Z tuctu položek našeho dědictví, které jsou zároveň úředně dědictvím světovým, se jedna nápadně odlišuje svým charakterem i rozlohou. Zahrnuje dva zámky, četné stavby drobnější, ale také parky, lesy, obory, rybníky i vinice, to vše na ploše více než 140 km². Známe ji jako Lednicko-valtický areál, i když výstižnější je doslovný překlad anglického názvu, pod nímž je památka zapsána, totiž „Lednicko-valtická kulturní krajina“.

Právě o to tady jde. Krajina zušlechtěná lidskou činností, obohacená o jakousi přidanou hodnotu respektující pokorně její původní ráz, a přitom ho rozvíjející v novou kvalitu. Jedinečná je komplexnost těchto změn a také velikost území, které je podstoupilo. Francie má Versailles, Anglie Studley, Německo Potsdam, Portugalsko Sintru, Španělsko Aranjuez a Rakousko Solnou komoru, ale s výjimkou poslední jmenované se žádná z těchto krajin nemůže s lednicko-valtickou měřit ani vzdáleně plochou a bez výjimky úplností proměny, tou jedinečnou kombinací přírodních a kulturních prvků, souladem architektonické, krajinné a biologické složky.

Jeden rod, dvě města a dvě země
Aniž bychom chtěli snižovat význam práce generací zdejších rolníků, vinařů, lesníků, rybářů či zedníků, za povznesením krajinného celku musíme vidět především postavy majitelů, knížat liechtensteinských. Hned od počátku příběhu, již v dobách, kdy Liechtensteinové nebyli zdaleka ještě knížaty po Habsburcích nejmocnějšími v říši, nýbrž jedním z četných rodů rakouského panského stavu, začnou se objevovat dvě jména, Lednice a Valtice, a s nimi i dvě země. Zatímco Lednice ležela v markrabství moravském, Valtice byly až do roku 1920 součástí Dolních Rakous. Jenže tahle hranice až do rozpadu Rakouska-Uherska nic neznamenala. Jako perličku můžeme v této souvislosti zmínit výstavbu Hraničního zámku, drobnější stavby ve stylu palladiánského neoklasicismu, jež vznikla v letech 1826–1827 na západním břehu Hlohoveckého rybníka rozkročena (a to doslova, neboť Včelínek protékal její dvoranou) nad potokem tvořícím moravsko-rakouskou hranici.

Lednice a Valtice se několikrát vzájemně předháněly – v soutěži o nejstarší zmínku vyhrály o nějakých 30 let Valtice, resp. hrad Veldesperch, který tam stával a od nějž se pak odvinulo německé jméno města Feldsberg. I městem se staly Valtice o něco dříve, zato do majetku Liechtensteinů připadla dříve Lednice. Její první část dostal Jindřich z Liechtensteinu společně s Mikulovem od tehdy markraběte moravského Přemysla Otakara II. v roce 1249. Od té chvíle se datuje téměř sedmisetletá přítomnost Liechtensteinů na jižní Moravě, která skončila až roku 1945. Jejich prvním moravským centrem byl tedy Mikulov, ale už během 14. stol. získali jak celé lednické panství, tak i panství valtické. Když pak v roce 1638 zakoupil Karel Eusebius sousední panství břeclavské, zkonfiskované Žerotínům po prohraném stavovském povstání, bylo území dnešního Lednicko-valtického areálu pěkně pohromadě. Zahrnovalo tři města, řadu městeček, asi 30 vsí i četné hospodářské dvory. V té době už také sídlili Liechtensteinové na jižní Moravě trvale. Po ztrátě Mikulova v roce 1560 se hlavní rodovou rezidencí stal zámek ve Valticích, zatímco ten lednický byl postupně budován do podoby hlavního letního sídla.

