Drážďany

Snad každý Čech zná Drážďany a má na saskou metropoli své vzpomínky. Často jsou zahaleny oparem několika desetiletí. Platí ještě vůbec? A opravdu tohle město na Labi známe tak dobře, jak si myslíme?

Drážďany jsou blízko – a nejen geograficky. To, že jejich jméno má slovanský původ, si dnes už moc neuvědomujeme. Západní Slované nazývali svou osadu na levém břehu Labe Drezdany či Drežďany, což bylo jméno odvozené od slova označujícího bažinatý les. Zato si určitě mnozí pamatujeme odborové a všelijaké jiné kulturní zájezdy – nervozita na hranicích, obrazárna jako úlitba oficiálnímu programu a pak vzhůru do obchodů, košile, boty, záclony i leccos dalšího představovalo v šedi československého socialistického trhu cenný úlovek. Tak trochu kuriózní je, že nákupní oázou pro mnoho Čechů zůstaly Drážďany dodnes. Přejezd hranice nezaznamenáme, vyhledávaný sortiment se změnil, legendární obchodní dům Centrum na Pražské ulici nahradila moderní obchodní galerie, nervózní kamufláže zakoupeného zboží vystřídaly spanilé nákupní jízdy, ale obrázek Drážďan jako obchodního ráje přetrvává. Je to nezasloužené stigma, které až příliš odvádí pozornost od dalších podob města, jež jsou na rozdíl od té zaměnitelné obchodní tváře ve světovém měřítku jedinečné a neopakovatelné. Věřte, že dnes už zase opravdu stojí za to, vydat se z Pražské ulice dál do města.

Už dvakrát jsem zmínil Pražskou ulici – její jméno budiž dalším dokladem blízkosti Drážďan. Není to výsledek žádné socialistické družby, jak by se snad mohlo zdát. Ulice vznikla pod tímto jménem už v letech 1851–1853 jako spojnice nově vybudovaného nádraží a historického centra města. Velmi rychle se z ní stala nejvýznamnější obchodní třída tehdejších Drážďan. Ono nádraží se jmenovalo České a když ho po více než 40 letech nahradilo nové, dodnes fungující nádraží Hlavní, byla velmi důležitou skutečností pro jeho vybudování na stejném místě právě poloha na konci významné obchodní tepny.

Mezi slovanskou osadou v podmáčeném luhu a městem dravě se deroucím v období industrializace na obou březích Labe ze svých původních dispozic klene se působivý oblouk, jemuž dominuje vybudování „polabské Florencie“ zastavěné architektonickými skvosty a napěchované uměleckými poklady. O blyštivé metropoli zářící obdobně jako Zlatý jezdec, nejslavnější pomník města zpodobující kurfiřta Augusta Silného, budeme psát dále. Stejně jako o její zkáze na konci druhé světové války, o obnově, jež se plně rozvíjí teprve v posledních zhruba patnácti letech, i o současném životě. Připomeňme si ještě předtím hlavní milníky na této předlouhé cestě.

Před pěti lety, 31. března 2006, oslavily Drážďany 800 let své existence. Výročí bylo stanoveno na  den, jímž je datován nejstarší písemný dokument obsahující jméno Dresdene. Hlavní oslavy pak proběhly v srpnu a jejich vrcholem se stal kompletní knížecí průvod v historických kostýmech. Šlo o oživení pozoruhodného uměleckého díla, které je názornou učebnicí nejen drážďanských dějin a jehož vznik se často nepřesně spojuje s jiným osmisetletým výročím.

