Jihozápad USA

„Zastav! Zastav! To je přece scenérie!“ vykřikla moje spolucestující, když jsme kaňonem řeky Virgin zdolávali stoupání na Coloradskou náhorní plošinu. Zastavil jsem na odpočívadle, ale ta scenérie mi zase tak báječná nepřipadala. Osádka vozu stála venku a zuřivě natáčela stěny kaňonu. O pět dní později jsem zastavil na vyhlášené vyhlídce nad řekou Colorado. To už jsme měli za sebou všechny významné parky této oblasti. Všichni seděli v autě a nikdo nevystupoval. „Je tu skvělý výhled,“ zkusil jsem. Za mnou se kdosi unaveně protáhl na sedačce. „Pořád jen červený skály…“

Nejen červené skály
Pokud se podíváme na mapu jihozápadu Spojených států, uvidíme, že společné hranice států Arizona, Utah, Colorado a Nové Mexiko vytvářejí pravidelný kříž. Právě zde se nachází region, který nese oficiální název Coloradská náhorní plošina. O tomto území, které se rozkládá na ploše asi pětkrát větší, než je naše republika, se někdy hovoří jako o Colour Country, tedy Barevné zemi. Málokde najdeme na naší planetě tolik přírodních krás, jako jsou nesčetné kaňony, skalní města a věže, stolové hory a přírodní oblouky. Nejcennější krajinné celky jsou chráněné v  národních parcích a řada dalších území požívá ochrany nižší úrovně.

Nejpřitažlivějšími místy jsou národní parky Zion, Bryce Canyon, Canyonlands, Capitol Reef a Arches, které spolu se severním okrajem Velkého kaňonu řeky Colorado vytvářejí tzv. Grand Circle – Velký okruh. Každý park má své drobné odlišnosti a svůj charakteristický „rukopis“, takže ten, kdo udrží své vnímání na maximu a nedá se zaskočit syndromem „únavy z červených skal“, je odměněn velkolepými dojmy z nekonečné tvarové a barevné rozmanitosti, která  svojí škálou přesahuje míru běžné lidské fantazie. Jako by tu neznámý mistr rozehrál nespočet neopakovatelných variací na podobné téma.

Zrod Velkého schodiště
Krása Barevné země se zrodila hluboko v dějinách naší Země. V dobách, kdy neexistovaly jednotlivé kontinenty a veškerou pevninu planety tvořil obrovský prakontinent Pangea, byla oblast Coloradské náhorní plošiny dnem mělkého moře, na němž se usazovaly vápenné schránky živočichů, vrstvy písku a bahna. Stovky milionů let se pak materiál ukládal a stlačoval vrstvy pod sebou, území bylo opakovaně zdviháno a zaplavováno, což bylo několikrát provázeno sopečnou činností. Sedimentární souvrství bylo postupně zpevněno a změnilo se na vápence, pískovce a břidlice. Pangea se mezitím rozpadla a severoamerická kontinentální deska se vydala na pouť do svých dnešních míst. Kolize s pacifickou oceánskou deskou vyvolala na západě kontinentu vznik Kordiller a následně zhruba před 9–13 miliony let – způsobila postupný zdvih Coloradské náhorní plošiny. Stejně jako kolize s pacifickou deskou trvá dodnes, a způsobuje tak častá zemětřesení na západním pobřeží, trvá i nepostřehnutelné zdvihání a vyklenování Coloradské náhorní plošiny.

Horotvorné pohyby však nebyly rovnoměrné a v průběhu posledních milionů let došlo k deformacím po zlomech a nerovnoměrnému zdvihu jednotlivých částí plošiny. Následnou říční erozí byl povrch rozčleněn mnoha kaňony a vznikly skalní útesy, nad nimiž zůstaly zbytky náhorních plošin o rozdílné nadmořské výšce. Ke zvláště bohatému rozčlenění došlo na sever od řeky Colorado, tomuto území začali geologové 20. století říkat Grand Staircase neboli Velké schodiště. Od roku 1996 existuje dokonce chráněné území Grand Staircase – Escalante National Monument o rozloze zhruba 6900 km². Geologicky je však myšlena oblast Velkého schodiště mnohem šířeji a zasahuje do většiny národních parků zmiňovaného Velkého okruhu. V zjednodušeném schématu je rozlišováno sedm stupňů tohoto gigantického útvaru. Jeho nejnižším „schodem“ je rozsáhlá plošina Kaibab, která svojí jižní hranou vytváří severní okraj Grand Canyonu. Její vrchní, a tedy i nejmladší vrstvu tvoří kaibabský vápenec o stáří asi 225 milionů let. Když ovšem nahlédneme pod kaibabské vápence do úžasné geologické čítanky, kterou zde vytvořila řeka Colorado v podobě Grand Canyonu, našli bychom pod ním dalších devět souvrství a na samém dně kaňonu horniny o stáří 1,7 až 2 miliardy let.

