Indonésie

Indonésie
Indonésie je největším souostrovím světa. Pás více než 13 000 ostrovů, z nichž skoro polovina je neobydlených, se táhne po obou stranách rovníku v délce 5120 km a zasahuje do tří časových pásem.

Téměř dvě třetiny Indonésie pokrývá tropický prales, země však trpí rozsáhlým odlesňováním, zejména v důsledku expanze pěstování palmy olejné. Druhové bohatství indonéské flóry i fauny je mimořádné. Příroda tu vypadá jako jedna velká zahrada plná ibišků, lotosů i mnoha dalších květů. Botanikové zde napočítali kolem 28 000 druhů kvetoucích rostlin, mj. na 2500 druhů orchidejí.  K unikátním zvířecím druhům patří orangutani, největší žijící ještěři na světě – varani komodští, impozantní kasuáři, rajky, jejichž pírka patřila v minulosti k ozdobám evropských módních salonů, tygři, sloni a nosorožci. Narazit ve volné přírodě na poslední tři jmenované se dá jen zcela výjimečně, naopak poměrně snadno lze pozorovat některé primáty, především makaky. Nesmírně zajímavý je také podmořský svět s korálovými zahradami, rybami, delfíny nebo žraloky. V indonéských vodách leží některé z nejlepších potápěčských lokalit na světě (ostrovy Raja Ampat severovýchodně od Nové Guineje, ostrov Bunaken u severního pobřeží Sulawesi, Komodo nebo Bali).

Klimaticky zná Indonésie dvě období. Zpravidla mezi dubnem a říjnem nastává období sucha, deště přicházejí od listopadu do března. Ani v období dešťů však neprší po celý den, v západní Indonésii bývají rozdíly mezi oběma obdobími menší než ve východní části země.

Indonésie leží v seismicky velice aktivní oblasti a tvoří součást tzv. pacifického ohnivého kruhu. Řetězec jejích sopek se táhne od Sumatry až po ostrovy Banda v oblasti Moluk. V dobré paměti ještě máme tzv. sumatránsko-andamanské zemětřesení z 26. 12. 2004 s epicentrem nedaleko od západního pobřeží severní Sumatry, při němž zejména v důsledku následné vlny tsunami zahynulo snad až 280 000 lidí ve 14 různých státech.

Patrně nejznámější ze 127 aktivních indonéských sopek je Krakatau. Vulkán uprostřed Sundského průlivu mezi Sumatrou a Jávou se 26. srpna 1883 nadechl k výbuchu, který zaznamenali i na 4800 km vzdáleném ostrově Rodrigues a v Austrálii si pečlivý důstojník zanesl do deníku hlášení o dělových výstřelech neznámého původu. Tsunami si tehdy vyžádala asi 36 000 obětí. Krakatau vstoupila i na plátna kin a svým názvem inspirovala Čapkův Krakatit. Méně známá sopka Galunggung se zase postarala o jeden díl dokumentárního cyklu věnovaného leteckým katastrofám. V roce 1982 letadlo British Airways vlétlo nad Jávou do oblaku sopečného prachu a jenom díky umění pilotů neskončilo selhání všech čtyř motorů katastrofou. Vůbec nejsilnější erupci zaznamenanou v dějinách způsobila v roce 1815 sopka Tambora na ostrově Sumbawa – kvůli ní Evropa a Amerika v následujícím roce nepoznaly léto.

Indonésie je po Číně, Indii a USA čtvrtou nejlidnatější zemí na světě. Při posledním sčítání měla 238 milionů obyvatel, současné odhady již přesahují čtvrt miliardy. Více než polovina všech obyvatel žije na Jávě, kde se také průměrná hustota zalidnění blíží hodnotě 1000 osob/km², naopak na Nové Guineji to není ani 10 osob/km². Na Jávě leží i čtyři z pěti největších indonéských měst – Jakarta, Surabaya, Bandung a Semarang, jedinou výjimkou je celkově čtvrtý Medan na Sumatře. Přestože se v posledních letech stále vice lidí stěhuje do měst, asi polovina obyvatelstva nadále žije ve vesnicích.

