basilejský biskup a přítel Karla Velikého. Ten ho vyslal do Konstantinopole, aby dosáhl uznání karolinské říše byzantským císařem. Pobyt v Byzanci ho mj. inspiroval k výstavbě první baziliky na půdorysu kříže na Reichenau, zasvěcené patronce ostrova, Panně Marii.
Zlaté časy zažil klášter jako nositel vzdělanosti nejen v době karolinské v 9. stol., ale i v době ottonské kolem roku 1000. V klášteře působila řada významných učenců jako blahoslavený Heřman z Reichenau. Tomuto středověkému kronikáři, astronomovi, matematikovi i hudebníkovi, který byl tělesně postižen a připoután na přenosné křeslo, vděčí církev za jedny z dodnes nejvíce zpívaných mariánských antifon Alma Redemptoris Mater a Salve Regina. Klášter proslul skriptoriem, písařskou dílnou, kde benediktinští mniši opisovali staré texty. Tradice knižní malby ovlivnila na ostrově rovněž nástěnné malby v kostelech. Za zdmi někdejšího kláštera jsou uchovávány cenné relikvie – Kristova krev, umístěná ve výklenku presbytáře kostela Panny Marie, kterou na ostrov údajně přivezl opat Heito I., nádoba na vodu z Káně Galilejské, ostatky sv. Jiří, sv. Marka, sv. Petra a sv. Pavla i mnoho různých artefaktů z období od 5. až do 18. stol.
Reichenau proslavil též mnich, botanik i znalec lékařství, opat Walahfrid Strabo, který v roce 830 založil klášterní bylinkovou zahradu. V klášteře, kam ho v dě…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Bodamské jezero