Mérida a římské památky k sobě neodmyslitelně patří. Kromě velkých archeologických komplexů najdete při procházce Méridou nějaké drobnější skoro na každém kroku, ať už v podobě vydlážděného chodníku zahlédnutého ve výloze, římské zdi v nějaké restauraci, či kousku podzemního kanálu, který se náhle vynoří na některém nároží. Kromě toho nabízí Mérida i další zajímavosti, třeba Muzeum vizigótského umění, zmíněnou Alcazabu či kostel sv. Eulálie, raně křesťanský svatostánek z 3. stol. Ale římské památky mají v Méridě přednost před vším.
Největším a nejtrvalejším dědictvím římské přítomnosti na území dnešního Španělska je bezesporu jazyk – španělština, která se vyvinula z vulgární latiny. Kromě ní zde ale zůstala také řada hmotných památek, ty nejúchvatnější v Extremaduře. Výjimečnost někdejší kolonie Augusta Emerita, dnešní Méridy, byla v roce 1993 stvrzena zápisem na seznam Světového dědictví UNESCO.
Římané dobyli Pyrenejský poloostrov za druhé punské války ve 3. stol. př. n. l. I po svém vítězství se obávali, že by ho Kartaginci mohli znovu obsadit, a tak na jeho území zakládali vojenské tábory, z nichž se později vyvinula samostatná města. Pyrenejský poloostrov rozdělili nejprve na dvě provincie: Hispania citerior (Přední Hispánie) a Hispania ulterior (Zadní Hispánie). Přední Hispánii později přejmenovali na Hispanii Tarraconensis s hlavním městem Tarraco, což je dnešní Tarragona, zatímco Zadní Hispánii rozčlenili na dvě nové provincie: Baetica s hlavním městem Corduba a Lusitania s hlavním městem Augusta Emerita.
Dnešní Méridu založil v roce 25 př. n. l. „na zelené louce“ první římský císař Augustus jako kolonii pro veterány ze svých legií. Odtud pocházel její název Colonia Augusta Emerita („kolonie zásluhou Augustovou“). Římské období bylo také obdobím její největší slávy. Z Augustova popudu zde bylo vybudováno zázemí srovnatelné s tím, jaké měli obyvatelé samotného Říma. Samozřejmě nemohla chybět zařízení sloužící k zábavě a zároveň upevnění moci císaře v duchu hesla „chléb a hry“.
Obyvatelé antické Méridy se mohli jít podívat například do amfiteátru, resp. gladiátorské arény, na zápasy člověka s člověkem nebo člověka s lítou šelmou. Do arény se vešlo až 15 000 diváků. Hlediště bylo rozděleno na sektory, nejlepší místa s honosnými mramorovými sedadly patřila císaři a bohatým patricijům. Osud gladiátora závisel na přízni či nepřízni diváků. Když se obecenstvu jeho způsob boje nezamlouval, žádalo gladiátorovu smrt. Pokud však zápasník prokázal dostatečnou sílu a statečnost, diváci křičeli perdón – milost. Omilostněný zápasník pak odcházel slavobránou a venku na něj čekaly různé pocty a k jeho potěše dokonce otrokyně. Pokud se mu takto podařilo přežít tři roky, byl otrok-zápasník propuštěn, stal se svobodným občanem a mohl se ucházet i o veřejné funkce. Z bývalých gladiátorů a posléze svobodných občanů se však většinou rekrutovali učitelé dalších gladiátorů.
V následujících staletích ale se stoupajícím vlivem křesťanství obliba gladiátorských zápasů upadala, až byly zcela zakázány. Zápasnická aréna začala chátrat, obyvatelé z okolí ji postupně rozebírali a materiál používali na stavbu svých obydlí. Jedno patro hlediště dnes proto zcela chybí. Přesto však k vidění zbylo ještě dost: cely gladiátorů, chodby, kterými chodili do arény, slavobrána, kotce pro šelmy a také místnost pro náboženské rituály, které předcházely každému zápasu. Na stěnách kolem arény se zachovaly pozůstatky maleb s výjevy bojujících gladiátorů, ale kvůli ochraně byly sejmuty a umístěny do Národního muzea římského umění, které stojí hned vedle a o němž ještě bude řeč.
Jemněji zaměřené duše mohly jít do divadla. Divadlo v Méridě je nejzachovalejším římským divadlem vůbec. Dochovalo se dokonce s hereckým zázemím, jako jsou šatny a zbytky latrín i termálních lázní, které měli herci k dispozici. Pro soustředění před představením sloužila hercům i zahrada, kde se mohli procházet a naslouchat zurčení vody v potůčcích a fontánách. Zahrada se dochovala, fontánky už ne. Místo nich jsou v travnatých plochách rozesety zbytky římských sloupů a hlavice, jejichž původní umístění se nepodařilo lokalizovat.