Ohromné vzdálenosti i geografická roztříštěnost tisíců ostrovů daly vzniknout babylonu několika stovek různých etnik s odlišnou kulturou a zvyky. Nejpočetnější jsou dvě jávská etnika – Javánci (asi 40 % obyvatel) a Sundánci (15 %). Početně slabou, ale ekonomicky velice významnou skupinu představují indonéští Číňané, kteří kontrolují velkou část obchodu. Oficiálním jazykem je indonéština, bahasa Indonesia, ale celkem se v zemi mluví asi 700 místními jazyky. Indonéština vychází z malajštiny, která se v historii dlouho používala jako společný jazyk obchodníků působících v jihovýchodní Asii. Za národní jazyk byla bahasa Indonesia přijata v roce 1928, v době počínajícího boje za nezávislost.

Indonésie je zemí, kde žije nejvíce muslimů na světě – k islámu se hlásí asi 86 % obyvatel, téměř výhradně jde o sunnity. Muslimové žijí převážně na Jávě, Sumatře, Sulawesi, Lomboku a také na Molukách. Islám přinesli do Indonésie arabští obchodníci již krátce po jeho vzniku, ale k jeho opravdovému nástupu došlo až ve 13. stol. Místní vládci začali často přijímat titul sultán, aby tak veřejně deklarovali svoji konverzi. Nové náboženství se v Indonésii smísilo s již existujícími vírami, a tak se tu dodnes převážně praktikuje umírněná forma, někdy nazývaná islam Nusantara. Nejortodoxnější muslimové žijí v Acehu na západě Sumatry. Tato oblast přezdívaná „brána k Mekce“ je jedinou v Indonésii, kde se užívá islámské právo šaría. Na většině území Indonésie nemusí ženy povinně nosit šátek, nemusí se zahalovat a mohou aktivně působit ve společenském i politickém životě. Uzavřeny jim nejsou ani nejvyšší posty, jak o tom svědčí případ Megawati Sukarnoputri. Dnes sedmdesátiletá dcera prvního indonéského prezidenta Sukarna založila a dodnes vede jednu z největších politických stran v zemi a v letech 2001–2004 byla prezidentkou.

Křesťany najdeme zejména ve východní části Indonésie, ale také na Sumatře, kde se k tomuto náboženství hlásí Batakové. Na Bali převažuje hinduismus. Indonéští Číňané se hlásí ke křesťanství, buddhismu a také konfucianismu, který byl uznán jako oficiální náboženství teprve před 10 lety. V odlehlých oblastech, zejména na Nové Guineji, vyznává řada lidí stále ještě animismus.

Dnešní Indonésané jsou potomky protomalajských migrantů, kteří osídlili souostroví asi před 6000 lety. K významným změnám došlo v 1. tisíciletí př. n. l., kdy kultura Dongson pocházející z Vietnamu a jižní Číny přinesla do Indonésie techniku zavlažování rýžových polí, jež přispěla k formování prvních království na Jávě zhruba v 1. stol. Společně s obchodníky začaly do země pronikat hinduismus a buddhismus.

V 7. stol. se ve strategicky výhodné poloze na Sumatře u Malackého průlivu začalo vytvářet hinduisticko-buddhistické království Sriwijaya, které se stalo námořní a obchodní velmocí a v době svého největšího rozkvětu ovládalo i velkou část Malajského poloostrova. Na Jávě dosáhla v 8.–10. stol. významného postavení dynastie Šailendra a její stát Mataram, který nám zanechal dvě významné památky – buddhistický chrám Borobudur a hinduistický chrámový komplex Prambanan. V 10. stol. došlo k úpadku Mataramu a centrum moci se přesunulo na východní Jávu, kde začal budovat svoji říši král Airlangga. Na konci 13. stol. se na východě Jávy zrodilo nejvýznamnější království indonéské historie Majapahit, považované později indonéskými vlastenci za symbol velikosti země. Postupnou expanzí ovládlo rozsáhlou oblast, která kromě téměř celé dnešní Indonésie zahrnovala také většinu Malajského poloostrova. Poprvé v dějinách jihovýchodní Asie tak vznikla skutečná velmoc.

