Lipnice
Černý lesů pruh se po obzoru táhne / a kde skalný svah se ku sousedu nahne, / hradu valy ční, mohutná zdiva. / Silueta jejich tvrdě v kraj se dívá, / Který chmurný, chudý, jeden pruh a rýha / V temných barev směsi se až k nebi zdvihá.
Tyto verše napsal Jaroslav Vrchlický ve své poslední básnické sbírce Strom života. Věnoval je velmi výrazné části Českomoravské vrchoviny a nebyl zdaleka jediný, koho zdejší krajina kolem řeky Sázavy oslovila. Skalnatý ostroh zakončený mohutným hradem trčící ze „zkrabatělé“ krajiny přitahoval pozornost malířů, sochařů i spisovatelů. A nejen jich. Každoročně se do Lipnice nad Sázavou sjíždí tisíce turistů, aby obdivovali hrad, město a zdejší krajinu. Není divu. Lipnické panoráma jako by bylo prototypem Vysočiny v tom nejlepším smyslu slova.
Na počátku byl hrad
Ačkoliv má Lipnice v názvu slovo „nad Sázavou“, u řeky Sázavy vůbec neleží. Řeka se vine asi pět kilometrů na sever od města. Upřesnění se začalo používat až v minulém století, aby se místo odlišilo od nejméně pěti dalších Lipnic v Čechách. Od roku 2019 je oficiálně městem, ale žije v něm jen něco kolem 650 obyvatel a v současnosti je vůbec nejmenším městem na Českomoravské vrchovině.
Původně vznikla Lipnice jako podhradí jednoho z největších hradů v českých zemích a městská práva, včetně práva pivovárečného, získala již roku 1370 od Karla IV. Sám hrad byl založen pravděpodobně na počátku 14. stol. a v roce 1370 přešel do majetku královské koruny. Karel IV. se však z jeho vlastnictví dlouho neradoval. V roce 1376 ho zastavil pánům z Kunštátu a Poděbrad, kteří hrad prodali Vítkovi z Landštejna. Jako věno jeho vnučky Kateřiny ho pak získal Čeněk z Vartenberka, jeden z nejmocnějších šlechticů v království a velký sympatizant Husova učení.
Během husitských válek změnil hrad několikrát majitele, až se dostal do držení významného kališnického rodu Trčků z Lípy, kteří ho na počátku 16. stol. pozdně goticky přestavěli. Poslední mužský potomek Adam Erdman byl přítel a švagr Albrechta z Valdštejna a spolu s ním byl zavražděn v Chebu. Po třicetileté válce začal hrad postupně chátrat a dílo zkázy dokončil devastující požár v létě roku 1869, kdy hrad totálně vyhořel a popelem lehla i podstatná část města Lipnice. Z pýchy čnící nad krajem se stala zřícenina.
Český humorista a jeho kamarádi
Šestého ledna 1923, za pošmourného dne, jakých je v zimě na Vysočině většina, procházel po Lipnici pohřební průvod. Jeho trasa nebyla dlouhá. Vedla z malého domku pod hradem, kolem hostince U České koruny a na místní hřbitov. Málokoho z několika desítek truchlících tehdy napadlo, že právě pohřbívají jednoho z největších velikánů české literatury.
Jaroslav Hašek se na Lipnici objevil v srpnu roku 1921. Podle dochovaného příběhu se v Praze vydal po obědě se džbánkem pro pivo a před dnes už neexistujícím Denisovým nádražím na Těšnově potkal svého přítele, akademického malíře Jaroslava Panušku. Ten mu oznámil, že právě jede malovat na Lipnici. Hašek, který byl jen nalehko a v pantoflích, vyzval Panušku, aby chvíli počkal, že musí zařídit neodkladnou záležitost. Odnesl džbánek na pivo do hospody, kde požádal, ať mu natočí dobrou míru, že si džbánek vyzvedne později. Poté nastoupil i s Panuškou do vlaku a odjel na Vysočinu. Trvalo celé tři týdny, než o sobě dal vědět své ruské manželce Šuře a svému vydavateli Frantovi Sauerovi.
Haškův výlet skončil tím, že se usadil v Lipnici natrvalo. Zpočátku bydlel v hostinci U České koruny, kde napsal, respektive nadiktoval podstatnou část svého nesmrtelného románu o dobrém vojáku Švejkovi. Teprve na konci roku 1922 si koupil malý domek pod hradem, kde pak krátce po Novém roce zemřel. Během roku a půl stráveného na Lipnici se stačil výrazně vtisknout do duší místních lidí a vytvořil si tu širokou skupinu přátel a známých. Pro mnohé se stal i mecenášem, ačkoliv měl sám hluboko do kapsy a honoráře za jednotlivé sešity Dobrého vojáka Švejka stihnul utrácet se svými kumpány v rekordním čase.
Haškův nezřízený styl života se nakonec podepsal i na jeho zdraví. Ke konci roku 1922 už mohl jen těžce chodit a trávil mnoho času na lůžku ve svém novém domě, kde 3. ledna v ranních hodinách ve věku nedožitých čtyřiceti let zemřel. Svůj nejslavnější román diktoval Štěpánkovi do posledních chvil a řada historek, které se při veselých pitkách přetřásaly v lipnickém hostinci, našly svoji novou existenci jako součást příběhů dobrého vojáka.
„Je tady Vašek…“
Haškova vdova prý nebyla na Lipnici příliš oblíbena. Po šesti letech tamní domek prodala a odstěhovala se. Později přešel domek do vlastnictví Muzea Vysočiny v Havlíčkově Brodě a dnes funguje jako Památník Jaroslava Haška, kde jsou ve dvou skromných patrech zachyceny jednotlivé etapy Haškova bohatého života. Opraven a zachován do dnešních dob je i hostinec U České koruny. Po desetiletích nevalné socialistické péče spotřebního družstva Jednota, kdy sloužil jako samoobsluha, nebyl na počátku 90. let v nejlepším stavu. Roku 2001 jej zakoupil vnuk Jaroslava Haška Richard Hašek, který ho opravil a se svým synem Martinem zde provozuje nejenom restauraci, ale i penzion…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Vysočina