Severní okraj dosahuje nadmořských výšek kolem 2500 metrů. Směrem do státu Utah plošina klesá na pouhých 1400 m a z těchto míst se postupně zdvihají další stupně, které dostaly většinou název podle barev hornin. Tak tu za sebou následují útesy čokoládové, rumělkové a bílé, potom přichází výrazná šedobílá formace a za ní šedé a růžové útesy. Růžové útesy tvoří nejvyšší stupeň Velkého schodiště a se svým  stářím 53–54 miliony let jsou  ze zdejších sedimentů relativně nejmladší. Za vrchol schodiště se považuje Aquarius Plateau, které je současně nejvyšší náhorní plošinou ve Spojených státech. Dosahuje nadmořské výšky až 3430 m.

Za svoji povrchovou různorodost vděčí Barevná země především poslední a nejtvořivější fázi vývoje, kterou je eroze. Činnost říčních toků a potoků, voda z tajícího sněhu, rozdíly teplot a činnost větru obnažují hrany jednotlivých vrstev a neustále odnášejí další zvětralý materiál. Je to proces, který nikdy nekončí a jehož působením zaniká mnoho nádherných výtvorů, zatímco na druhé straně vznikají nové a často ještě úžasnější. Tento věčný modelář zaručuje, že oblast Barevné země ani dlouho v budoucnosti neztratí svoji přitažlivost.

Živá příroda
Flora a fauna, kterou najdeme na Coloradské náhorní plošině, ani v nejmenším nezaostává za rozmanitostí geologickou. Na dně hlubokých kaňonů často vládne suché subtropické klima, zatímco na nejvyšších plošinách najdeme alpínskou vegetační zónu s vysokohorskými loukami. Krajina kaňonů a skalních útesů všeobecně působí vyprahlým dojmem a převážnou částí spadá do horní sonorské vegetační zóny s nižším srážkovým úhrnem. Převažují zde suchomilné rostliny, jako jsou juky, opuncie, utažský jalovec a  borovice osinatá. Na druhé straně, horní stupně Velkého schodiště si nemohou na nedostatek srážek – zvláště v zimním období – stěžovat. V oblasti tzv. High Plateaus – Vysokých plošin napadne každý rok několik metrů sněhu. Tyto polohy už většinou spadají do přechodové zóny, kde je hlavním zástupcem borovice těžká, nebo kanadské vegetační zóny s  douglaskami, smrky a osikami. Pro mnohé návštěvníky je překvapením, když po pokroucených jalovcích řídce roztroušených na skalnatém podloží, objeví na náhorních plošinách rozsáhlé porosty kvalitního lesa. Jen jejich nepřístupnost je v minulosti zachránila před vydrancováním dřevařskými společnostmi.

Díky řadě včasně založených parků a rezervací se na velké části Coloradské náhorní plošiny uchovala i původní zvířena. Ještě dnes lze poměrně snadno spatřit kojota, ovci tlustorohou, vidloroha, dva druhy jelenců či velké jeleny wapiti. Při troše štěstí to může být i bobr či černý medvěd. O opravdovém zážitku mohou hovořit ti, kterým se podaří zahlédnout plachou pumu.

Také ptačí říše je zastoupena poměrně hojně, od miniaturních kolibříků až po mohutné divoké krocany. Nad stoupavými proudy z kaňonů často plachtí velcí dravci jako skalní orel či kondor kalifornský, který dnes patří mezi nejohroženější ptáky světa. Právě zde, v oblasti Vermillion Cliffs, se podařilo v době, kdy už se tento pták ve volné přírodě nevyskytoval, vysadit několik párů tohoto mohutného dravce. Předpokladem pro takový úspěch byla právě nepoškozená příroda Coloradské náhorní plošiny.