Výlučnými vládci Drážďan byli až do roku 1918 Wettinové, jeden z nejstarších německých knížecích rodů nesoucí jméno svého rodového hradu, který stojí v přestavěné podobě dodnes nedaleko Halle ve spolkové zemi Sasko-Anhaltsko. V roce 1089 získal Jindřich I. z Eilenburgu od římsko-německého císaře Jindřicha IV. v léno Míšeňskou marku a stal se prvním míšeňským markrabětem z rodu Wettinů. Prý k 800. jubileu v roce 1889 pak bylo s předstihem rozhodnuto o vytvoření oslavného uměleckého díla – průvodu 35 wettinských knížat a dalších 59 osob, který v délce více než 100 m bude zdobit vnější průčelí tzv. Dlouhé chodby spojující od druhé poloviny 16. stol. drážďanský zámek se stájemi. Ve skutečnosti v roce 1861, kdy se rozhodovalo o nové podobě Dlouhé chodby a její výzdobě, bylo základním kritériem čistě urbanistické hledisko a o tehdy ještě vzdálené výročí nešlo. Zhotovením rozměrného výjevu byl pověřen nepříliš známý umělec Wilhelm Walther, pozdější profesor drážďanské Kunstakademie, který tu stvořil své životní dílo. Přípravy trvaly 10 let a další tři roky vznikal sgrafitovou technikou vlastní obraz. Záhy se však ukázalo, že tato technika nebyla nejšťastnější volbou. V důsledku špatného zpracování podkladu byla už na začátku 20. stol. sgrafita natolik poškozena povětrnostními vlivy, že se nedala restaurovat. Zdálo se, že dílo by mohlo zachránit jedině to, že by bylo vytvořeno kompletně znovu, na což se nedostávalo prostředků. Tehdy přišel s geniálním řešením dr. Julius Heinze, technický ředitel Královské porcelánky v Míšni – navrhnul přenést celý výjev na porcelánové dlaždičky, které odolávají nepřízni počasí daleko lépe. Dva roky trvalo kopírování obrazu z původních Waltherových uhlem kreslených kartonů na čtvercové kachlíky o délce strany 205 mm a v roce 1907 pak byly dlaždičky umístěny na Dlouhou chodbu. Jako zázrakem zůstal Knížecí průvod téměř nepoškozen po bombardování Drážďan v únoru 1945 – zeď zůstala stát a z 23 621 kachlíků tvořících vlastní obraz bylo pouze 223 zničeno a 442 poškozeno. Po důkladném restaurování v 70. letech se dílo zaskvělo v nové kráse.

Prvního míšeňského markraběte Jindřicha v průvodu nenajdeme. Za heroldem, trubači a praporečníky tvořícími úvodní část průvodu jede jako první Wettin Konrád Veliký, obratný politik považovaný tradičně za zakladatele wettinské moci – od něj se také datuje (1125) nepřetržitá vláda Wettinů nad Míšní, resp. Saskem. Wilhelm Walther byl stoupencem historické malby, a tak není divu, že spíše než apoteózu panovnického rodu vytvořil historicky věrné dílo s realisticky propracovanými detaily – od podob knížat, přes oblečení, zbraně či koňskou výstroj až po řadu symbolických detailů připomínajících různé historické události. U nejstarších vládců ale hodnověrné prameny chyběly, a tak si musel různě vypomáhat. Proto má Konrád Veliký rysy tváře saského krále Jana, jenž vládl v době, kdy Walther své dílo připravoval.

Knížata jsou na cestě časem seskupena většinou do dvojic či trojic spojených historickými událostmi, jen málokterý jede v průvodu sám. Takhle zdůrazněna je třeba postava Fridricha (Bedřicha) Bojovného, který jako první Wettin získal od císaře Zikmunda hodnost říšského kurfiřta. Bedřich byl významným Zikmundovým spojencem, aktivně se účastnil válek proti husitům a v roce 1421 porazil pražské vojsko Jana Želivského v bitvě u Mostu. Později už tak úspěšný nebyl, prohrál u Ústí i u Tachova, ale to nic nezměnilo na tom, že právě on završil vzestup Wettinů mezi nejvyšší říšská knížata.