Valčice, vínorodá zem
Zatímco za Liechtensteinů byly hlavním rodovým sídlem, po válce stály Valtice tradičně a 40 let záměrně ve stínu Lednice. Hned za obcí totiž začínalo přísně střežené hraniční pásmo, do kterého běžný smrtelník nesměl vstoupit. Stála v něm na Raistenbergu neboli Homoli či Rajstně, s 291 m nadmořské výšky bezkonkurenčně nejvyšším bodě celého Lednicko-valtického areálu, i postupně chátrající Kolonáda – volná nápodoba schönbrunnského Glorietu, kombinace triumfálního oblouku a kolonády, kterou Josef Hardtmuth navrhl na přání knížete Jana I. Josefa, polního maršála a rakouského velitele u Slavkova, jako poctu jeho zesnulým bratrům a otci. Dnes už je Kolonáda zase opravena do někdejší krásy a sbíhá se u ní hned několik cyklostezek z české i rakouské strany. Ostatně právě cykloturistika je v celém areálu to, nač se v plánech dalšího rozvoje hodně sází. Pěší turisty sem přivede okružní Vinařská naučná stezka, která začíná a končí ve Valticích. Podrobně seznamuje s celoročním průběhem prací na vinohradech, s jednotlivými odrůdami a dokonce třeba i s různými typy vedení révy. Pětikilometrová procházka mezi valtickými vinicemi je krásná, výhled od Kolonády nádherný, jen na začátku je třeba správně projít zámeckým parkem, kde se nedostává značení, a v rohu za umělou grottou Peklo najít cestu z parku ven.

A je to právě víno, které hraje významnou roli v návratu Valtic na turistické výsluní. Petr Bezruč kdysi věnoval obci báseň, v níž opěvuje „vínorodou zem“ – a nenechme se mýlit jeho pojmenováním Valčice, ona totiž první zaznamenaná česká zmínka o Feldsbergu z 15. stol. má dokonce podobu Balčice. Dnes dochází valčická vínorodá zem, reprezentovaná vinařskou školou s více než stotřicetiletou tradicí, nejstarším vinařstvím v Lednicko-valtickém areálu (Vinné sklepy Valtice), Salonem vín České republiky ve sklepení zámku, proslavenými Valtickými vinnými trhy či obřím Křížovým sklepem z roku 1640, dalšího naplnění, když zavádí pro nejlepší moky z místních 23 tratí zvláštní značku Hlavní město vína.

V opojení zdejšími vlašáky, sylvány či veltlíny ale nezapomeňme na valtický zámek. Barokní rezidence v základní podobě z počátku 18. stol., ale upravovaná a opravovaná průběžně dál, nabízí v prvním patře kratší (Knížecí) a delší (Císařský) okruh interiéry, jež jsou nejen ukázkou původního baroka, ale také jeho ozvuků v 19. a 20. stol., a ve druhém patře velkou sezonní výstavu. Umělecky nejcennější je zámecká kaple Narození Páně, jedna z nejlepších barokních prostor ve střední Evropě, faktické naplnění gesamtkunstwerku, souborného uměleckého díla, jakkoli se tento termín začal používat až nějakých sto let po jejím vytvoření. Čistě barokní jsou i některé pokoje, třeba mramorový salon. Velmi zajímavý je olympský sál a sousední žlutý salon, někdejší společenské místnosti sloužící k přijímání návštěv, které jsou nově instalovány od letošního roku. Jejich vybavení není čistě barokní, ale mobiliář je původní a má zajímavý osud – mnohé jeho položky koupil český stát v roce 2008 na aukci v Amsterodamu, kde Liechtensteinové prodávali předměty ze svých sbírek, mezi nimi i některé, jež odvezli ke konci druhé světové války ze svých moravských zámků.

Mezi neogotikou, minaretem a ptačími koloniemi
Nejkratší spojnici mezi Valticemi a Lednicí představuje silnice lemovaná z větší části překrásnou alejí poprvé vysazenou roku 1715 za knížete Antonína Floriana, která dnes nese jméno Petra Bezruče. Máte-li dost času, je však zajímavější využít některou z cyklotras nebo červenou turistickou značku, jež procházejí krajinou a zavedou vás k pozoruhodným stavbám i do blízkosti rybníků.