Horní sonorská vegetační zóna je také oblíbeným domovem plazů. Vedle mnoha druhů hadů a ještěrek zde vzácně najdeme i korovce jedovatého – jednoho ze dvou zástupců jediné čeledi jedovatých ještěrů na světě.

Výzkumníci se ovšem zabývají i životem, který zanikl před mnoha miliony let. Díky své pestré geologické historii je oblast Velkého schodiště důležitým zdrojem paleontologických nálezů. Například na základě průzkumů v posledních desetiletích se ukázalo, že odlehlá náhorní plošina Kaiparowits je nejbohatším známým nalezištěm fosílií z pozdní křídy.

Přichází člověk
Kvůli nepříznivým klimatickým podmínkám se první lidé objevují na Coloradské náhorní plošině v poměrně malém počtu. Skromné nálezy kamenných hrotů a pletených figurek ze štípaného proutí, spadající do období zhruba před 4000 lety, nám říkají jen velmi málo o této komunitě lovců a sběračů. Mnohem více víme o pueblanské kultuře pozdějších zemědělců, kteří přišli v polovině prvního tisíciletí našeho letopočtu a zanechali zde zbytky svých obydlí. Archeologové dnes znají v tomto regionu několik tisíc prehistorických sídel. Anasaziové – „ti staří“, jak jsou označováni podle jazyka kmene Navajo – si s nehostinností oblasti už uměli poradit. Horké léto trávili na římsách a náhorních plošinách, kde také měli svá políčka, zatímco na zimu se uchylovali do bezpečí kaňonů s příznivější teplotou. Tato kultura dosáhla svého vrcholu na přelomu 12. a 13. století a pak z nepříliš jasných důvodů zmizela. Vyprázdněný prostor postupně vyplnily kmeny jazykové skupiny Ute – Šošonů, Cerbatů, kočovných Paiutiů a kolem roku 1500 i Navajů. Všichni byli nuceni se přizpůsobit zdejším podmínkám a jejich potomci zde žijí dodnes.

Také na bělochy si oblast dlouho počkala. Kromě sporadických návštěv španělských dobyvatelů a misionářů zůstala Coloradská náhorní plošina téměř nedotčena až do poloviny 19. století. Jako první přišli lovci kožešin, kteří se však příliš nezdrželi. První stálí bílí obyvatelé se objevili až po založení města Salt Lake City mormony v roce 1847. Mormonští osadníci se při hledání nové půdy začali usídlovat v kaňonech a pod skalními útesy a dnes je historie většiny sídel v oblasti Velkého schodiště těsně spjata s jejich církví.

Oficiálního prozkoumání se plošina dočkala až po občanské válce. Válečný veterán major John Wesley Powel splul se svými druhy řeku Colorado a jako první podal svědectví o neskutečné kráse Velkého kaňonu. Při své druhé expedici prozkoumal i jeho přítoky, a stal se tak uznávanou autoritou pro celou náhorní plošinu i její kaňony. Jeho popisy přilákaly první návštěvníky a počátek 20. století už byl ve znamení vzniku prvních národních parků. Turistika dlouho zaostávala za rozvojem zemědělství, především dobytkářství, ale nakonec slavila úspěch a dnes je důležitým zdrojem příjmů celého regionu. Nemalou měrou se o propagaci oblasti zasloužily i hollywoodské filmy, které velmi často využívaly dramatické scenérie země kaňonů a skal. Dnes je téměř nemyslitelné navštívit Západ Spojených států a nezhlédnout alespoň některý z národních parků této oblasti.