Hned za ním jede trojice, která významně ovlivnila dějiny Saska. Fridrich II. Dobrotivý drží za ruce své syny Ernsta (Arnošta) a Albrechta, jako by je chtěl zapřisáhnout, aby byli jednotní. Nebyli – v roce 1485 si v tzv. lipském dělení rozdělili své dědictví, čímž došlo k založení dvou wettinských linií. Ernestinská držela kurfiřtský úřad, albertinská dostala vlastní území s centrem v Drážďanech a titul saských vévodů k tomu. Fridrich II. je zajímavý i pro naši historii – roku 1459 uzavřel s Jiřím Poděbradským smlouvu z Chebu, která stanovovala průběh sasko-české hranice v Krušných horách. Z velké části platí tahle hranice dodnes, a je tak jednou z nejstarších existujících hranic v Evropě.

O tři skupiny dál vidíme bratrskou dvojici z albertinské linie – Mořice a Augusta. Právě Mořic Saský, často považovaný za politicky vůbec nejvýznamnějšího Wettina, ukončil rozmíšky obou linií. Obratnou politickou hrou a spojenectvím s katolickým císařem Karlem V. vrátil v roce 1548 kurfiřtství do Drážďan, a položil tak základy pro budoucí slávu města. Vzápětí se vyšvihl do pozice vůdce říšských protestantských stavů a významnou měrou se zasloužil o oficiální uznání protestantství v Německu, i když se sám už uzavření augsburského náboženského smíru v roce 1555 nedožil. Od svých odpůrců si sice vysloužil přídomek „Jidáš z Míšně“, ale jeho význam pro upevnění vůdčího saského postavení mezi německými protestantskými zeměmi to nijak nesnížilo.

Za dvěma trojicemi nepříliš významných panovníků pak přijíždí kurfiřt Fridrich August I. Silný, který byl zároveň polským králem Augustem II. Jedna z nejzářivějších postav saských dějin, prototyp absolutistického monarchy, jehož vzorem byl francouzský král-Slunce Ludvík XIV. Byl to právě August Silný, který vybudoval na přelomu 17. a 18. stol. z Drážďan barokní metropoli patřící k nejvěhlasnějším evropským městům té doby. Walther ho zobrazil na vzpínajícím se koni, který zadní nohou zašlapává do země růži. Připomněl tak Augustovu konverzi ke katolické církvi, protože tzv. Lutherova růže je tradičním symbolem luteránství. Augustův syn stejného jména, druhý jako saský kurfiřt a třetí jako polský král, velikosti svého otce zdaleka nedosáhl, však je také v průvodu zachycen zcela v jeho stínu.

V závěrečných dvou skupinkách panovníků pak rozeznáme prvního saského krále (od roku 1806) a posledního absolutistického vládce země Fridricha Augusta I. Spravedlivého i úplně posledního zobrazeného krále Jiřího, který u sebe nemá uveden žádný letopočet – v době vzniku obrazu byl „jen“ mladším bratrem tehdejšího krále Alberta. Za ním celý průvod uzavírá skupina postav symbolizujících tvůrčí národ. Jsou v ní zastoupeny různé profese, nechybí oba Waltherovi učitelé na Kunstakademie, symboličtí zástupci rolníků i horníků, dva nepostradatelní Waltherovi pomocníci – zedník Pietsch a tesařský tovaryš Kern – a za nimi úplně poslední Wilhelm Walther sám.

Knížecí průvod končí přelomem 19. a 20. stol. Vláda Wettinů skončila jen o málo později, s koncem první světové války v roce 1918. Poslední saský král Fridrich August III. abdikoval a na Drážďany čekala trnitá cesta 20. stoletím – od jednoho z nejvýznamnějších kulturních a hospodářských center Výmarské republiky přes úpadek za vlády nacionálních socialistů, obrovské škody způsobené na konci druhé světové války a převážně socialisticky realistickou obnovu v časech NDR až k opětovné pozici metropole Svobodného státu Sasko ve znovusjednoceném Německu.