„Jen vyjeďte nahoru, tam je slunce dost!“ řekla nám usměvavá rangerka v návštěvnickém centru na úpatí pohoří Olympic. Olověné šedé mraky otírající se o hustě porostlé svahy hor však ničemu takovému nenasvědčovaly. Jemné mrholení skrápělo už od rána bujnou vegetaci. Na co si stěžujeme, jsme přece v oblasti deštného pralesa mírného pásu! S minimálním optimismem jsme se vyšplhali po klikaté silnici do nadmořské výšky 1500 m. Deštný prales už dávno skončil, vystřídal ho alpínský porost. Jak ubývalo stromů, řídly kupodivu i mraky a náhle jsme jako mávnutím kouzelného proutku vjeli do jiného světa. Na sluncem zalité louce se poklidně páslo stádečko jelenců, z parkoviště pozorovala skupina turistů dalekohledem baribala na vzdáleném svahu a celému horizontu kralovalo úchvatné panoráma jiskřících zasněžených štítů – národní park Olympic.
Neprostupné hory
Pohoří Olympic najdeme na stejnojmenném poloostrově ve státě Washington v těsné blízkosti hranice s Kanadou. Vzniklo někdy před 35 miliony let, kdy byla část podmořských usazenin pacifické litosférické desky „odškrábnuta“ a vyzdvižena severoamerickou kontinentální krou. Díky vydatné srážkové a následné ledovcové činnosti byla vzniklá klenba přemodelována do systému jedenácti radiálně vytvářených údolí, která se dále proměňovala tak, jak ledovce narůstaly a ustupovaly. Ještě dnes leží na vrcholcích v parku na 60 ledovců. Většina z nich je relativně malá, ale komplex ledovců v nejvyšším místě pohoří má plochu asi 26 km2, což představuje třetí největší glaciální systém kontinentálních USA (mimo Havaj a Aljašku).
Prvním Evropanem, který toto pohoří spatřil, byl patrně řecký lodivod ve španělských službách Juan de Fuca. Průliv, který odděluje poloostrov od kanadského ostrova Vancouver, nese dodnes jeho jméno. Psal se tehdy konec 16. stol., a protože pobřeží zarostlé pralesem nemělo Španělům co nabídnout, není divu, že další zmínka o zdejší oblasti se v denících španělských kapitánů znovu objevila až o dvě století později. To už se ale měnila situace a otěže objevitelských cest přebírali Britové. Slavný kapitán Cook sice po průlivu pátral marně, zato jeho krajané byli úspěšnější. Kapitána Johna Mearese velkolepost zdejší scenerie uchvátila natolik, že nazval nejvyšší horu poloostrova podle bájného sídla řeckých bohů – Mt. Olympus. Další objevitel George Vancouver proplul průlivem a důkladně prozkoumal a také pojmenoval vnitřní členitou zátoku Puget Sound, která sahá až k dnešnímu Seattlu. Mořeplavci se však spokojili jen s pohledem zpovzdálí na majestátní a věčným ledem pokryté hory. První, kdo se odvážil do vnitrozemí, byl poručík americké armády Joseph O’Neill, který vystoupal od pobřeží poloostrova do míst, kde se dnes ve výšce necelých 1600 m nachází vyhlídka a návštěvnické centrum Hurricane Ridge. Autem to dnes trvá asi půlhodinu, objevitelská skupina v roce 1885 šla tento úsek celý měsíc!
O neprostupnosti zdejších hor svědčí i průběh druhé expedice, kterou financovalo periodikum Seattle Press v zimě 1889–1890. Překročení hor pokrytých sněhem i ledem, pronikání pralesem a objevování horských údolí přehrazených nespočetnými polomy se ukázalo jako nelehký úkol. Překonání vzdušné vzdálenosti asi 100 km v severojižním směru trvalo skupině šesti mužů neuvěřitelných pět a půl měsíce.
Také poručík O’Neill se tentýž rok vrátil k pohoří Olympic, prošel ho od východu k západu a stal se jedním z hlavních iniciátorů vytvoření národního parku. Území však bylo nejprve vyhlášeno v roce 1897 rezervací, především kvůli necitlivému vytěžování pralesa. Ale třeba zdejší největší poddruh jelenů wapiti (wapiti západní), který z amerických lesů v té době rychle mizel, se mohl lovit dál. Teprve roku 1909 prezident Theodore Roosevelt povýšil oblast na národní památku, právě zejména kvůli wapitiům. Nakonec ale slavily úspěch i těžařské společnosti, když se jim podařilo dosáhnout zmenšení území národní památky. Kampaň ochránců přírody nakonec vyvrcholila v roce 1938, kdy prezident F. D. Roosevelt po své návštěvě pohoří Olym…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Severozápad USA