Biblický kaňon
Indiáni kmene Šošonů mu říkali Mukuntuweap – Přímý kaňon. Pod tímto názvem ho také zaznamenali členové expedice Johna W. Powela, kteří v roce 1872 kaňon naskicovali a nafotografovali a následně představili veřejnosti. Týž kaňon však už deset let nesl jiné jméno. V roce 1862 se v něm totiž usadil mormonský osadník Isaak Behunin, který ho pojmenoval po biblické hoře Sion,. Kaňon připadal osadníkovi patrně jako bezpečné útočiště stejně jako kdysi jeruzalémský kopec králi Davidovi. Navíc zde bylo zvláštní mikroklima, které umožňovalo, aby zde pěstoval – zcela v rozporu s mormonskými tradicemi – víno a tabák. To prý nesmírně pobouřilo vůdce mormonů Birghama Younga, který pak dlouho nazýval místo „Ne-Sionem“. V roce 1909 se kaňon stal národní památkou pod původním indiánským názvem, ale o deset let později bylo uzemí rozšířeno a povýšeno na národní park opět pod názvem Zion, tedy Sion.

Národní park Zion patří k nejnavštěvovanějším parkům celé oblasti. Fakt, že leží v dosahu několika hodin jízdy z Las Vegas, způsobuje, že sem přijíždí více než dva a půl milionu turistů ročně. V roce 2000 musela Národní správa parků sáhnout k drastickým opatřením a od té doby je vjezd do kaňonu po dobu hlavní sezóny pro automobily uzavřen.  Park je sice průjezdný celoročně po silnici US 9, kdo však chce navštívit kaňon, musí zaparkovat na záchytném parkovišti a dál se vydat speciálním ekobusem. Soupravy dvou vagonků se pohybují pomalým tempem 25 km/h a mají uvnitř soutěsky 6 zastávek. Jízdné se neplatí a lze kdekoliv nastoupit a vystoupit. Cesta na poslední zastávku Sinawův chrám trvá 45 minut.

Silnice uvnitř kaňonu se klikatí podél řeky Virgin, která nevypadá na první pohled nijak impozantně. Přesto jsou strmé stěny vysoké až 800 m hlavně jejím dílem. Během jarního tání či přívalových dešťů se může její průtok zvýšit více než dvacetkrát. Jak se zdvihala Coloradská náhorní plošina, zrychloval se i její tok, který se zakousl do pískovcových skal až vytvořil dnešní impozantní scenérie. Dvůr patriarchů, Přístaviště andělů, Kazatelna či Velký bílý trůn, to všechno jsou názvy mohutných skalních útvarů, které můžeme v soutěsce obdivovat. Za poslední zastávkou už lze pokračovat jen po pěší stezce podél řeky. Tato část, zvaná The Narrows – Úžiny, patří k nejoblíbenějším místům parku. Stezka mizí asi po dvou kilometrech a další cesta je možná už jen vodou. K probrodění celé soutěsky je třeba povolení a dobrých bot, které se nerozlepí po prvním kilometru brodění. Jen tak se dá dostat až do míst, kde se strmé stěny přibližují na pouhých osm metrů.

Geologické struktury parku tvoří tři stupně Velkého schodiště – rumělkový, bílé útesy a šedobílá formace. Převažujícím stavebním materiálem je však navažský pískovec, který je dominantní horninou bílých útesů. Tento pískovec je většinou slabě narudlý, ale protože obsahuje až 98 % křemenných zrn, v ostrém slunci se jeví bíle. Jeho propustnost je příčinou vzniku další zajímavosti parku. Voda z tajícího sněhu na náhorních planinách se dostává trhlinami do nitra skalních masivů. Díky vysokému osmotickému tlaku pak proniká porézním pískovcem, až se vyroní na stěnách kaňonu. Na provlhčené hornině se zachytává vegetace a vytváří tzv. visuté zahrady. Jednu z nejoblíbenějších najdeme u Weeping Rock – Plačící skály.

Skalní stěny kaňonu slouží také jako horolezecké terény a pro ty, kteří se nebojí stoupat do kopců,  jsou připraveny desítky kilometrů stezek, jež směřují nahoru na skalní římsy. Pro mnohé je to cesta, jak uniknout zástupům návštěvníků na dně kaňonu a lépe se pokochat impozantností národního parku a výmluvností jeho tvarů.

Proklatá díra, kde se ztrácejí krávy
Národní park Bryce Canyon patří k dalším skvostům Coloradské náhorní plošiny. Ve skutečnosti se ani nejedná o kaňon v pravém slova smyslu, ale o hloubkovou erozí rozčleněnou hranu náhorní plošiny Paunsaugunt.