Předvoj evropské invaze do regionu obstarali v roce 1512 portugalští obchodníci s kořením, kteří svůj zájem napřeli zejména na Moluky. Od konce 16. stol. je začali střídat Nizozemci a jejich Spojená východoindická společnost (VOC). Z původně obchodní společnosti postupně vyrostla koloniální moc, fakticky ovládající pouze formálně samostatná království. Na konci 18. stol. se ocitl systém nizozemské správy v krizi a Společnost zbankrotovala. Následně pak vznikla kolonie Nizozemská Východní Indie, která do začátku 20. stol. postupně převzala kontrolu nad celým územím dnešní Indonésie. To však již začaly stoupat ambice místních obyvatel. Symbolickým datem zrodu nového národa se stal 28. říjen 1928, kdy kongres mládeže v Batávii (dnešní Jakartě) přijal „přísahu mladých“ na jednotný národ, jazyk a zemi.

Nizozemská koloniální éra skončila s druhou světovou válkou a  japonskou okupací. Po skončení války se již Nizozemcům nepodařilo své bývalé pozice v oblasti udržet a 17. srpna 1945 vyhlásil vůdce boje za samostatnost a  první prezident Sukarno nezávislou Indonésii.

Samostatnost Indonésie uznalo po ozbrojeném i diplomatickém zápase v prosinci 1949 i Nizozemsko, s výjimkou západní poloviny Nové Guineje, která byla k Indonésii připojena až v roce 1962. Sukarnova vláda, balancující mezi nacionalisty, armádou a komunisty, kteří měli v Indonésii třetí nejpočetnější základnu na světě, tragicky vyvrcholila 30. září 1965 údajným komunistickým pokusem o převrat. Následné protikomunistické pogromy po celém souostroví si vyžádaly možná až milion obětí. Vůdce armády generál Suharto využil situace a oslabení Sukarna k úplnému převzetí moci a zahájil vládu „nového pořádku“, Orde baru. Autoritářská vláda trvající 30 let přinesla zemi kromě porušování lidských práv i významný hospodářský pokrok, a tak její hodnocení není zcela jednoznačné. V roce 1997 Indonésii těžce zasáhla asijská měnová krize, která společně s rozsáhlou korupcí přivodila pád Suhartova režimu. Po studentských protestech musel Suharto 21. května 1998 odstoupit a země nastoupila nelehkou cestu k demokracii.

V prvních letech postsuhartovského období by si na Indonésii vsadil jen málokdo. Země se zmítala v demonstracích, chaosu a etnickém a náboženském násilí. V roce 1999 obyvatelé Východního Timoru po čtvrtstoletí trvající okupaci odhlasovali v referendu odchod z Indonésie a hrozilo reálné nebezpečí, že jejich příkladu budou následovat i ostatní. Indonésie však dokázala přechod do nové doby ustát, po dlouhých letech byl ukončen konflikt v Acehu, a tak jediným potencionálním centrem separatismu zůstává Papua. Nová vláda vedená současným prezidentem Jokou Widodem se pokouší o rozsáhlou modernizaci země s využitím obrovského potenciálu přírodního bohatství v podobě ropy, plynu, mědi, zlata nebo cínu. Zemědělství produkuje rýži, čaj, kávu, kakao, palmový olej, kaučuk i různé druhy koření. Nyní mají přibýt nové přístavy, letiště a vysokorychlostní železnice. Metropole Jakarta staví metro a chystá se vybudovat 17 umělých ostrovů, na nichž vznikne úplně nové město. Krásy země objevuje také stále více turistů – v roce 2015 jich do Indonésie přijelo téměř deset milionů.

Indonésie