Národní přírodní rezervaci Lednické rybníky tvoří čtyři rybníky na potoce Včelínku s historií sahající až do 15. stol. (od západu k východu Nesyt, Hlohovecký, Prostřední a Mlýnský) a severně od nich Zámecký rybník, vybudovaný s několika ostrůvky v 19. stol. v nivě Dyje přímo v anglickém parku za lednickým zámkem. Jde o přírodně unikátní území, evropsky významnou ptačí lokalitu, mokřad mezinárodního významu chráněný tzv. ramsarskou úmluvou a ráj profesionálních i amatérských ornitologů. Turisté se mohou s životem na rybnících a kolem nich seznámit i prostřednictvím naučné stezky. Na Zámeckém rybníku hnízdí nepřetržitě od roku 1932 kolonie volavek popelavých a kvakošů nočních, v případě kvakošů jde o největší kolonii u nás. Díky obnovenému letnění rybníků zahnízdily na Nesytu asi po 50 letech v roce 2007 znovu dva páry tenkozobců opačných, na Hlohoveckém rybníku zase o rok později poprvé hnízdily husice liščí, k vzácným druhům, které tu hnízdí přinejmenším nepravidelně, patří třeba i vodouš rudonohý, potápka černokrká či volavka červená. Jiné ohrožené ptačí druhy na rybnících zimují nebo je využívají jako zastávku na svých tazích.

Od konce 80. let 18. stol., za knížete Aloise I., začala v celé liechtensteinské doméně rozsáhlá stavební činnost, která pokračovala až do konce života jeho syna Jana I., tedy do poloviny 30. let 19. stol., a obohatila krajinu o četné drobnější stavby. Při cestě z Valtic do Lednice po červené turistické značce narazíme nejprve na letohrádek Belvedere, již více než 10 let opravovaný a stále nedokončený, který se jen těžce vzpamatovává z hospodaření nesourodé směsice svých poliechtensteinských pánů, jež zahrnovala Rudou armádu a zemědělské družstvo stejně jako akademie věd zemědělských i jiných. Nenechme se však odradit, většina ostatních památek je již zrestaurována. A tak do temné zeleně Bořího lesa krémově září neobvyklý lovecký zámeček Rendez-vous v podobě římského triumfálního oblouku, jemuž se podle jeho určení a reliéfní výzdoby přezdívá též Dianin chrám. Bohyně lovu se tu pomyslně setkávala se svými vyznavači, když se zde shromažďovali na snídani před velkolepými parforsními hony. Stejně jako Belvedere, i Rendez-vous navrhoval muž, jehož jméno si sluší zapamatovat – Josef Hardtmuth, jehož kariéra v liechtensteinských službách začínala za Aloise I. a vyvrcholila sedmiletým působením ve funkci ředitele lednického stavebního úřadu za Jana I. Pak se v roce 1812 s knížetem nepohodl, ve zlém odešel a byl nahrazen Josefem Kornhäuselem. Před tím ale vytvořil i snad nejznámější stavbu areálu, přesně 59,39 m vysoký minaret, stojící dnes na severním břehu Zámeckého rybníka – chronologicky však vznikl nejprve minaret, rybník byl založen až po jeho dokončení. S Hardtmuthem je spojen i Janův hrad, romantická „zřícenina“ v ohybu Dyje asi 2 km severovýchodně od lednického zámku, zámeček Pohansko (ještě o něm uslyšíme) a také přestavba statku Nový dvůr pro chov ovcí. Postava Hardtmutha vynikne o to víc, když si uvědomíme, že začínal jako vyučený zedník, a připomeneme, že to byl také on, kdo vynalezl směs práškové tuhy smíchané s jílem a zasazené do dřevěného obalu, tedy novodobou tužku, a založil pod svým jménem vídeňskou továrnu, kterou jeho synové přenesli do Českých Budějovic – Koh-i-noor Hardtmuth, znáte, že?

Kornhäusel musel nejprve dokončit rozpracované projekty svého předchůdce, poté vytvořil malý klasicistní Rybniční zámek nad Prostředním rybníkem a Apollónův chrám sloužící jako vyhlídková terasa nad Mlýnským rybníkem. Stavby jsou vidět z hráze mezi oběma rybníky, po níž při cestě z Valtic také projdeme. To už ale máme za sebou nejen Nový dvůr, ale ještě kousek před ním dílo, kterým se v Lednicko-valtickém areálu zvěčnil poslední z trojice liechtensteinských stavitelů první poloviny 19. stol., Franz Engel – chrám Tří Grácií v podobě polokruhové kolonády s nevelkým salonem uvnitř a sochami věd a umění od Josefa Kliebera ve vnějších výklencích. Vlastní sousoší Tří Grácií před kolonádou vytvořil Leopold Fischer. Engel také přistavěl do Nového dvora podivuhodný kravín s 20 stáními ve tvaru rotundy naproti hlavní bráně a vytvořil plány poslední stavby tohoto období, již dříve zmíněného Hraničního zámku nad potokem Včelínek, jehož výsledná podoba však byla úplně jiná a dodnes není jisté, kdo se o ni zasloužil.