Národní park vznikl v roce 1924, ale mormonští osadníci se tu objevili už v polovině 70. let 19. století. První z nich byl Ebenezer Bryce s rodinou. Pět let bojoval s drsnou divočinou, než se přestěhoval do příjemnějších končin v Arizoně. Pro krásy parku neměl pochopení. Legendárním se stal jeho výrok: „Je to jen proklatá díra, kde se ztrácejí krávy!“

Mnohem prozíravější se ukázal Ruben Styret, zvaný Ruby. V roce 1919 zde postavil ubytovací srub a o tři roky později hotel Ruby‘s Inn. Jeho mohutná dřevěná stavba dodnes stojí u silnice vedoucí do parku a je stále oblíbenou destinací. Jen několik minut jízdy odtud se totiž nachází vyhlídková místa, odkud se dá sledovat východ či západ slunce. Pravě tyto chvíle, kdy světlo předvádí v labyrintu hoodoos svá kouzla, patří k nezapomenutelným zážitkům.

Zatímco v Zionu se pohybujeme na dně kaňonu a přírodní krásy se tyčí kolem nás, zde se chodí většinou po římse a scenérie parku máme pod sebou jako na dlani. Park má rozlohu pouhých 145 km², ale podle mnohých názorů je jeho jemná delikátnost to nejhezčí, co lze v celém regionu spatřit. Bryce Canyon leží v oblasti růžových útesů, tedy nejmladšího a nejvýše položeného stupně Velkého schodiště. Nadmořská výška parku dosahuje přes 2700 m nad mořem, takže zde každoročně napadne několik metrů sněhu a mrazových dnů je až dvě stě. Tyto faktory způsobují poměrně agresivní erozi. Mrznoucí voda v puklinách vytváří poruchové zóny, které pak voda z tajícího sněhu rozšiřuje do malých kaňonů. To vše je hlavní příčinou vzniku útvarů, které geologové nazvali tajemným slovem hoodoos. Jedná se o kamenné věžičky vznikající  a zanikající v podélných liniích, které vytvářejí neopakovatelný ráz parku. Hoodoos jsou vytvarovány z růžových vápenců a jílovců. Tyto sedimenty se usadily na dně třetihorního jezera a jsou mnohem měkčí než např. druhohorní pískovce či břidlice. Uvádí se, že eroze snižuje reliéf o 60–120 cm za 100 let. Není divu, že na hranách útesů najdeme borovice s obnaženými kořeny, kterým čas bere „půdu pod nohama“.

Výškový rozdíl mezi okrajem plošiny a dnem kaňonu je kolem 200 m, takže lze poměrně snadno sestoupit do kaňonu a projít se některou ze stezek kamennými „městy“, „zahradami“ a „amfiteátry“. Právě tady, v bludišti vytvořeném přírodou, kde každý krok nabízí nové a nové pohledy, si člověk vychutná zázrak procesu tvoření a zanikání. A stačí se v tichém koutě zastavit a naslouchat, aby nás drobné šelestění drolících se kamínků přesvědčilo, že jsme právě jeho svědky.

Kraj skalních mostů a oken
Zatímco návštěva Zionu nebo Bryce Canyonu je téměř povinností, národní park Arches je pro rozené „fajnšmekry“. Už jeho odlehlost a poloha na severovýchod od Velkého schodiště ho předurčuje k tomu, že není tak frekventovaný jako předešlé dva. Také jeho vyhlášení bylo pomalejší a velkou zásluhu prý měla reportáž v National Geographic, která vyšla v roce 1947. V té době ještě neexistovaly v oblasti průchodné cesty a pod federální ochranou byly jen dva izolované komplexy se statutem národní památky. Chráněné území se pod tlakem veřejného mínění sice rozšiřovalo, ale národní park byl vyhlášen až v roce 1971. Už název Arches – tedy Oblouky – naznačuje, co je hlavním fenoménem parku. Nahuštění těchto útvarů na relativně malé ploše je opět výsledkem pradávných pochodů. Asi před 300 miliony let se odpařením vnitrozemského moře vytvořila několik set metrů mocná vrstva. Na ni se pak nanášel písek hnaný větrem a docházelo ke stlačování a sjíždění vrstev a k dalším formacím. Nestejnoměrný tlak způsobil vznik solných dómů, které vyklenuly vrstvy nad sebou a v procesu následné eroze byly soli odplaveny. Díky nestabilitě podloží došlo k vertikálnímu popraskání, které pak přispělo k vytvoření dnešních skalních oblouků, mostů a oken.