I divadlo však mělo namále. Než ve 20. stol. začal podrobný průzkum, byla jeho oblast známa jako Sedm stolic, protože šlo v podstatě o hromadu zeminy, z níž vyčnívalo na povrch jen jakýchsi sedm plošin. Lidé ještě tenkrát věřili tomu, že tam kdysi sedávali maurští vládci a rozhodovali o osudu města. Jaké asi muselo být překvapení archeologů, když postupně odhalili nápisy, které dokládají, že divadlo bylo postaveno v letech 16–15 př. n. l. z pověření Marka Agrippy, vojevůdce na souši i na moři, Augustova přítele.
Do hlediště se vešlo až 5 500 diváků a rovněž bylo rozděleno na sektory podle významu návštěvníků. Nejblíže hledišti seděli na mramorových lavicích náboženští představitelé a bohatí patricijové, o něco výš na žulových lavicích svobodní občané a nahoře vestoje přihlíželi otroci a ženy. Hrávala se většinou pantomima s maskami doprovázená hudbou nebo troubením na lastury. Upoutá volný prostor uprostřed hlediště, doplněný počátkem 2. stol. a označovaný jako sacrarium – místo pro náboženské obřady, které se konaly před každým divadelním představením.
Architektura divadla musí ohromit snad každého. Vysoké korintské sloupy ve dvou řadách nad sebou v průčelí divadelní budovy jsou impozantní. Uprostřed předsedá vší té nádheře sedící bohyně úrody Ceres. Po stranách mezi sloupy stojí kamenné postavy různých římských císařů ve vojenském oděvu. Jsou to kopie, originály uvidíte v Národním muzeu římského umění.
Kdo z římských občanů Hispánie nebyl milovníkem gladiátorských zápasů nebo divadla, měl k dispozici hipodrom, jemuž se někdy říkalo cirkus. Mnoho se z něj nedochovalo, v podstatě zůstala jen oválná závodní dráha, jedna z největších v celé římské říši. Ví se, že uprostřed závodního oválu se tyčilo sloupoví, zdobené obelisky a fontány s tryskající vodou. Závodnímu klání mohlo přihlížet až 30 000 diváků. Vozatajem neboli aurigou se mohl stát svobodný občan, ale i otrok. Někteří jsou známi dokonce jménem, jak se lze dozvědět v malém muzeu, které tvoří součást hipodromu. Například Gaius Appulius Diocles, který žil v 2. stol., začínal svou kariéru v 18 letech v Římě a na okruhu v Méridě dosáhl neuvěřitelného počtu 1 462 vítězství. Sedm kol na zdejším okruhu dokázal zvládnout za 10 minut. Vozataje Marcia s vítěznou palmovou větví v ruce zase zobrazuje mozaika umístěná v Národním muzeu římského umění.
Zatím jsme se zajímali o to, jak se obyvatelé Méridy bavili. Ale jak vlastně žili? V Méridě se na několika místech dochovaly patricijské domy. Jeden takový, Casa de amfiteatro, stojí hned vedle amfiteátru a divadla, kdysi přiléhal těsně k hradbám. Nejreprezentativnějšími prostorami takového patricijského domu byly společenské místnosti, často bohatě zdobené a malované. Z maleb je patrné, že majitel si liboval v červené barvě. V zahradě, která k domu patřila, se dochovaly zbytky termálních lázní a také akvaduktu, který přímo do domu přiváděl vodu. Splašky se odváděly důmyslným systémem odpadních kloak, který se v podzemí Méridy rovněž zachoval. V tomto patricijském domě můžete spatřit snad nejkrásnější a nejlépe zachovalé mozaiky z celé Méridy. Jedna se jmenuje Podzim a zachycuje sklizeň hroznů, jejich šlapání a vše další, co s vinobraním souvisí. Výraz v tvářích tří šlapačů vína dává tušit, že se již těší, jak si po namáhavé činnosti dopřejí doušek tohoto božského moku z minulé sklizně. Na druhé mozaice jsou vypodobněni různí ptáci a ryby, na ostatních můžeme obdivovat důmyslné geometrické vzory.
Kousek od divadla najdete další pozoruhodný patricijský dům nazvaný Casa Mitreo. Část přilehlého pozemku zabírá býčí aréna. Tato krásná stavba z počátku 20. stol. je nepřehlédnutelná, takže cestou k římskému domu nemůžete zabloudit. Spatříte v něm Kosmologickou mozaiku, součástí venkovního prostoru je kolumbárium s náhrobky a náhrobními stélami a zajímavou expozicí o způsobech pohřbívání v antickém Římě.
Kromě hipodromu leží všechny zmíněné památky nedaleko od sebe. Než se vydáme za dalšími, je téměř povinností navštívit Národní muzeum římského umění. Slavný španělský architekt Rafael Moneo, držitel Pritzkerovy ceny z roku 1996, vytvořil unikátní prostornou stavbu z červených cihel odkazujících na stavební materiál římských inženýrů a stavitelů akvaduktů.
