Když se zeptáte, kde leží region Emilia-Romagna nebo jaká význačná místa do něj patří, uvedete asi většinu dotazovaných do rozpaků. Přitom jména jako Ferrara, Modena či Ravenna zná skoro každý, stejně jako Bolognu, jež je hlavním městem celého regionu. Pravdou je, že Emilia-Romagna je dílem teprve moderního administrativního uspořádání Itálie. Patří do ní jak vlastní Emilie, sestávající kdysi z desítek drobných feudálních držav a relativně samostatných měst, tak historická Romagna, po celá staletí z větší části pod papežskou svrchovaností.
Názornější je asi představa obrovského území mezi úpatím Alp na severu a prvními vrcholky Apenin na jihu, které řeka Pád dělí na dvě části: severně od Pádu leží Benátsko s Veronou (viz Země světa 6/2022) či Benátkami (ZS 10/2007) a Lombardie s Milánem a dalšími významnými městy (ZS 6/2015), na jih od řeky se rozkládá právě Emilia-Romagna, táhnoucí se napříč severní Itálií od jadranského pobřeží až k mramorovým vrcholkům nad Ligurským a Tyrhénským mořem. Ve své východní polovině je to krajina poměrně plochá, kde z roviny jen tu a tam vystupují nižší kopce korunované zříceninami středověkých hradů a bělostnými stavbami kostelů, zato však velmi úrodná a hustě osídlená, a to už od nejstarší historie.
Není divu, že tato oblast byla od nepaměti oblíbeným cílem válečných výbojů a snah o ovládnutí. Tzv. villanovská kultura, pojmenovaná podle osady jihovýchodně od Bologne, patří k nejvýznamnějším dokladům o minulosti Evropy na počátku doby železné (zhruba od 10. století př. n. l.), ale kraj už asi od 6. stol. př. n. l. obývali také Etruskové a po nich Římané, kteří si celou Předalpskou Galii (Gallia Cisalpina) podrobili na počátku 2. stol. př. n. l. Tehdy také postavili jednu ze svých nejvýznamnějších strategických silnic, která vedla z Rimini do dnešní Piacenzy a dostala jméno Via Aemilia po svém zakladateli a hlavním „sponzorovi“, jímž byl konzul Marcus Aemilius Lepidus. Jako dopravní páteř procházela celým regionem a ve zmodernizované podobě slouží dodnes jako superstrada (SS) č. 9. Není divu, že Aemiliovo jméno posléze dostala západní část území, kterým jeho silnice vedla.
Oblast prožívala s Římany a pak už jako rovnocenná součást jejich říše v dobrém i ve zlém společné osudy, a to až do krize a zhroucení impéria v roce 476. Už v 5. stol. dávali římští vladaři před chátrajícím Římem přednost Ravenně, dříve nepříliš známému městu na jadranském pobřeží, a podobně tomu bylo i později, když se v Itálii chopili moci Ostrogóti. V 6. stol. se tato oblast dostala do hledáčku Byzance coby legitimní dědičky původní Římské říše. Konstantinopolští vladaři, Řekové vytrvale pěstující nástupnickou linii římských císařů a zpočátku na svém dvoře udržující i latinský jazyk, tehdy považovali za samozřejmé, že se ujmou země zmítané vnitřními rozbroji a nájezdy útočníků. Ovládli hlavně její východní část, přiléhající k Jaderskému moři, a za sídlo pověřených zástupců si vybrali rovněž Ravennu. Období tzv. křesťanské antiky v Ravenně mezi 5. a 7. stol. patří k nejslavnějším kapitolám evropské kultury.
V 2. pol. 6. stol. se v severní Itálii objevili Langobardi a v zemi na dvě staletí ustavili své vlastní království. Pro okolí Ravenny používali označení Romania, v němž můžeme hledat původ druhé části dnešního názvu regionu. Jako křesťané navázali Langobardi na kulturní dědictví svých předchůdců a podobně tomu bylo i poté, co je v 2. pol. 8. stol. vystřídali Frankové pod vládou Karla Velikého. Památek z oněch dob se však moc nedochovalo; to, co v 1. pol. 10. stol. při svých nájezdech nezničili Maďaři, kteří tehdy pronikli až do dnešní Francie (jejich řádění učinila přítrž až bitva na Lechu roku 955), překryl mocenský a kulturní rozmach Itálie po začátku nového tisíciletí.