V popisu pamětihodností jsem zatím vynechal ještě jednu, která stylově pochází z úplně jiného světa. Stojí sice v Bořím lese zhruba na půli cesty mezi Rendez-vous a Třemi Gráciemi, ale svým pojetím ukazuje přímo na lednický zámek. Řeč je o novogotické kapli sv. Huberta, patrona lovců, u níž začínali liechtensteinské hony a kterou vskutku vyprojektoval Georg Wingelmüller, architekt novogotické přestavby Lednice. Tím jsme se posunuli už do poloviny 19. stol., do doby vlády knížete Aloise II., jenž nechal do té doby barokní zámek přestavět na letní reprezentační sídlo ve stylu tehdy módní anglické gotiky. Velkolepým návštěvám nejpřednější evropské šlechty bylo určeno zámecké přízemí s nádhernými vyřezávanými stropy a dvěma slavnými dřevěnými schodišti. Malé točité vede z knihovny do obrazárny v patře, velké ve vstupní hale propojuje všechna tři podlaží – zatímco přízemí bylo reprezentační, v prvním patře byly umístěny knížecí apartmány a ve druhém dětské pokoje. Alois II. měl celkem 11 dětí, které na zámku absolvovaly i výuku, takže prostor bylo pro ně potřeba opravdu dost.

Z kuřáckého salonu v přízemí se dalo vstoupit rovnou do skleníku. Ten nechal Alois II. postavit namísto staré dřevěné oranžerie. Litinová konstrukce pokrytá více než 52 tisíci ručně řezanými skleněnými šupinami byla ve své době považována za zázrak techniky a dodnes ohromuje svou krásou a elegancí zevně i uvnitř.

Novogotickou podobu získal i kostel sv. Jakuba, jenž je organickou součástí zámeckého komplexu. Vedle zámku pak zůstala slavná připomínka jeho barokní éry, rozlehlé stáje s jízdárnami, které navrhnul na konci 17. stol. slavný Johann Bernhard Fischer z Ehrlachu a finální podobu jim dal Domenico Martinelli. Stejně jako ve Valticích, i zde stáje připomínají, že Liechtensteinové byli velkými milovníky koní a měli vyšlechtěno své vlastní plemeno, které se sice do dnešních časů bohužel nedochovalo, ale ve své době bylo považováno za nejkvalitnější koně v říši. Když roku 1760 posílala císařovna Marie Terezie poselstvo pro nevěstu Josefa II., Isabelu Parmskou, jež vedl Josef Václav z Liechtensteinu, jelo celé na liechtensteinských koních.

Nezapomeňte na Pohansko
Mohlo by se zdát, že Lednicko-valtický areál je tak známý, že už tu není co nového objevovat. Nemyslím, že je to pravda. V jeho jihovýchodním cípu, 4 km jižně od Břeclavi stojí již citovaný zámeček Pohansko. Empírová stavba s lodžií v patře je půvabná, ale v tomto případě není jediným důvodem k návštěvě. Stojí v místech, jež nás přenášejí do dob dávno předliechtensteinských, kdy se zde v 9. stol. rozkládalo velkomoravské hradiště s kostelem a hřbitovem. V zámečku je nově instalovaná archeologická expozice, která s touto jedinečnou lokalitou podrobně seznamuje, základy kostela si lze prohlédnout na vlastní oči uprostřed tzv. Velké louky před zámkem. O kus dál pak následuje rekonstrukce jedné velkomoravské polozemnice.

Cesta z Břeclavi sem vede oborou Soutok a kromě „klasické“ naučné stezky ji doprovází ještě jedna méně běžná, představující turistům doupné stromy v krajině – jak v reálu, tak v podobě entů z Tolkienovy Středozemě, jakou jim na svých obrázcích dali žáci jedné břeclavské základní školy. A že nevíte, co to doupné stromy jsou? Snadná pomoc, zajeďte si na Pohansko!