Jakmile vstoupíte dovnitř, napadne vás, že na tuto stavbu se po staletích budou návštěvníci chodit dívat stejně tak, jako my dnes chodíme obdivovat pozůstatky římské architektury. Prostor je rozčleněn řadami cihlových oblouků, takže každá socha, sloup či hlavice má své vlastní zákoutí. Spousta světla, žádná tlačenice, všude dost místa, exponáty si můžete v klidu prohlížet ze všech stran, zblízka i z odstupu. V přízemí jsou vystavena zejména sochařská díla, mozaiky, sarkofágy a náhrobky. Snad nejdojímavější je ten, který nechal zhotovit jakýsi římský synek svým rodičům: busta muže a ženy, kteří se i po smrti drží za ruce. V patře jsou ve vitrínách vystaveny mince, keramika, olejové lampičky a další drobné archeologické nálezy. V kryptě je odhalen kus původního římského chodníku.
Celé ulice a křižovatky byly zpřístupněny ve čtvrti Morería, ale části římských chodníků lze spatřit i ve výkladech některých obchodů, sklopíte-li oči a místo na zboží pohlédnete směrem k zemi. V této souvislosti je třeba se zmínit o Vía de la Plata. Označení nemá nic společného se stříbrem, přestože plata znamená ve španělštině „stříbro“. Název vznikl zkomolením arabského Ba la Ta, což znamená „dlážděný chodník“. Vydlážděné cesty propojující jednotlivá města protkávaly celý Pyrenejský poloostrov a dodnes jsou v krajině patrné. Konkrétně z Méridy vedla na sever cesta do dnešní Astorgy, tehdy nazývané Asturica Augusta, a na jih do Italiky, významného centra v provincii Baetica nedaleko dnešní Sevilly. Po těchto chodnících kdysi kráčely dějiny. Využili je muslimové, když se v roce 711 vylodili u Gibraltaru a rychle po nich postupovali na sever. Poté, co se situace obrátila, v době reconquisty, usnadňovaly křesťanům postup v opačném směru. Využívali je také poutníci na své pouti do Santiaga de Compostela. A novodobí poutníci je spolu s dalšími pěšími turisty využívají i dnes. Vía de la Plata je poutní cesta vedoucí ze Sevilly do Astorgy, kde se napojuje pro poslední úsek na nejfrekventovanější svatojakubskou cestu Camino Francés.
Za Římským mostem (Puente Romano) musíte pěšky na opačný konec města. Cestou budete míjet pozůstatky někdejšího římského fóra se znovupostaveným portikem. V antice bylo fórum propojené s tzv. Dianiným chrámem stojícím asi o 100 m dál. Dnes už víme, že tradiční označení chrámu není správné, ve skutečnosti byl zasvěcen císařskému kultu. Na přelomu 15. a 16. stol. si šlechtický rod Corbů část chrámu přivlastnil a včlenil do ní stavbu svého renesančního paláce. Spojení typické renesanční architektury s průčelím římského chrámu je rovněž méridskou raritou.
Přímo u Římského mostu stojí na pravém břehu řeky Guadiany maurská pevnost Alcazaba. V muslimských dobách se do ní vcházelo přímo z mostu. Most byl s největší pravděpodobností vystavěn v roce 25 př. n. l., současně se založením města. Měří 792 m a má 60 oblouků. Je největším římským mostem na celém Pyrenejském poloostrově. Pochodovaly po něm římské legie, muslimská vojska a posléze příslušníci svatojakubského řádu, když jim Alfons IX. Leónský ve 13. stol. daroval dobytou Alcazabu. Za napoleonských válek po něm vstoupila do města Napoleonova i Wellingtonova vojska. Vévoda z Wellingtonu neváhal kvůli vítězství nad Francouzi vyhodit část mostu do povětří. I z toho vyplývá, že most se v průběhu historie několikrát opravoval. Prvních úprav se dočkal už v 5. stol., posledních plánovaných v 17. stol., kdy byl prodloužen o pět nových oblouků, původně zašpičatělých. Při poslední rekonstrukci po napoleonských válkách byly i tyto oblouky zaobleny, aby most získal jednotný vzhled.
Za poslední pozoruhodností musíte až na okraj města. Uprostřed obytných domů se tam vypíná Akvadukt zázraků (Acueducto de los Milagros). V podstatě by se zázrakem dal nazvat celý systém zásobování vodou, který zde Římané vytvořili. Asi 9 km od Méridy nejprve vybudovali přehradu Proserpina, sloužící dnes rekreačním účelům. Odtud vedli vodu do města, ale cestou bylo třeba překonat údolí řeky Albarregas, přítoku Guadiany. Vystavěli tu proto 830 m dlouhý a až 25 m vysoký akvadukt z červených cihel a se žulovými základy. Dochovala se z něj asi polovina oblouků. Při pohledu na ně se člověku hned vybaví Moneovo muzeum, a pokud měl nějaké pochybnosti, zde u akvaduktu je lehce rozptýlí: o původu architektovy inspirace nemůže být sporu. Jakmile voda dotekla do města, byla svedena do nádrže v jeho nejvyšším místě, odkud se rozváděla do jednotlivých městských čtvrtí a někde i přímo do patricijských domů. Přebytečná voda odtékala do odpadních kanálů, které se tak neustále pročišťovaly.