Ze zemědělských osad živořících na hranici existence se od 11. stol. stávají sebevědomá města, šlechta upevňuje svoji moc budováním hradů nad strategicky významnými cestami, po celé zemi se zakládají nové kláštery a ve městech vznikají velkolepé chrámy v duchu nastupujícího románského slohu. O katedrálách (dómech) v Bologni, Modeně nebo Parmě budeme hovořit v následujících článcích, stejně jako o památkách gotického období, kdy města nabývají v podstatě své dnešní urbanistické podoby a do popředí se dostávají i honosné městské paláce. A to vše s pozoruhodnou sochařskou a malířskou výzdobou.
Města byla v různé míře závislá na místní šlechtě či víceméně svobodná, opírala se o prosperitu plynoucí především z drobné výroby a obchodu a samozřejmě mezi sebou soupeřila a vedla bezpočet (pro nás už nepřehledných) válek. Výrazně se na osudech celého regionu podepsaly staleté boje ghibellinů podporujících Svatou říši římskou a guelfů stojících na straně papeže. I když šlo o střet celoevropského významu, nejhůře dopadal právě na severní Itálii.
Papežská strana měla už od 14. stol. silnou pozici v Bologni a Ferraře a většina Romagne patřila od roku 1506 až do období risorgimenta pod papežskou svrchovanost, zatímco města v Emilii byla samostatnými republikami nebo je střídavě ovládaly mocné šlechtické rody, jako byli Viscontiové či Sforzové v Miláně, rod Farnese v Parmě či Piacenze nebo estenští vévodové v Modeně. Přes rozdíly v politickém a teritoriálním uspořádání (ostatně velice proměnlivém) se dané oblasti kulturně nijak nelišily.
Až napoleonské války na prahu moderní doby přinesly vážné trhliny do prastarého feudálního uspořádání. Napoleonova severoitalská loutková Cisalpinská republika sice trvala jen krátce (1797–1802), ale přinesla svěží duch novot a reforem. Nastupující 19. stol. bylo obdobím nevídaného hospodářského rozmachu celého regionu, provázeného i sílícím národním sebevědomím celé Itálie. Zejména severní Itálie se tehdy proměňuje v hospodářsky sílící oblast s rozvíjejícími se průmyslovými podniky, rychle rostoucími městy a hustou sítí železnic, do popředí se dostává nová společenská elita se svým vlastním pojetím literatury, hudby i výtvarného umění. Zejména ta pak sehraje hlavní roli v hnutí risorgimenta, obdoby našeho národního obrození, vedoucího nakonec, po krvavých střetech s domácími i zahraničními nepřáteli, ke sjednocení Itálie v roce 1870.
Pozdější osudy země ve 20. stol. jsou už všeobecně známé: účast v 1. sv. válce na straně států Dohody proti Ústředním mocnostem a vítězství provázené roztrpčením nad následným dělením německých koloniálních držav, vystoupení Mussoliniho a nástup fašismu, utrpení za 2. sv. války… to vše už v rámci celé Itálie, kde se její sever vyznačoval především existencí vyspělého průmyslu a úměrně tomu byl devastován spojeneckými nálety, stejně jako německými represemi vůči hnutí odporu.
Hospodářská převaha regionu Emilia-Romagna nad ostatními regiony se nezměnila ani v dalších desetiletích. Stačí si připomenout slavné automobilové a motocyklové značky jako Lamborghini, Ferrari, Maserati nebo Ducati, ale nezanedbatelným zdrojem příjmů je také turistický ruch. Můžeme sice namítnout, že i zde, zejména při dálnicích a na okrajích měst, lze narazit na nehezké shluky skladišť a drobných průmyslových podniků, avšak na jiných místech se stále ještě dá obdivovat neporušený půvab italského venkova s obilnými lány a vinicemi, s červeně natřenými domky s prejzovými střechami a tmavozelenými okenicemi, obklopenými piniemi a cypřiši, a s hrady na okolních výšinách jak na starých obrazech… A pak jsou tu města plná památek a oblíbené pláže na jadranském pobřeží, lemované rekreačními středisky v okolí Rimini, Ravenny a dalších pozoruhodných měst.