Na celém chráněném uzemí je v současnosti napočítáno přes dvě tisícovky skalních oken, oblouků a přírodních mostů. Ne každá díra do skály je ovšem obloukem nebo oknem. Je dokonce stanoveno, že aby mohl být útvar do výčtu zanesen, musí mít otvor alespoň 90 cm a světlo musí procházet skrz. Je pravda, že většina napočítaných oblouků je spíše menší velikosti, ale najdeme tu také Landscape Arch, oblouk s největším rozpětím na světě, o jehož osudy se odborníci právem obávají. Jeho nejtenčí část dosáhla po zřícení části pískovce v roce 1991 kritické hodnoty 1,8 m. Nejslavnější však je asi Delikate Arch – fotogenický oblouk, který najdeme na každé poznávací značce státu Utah i jiných státních emblémech. Cesta k tomuto oblouku není úplně jednoduchá, neboť je nutno zdolat stezku o délce 5 km vyprahlými skalami. Zde také nalezneme srub Johna Wolfa, který tu na přelomu 19. a 20. století po dvacet let hospodařil a choval dobytek. Právě nedostatek vegetace je prý dílem jeho ovcí.

Také oblast Oken, dvou mohutných, obdivuhodně symetrických skalních oblouků, nelze při návštěvě parku vynechat. V parku ovšem nejsou jen oblouky, najdeme tu i Balanced Rock, šestnáctimetrový viklan na špičatém piedestalu, či Rajskou zahradu – seskupení skal, která svou bizarností ohromí i zkušené cestovatele. Na rozdíl od dřívějších dob jsou dnes silnice v parku udržované, stejně jako řada stezek, které dokážou vytáhnout z klimatizovaných útrob vozů i ty, jež nejsou příznivci pěší turistiky. Téměř vždy totiž na svých koncích skýtají nebývalou podívanou v podobě skalního oblouku.

Budoucnost
Národní parky Zion, Bryce Canyon a Arches patří bezesporu k těm nejcharakterističtějším oblastem Barevné země. To ovšem neznamená, že další národní parky, památky, státní parky a další místa jsou méně zajímavá či důležitá. Jen pouhý výčet zajímavostí Coloradské náhorní plošiny by byl několikastránkový. Výzkum a poznávání v jejím případě nikdy nekončí stejně jako nekončí tvořivé procesy, které zde probíhají. Země kaňonů se mění a mění se i vztah lidí k tomuto regionu. Původní boj o přežití vystřídaly tendence využívat jeho bohatých přírodních zdrojů. I když jsou nejkrásnější části náhorní plošiny pod federální ochranou, je to stále méně než 10 % celého území. V minulém století zde vyrostly dvě obrovské vodní nádrže, rozvinula se těžba dřeva, uhlí a jiných minerálů a našli bychom tu tepelnou elektrárnu, která produkuje stejné množství škodlivin jako velké město. Ekologové i místní obyvatelé svádějí boj o budoucnost regionu. Nedávné roky byly svědkem souboje o zahájení těžby bohatých ložisek uhlí na náhorní plošině Kaiparowits, který tentokrát skončil vítězstvím ochranářů. Ale byla to jen jedna bitva vleklé války. Tlak velkých společností je silný stejně jako jejich vliv, a tak celá oblast stojí před rozhodnutím, kterou cestou se vydat: cestou rozvoje, jež přinese stálé ekonomické příjmy regionu a nevratně změní přírodní podmínky, nebo cestou ochrany za cenu nižších příjmů, které jsou založeny na turistickém ruchu. Turistický průmysl je velmi citlivý na mnoho faktorů, počasím počínaje a neklidným světovým děním konče. Přesto si stále více lidí myslí, že by to měla být cesta druhá.