Jižní Korea

Jižní Korea má na politické mapě současného světa zvláštní postavení. Již téměř 64 let je ve válečném stavu se sousední Severní Koreou. Válka byla v roce 1953 přerušena příměřím, ale v březnu 2013 Severní Korea jednostranně vyhlásila, že příměří nadále neuznává. Severní hranici Jižní Koreje tvoří pouze linie příměří, kterou střeží z obou stran silné vojenské jednotky oddělené pouze čtyřkilometrovou neutrální zónou. Navzdory tomu udržuje dnes Jižní Korea diplomatické styky se 190 státy celého světa, patří k ekonomicky nejvyspělejším zemím a dosahuje mimořádných úspěchů i v oblasti kultury.

Obě dnešní korejské republiky navazují na tradici korejského království a císařství za dynastie Čoson (1392–1910), které zaujímalo celé území Korejského poloostrova ohraničené proti Číně řekami Amnok (čínsky Jalu) a Tumang (Tumen). V roce 1910 však anektovali Koreu Japonci a přinutili ji k tomu, aby se stala „pevninskou částí“ japonského císařství. Po porážce Japonců v roce 1945 Korejci očekávali, že se jejich vlast opět stane samostatnou zemí. Vítězné mocnosti (USA, Sovětský svaz, Velká Británie a Čankajškova Čínská republika) ale rozhodly, že Korea si musí na nezávislost blíže neurčený čas počkat a mezitím zůstane pod dohledem. A tak došlo k nešťastnému rozdělení Koreje na dvě části podél 38. rovnoběžky: severní pod správou Sovětského svazu a jižní pod správou USA. V budoucnu byly plánovány celokorejské volby a vznik jednotné republiky. Volby však roku 1948 proběhly separátně na jihu a na severu, takže vznikly dva různé státy – Korejská republika a Korejská lidově demokratická republika.

Obě nové země byly založeny na rozdílných ideologiích a zvolily si i odlišné symboly a termíny pro slova jako „Korea“ a „korejština“. Komunistický Sever se přihlásil k označení Čoson (Země jitřní svěžesti), které navazuje na jméno poslední korejské královské dynastie a na Starý Čoson v době před naším letopočtem. Jižní Korea navázala na Císařství velkého národa Han existující v letech 1897–1910 a zvolila si jméno Tehan minguk (Republika velkého národa Han), zkráceně Hanguk. Nastala tak poněkud kuriózní situace, kdy Korejci na Jihu i Severu sice mluví týmž jazykem, ale pro označení svého národa a dokonce samotné korejštiny užívají odlišný výraz. Až do roku 1990 se u nás psalo hlavně o Severní Koreji, a velmi často se proto užívalo označení Země jitřní svěžesti.

K tradicím Starého Čosonu a dynastie Čoson se dnes samozřejmě hlásí i Jižní Korea. Vzhledem k úzké vazbě „jitřní svěžesti“ na KLDR je ale v Jižní Koreji frekvence užití tohoto příměru o něco nižší. Jižní Korea si zvolila za svůj symbol zdejší druh ibišku zvaný mugunghwa, což znamená „věčná, nikdy nevadnoucí květina“. Své jméno si zasloužil tím, že zůstává v plném květu od června do října. Když jeden květ opadne, ihned místo něj rozkvete další, a během léta se jich tak na jednom keři vystřídá i několik tisíc. Slova o tom, že Korea je zemí mugunghwa, se zpívají v jihokorejské státní hymně, ibišek je vyobrazen ve státním znaku i na oficiální prezidentské pečeti.

Jihokorejci jsou velmi hrdí na filozofický podtext své vlajky, která je vlastně symbolem kosmu a v Koreji se užívá od roku 1876. Na bílém podkladu je kruh s prolínající se červenou a modrou barvou (tradiční znázornění protichůdných prvků jin a jang) a v rozích čtyři trigramy z čínské Knihy proměn znázorňující nebe, zemi, oheň a vodu. Ještě krátce po roce 1948 se k ní hlásila i Severní Korea, ta ale později zavedla jinou vlajku s pěticípou rudou hvězdou.

Za počátek historické éry považují jihokorejští historici obvykle období tzv. Tří království, jež se zformovala někdy v období mezi 1. stol. př. n. l. a 3. stol. n. l. Bylo to Kogurjo na severu, Pekče na jihozápadě a Silla na jihovýchodě poloostrova. Kogurjo značnou částí přesahovalo do dnešního Mandžuska a bylo mnohonásobně větší než Silla a Pekče dohromady. Od 4. stol. začala jeho moc rychle růst a postupně se z něj stal nebezpečný konkurent Číny, která se ho proto rozhodla zničit. To se nakonec opravdu podařilo čínské dynastii Tchang, která nejprve v roce 660 pomohla Sille zlikvidovat konkurenční Pekče a pak s její pomocí v roce 668 porazila Kogurjo a obsadila jeho metropoli Pchjongjang.

Číňané počítali s tím, že po pádu Kogurja přinutí Sillu, aby se jim podrobila, a oni tak ovládnou celý poloostrov. V tom se ale přepočítali. Sillský král Munmu čínskou nabídku stát se jakýmsi „generálním guvernérem“ jimi ovládaného poloostrova odmítl. Naopak vyhlásil založení nového státu, o kterém se dnes mluví jako o Sjednocené Sille, a začal proti Číně bojovat. Po několika letech ji donutil, aby uznala jako severní hranici Silly linii na úrovni Pchjongjangu, sledující přibližně 39. rovnoběžku. Munmu tak ovládl území o něco větší, než je dnešní Jižní Korea, ale zdaleka ne celý poloostrov. Musel však zároveň uznat svrchovanost čínského císaře a navázat s ním vztah ve stylu konfuciánského „syn – otec“.

Už od konce 19. stol. se v Koreji vedou urputné spory o to, jak stará je Korea a kdy vznikl korejský národ. Většina historiků se dnes shodne na tom, že klíčový byl rok 676, kdy skončilo roztříštění do mnoha menších celků a Korea byla poprvé sjednocena. Období tzv. Sjednocené Silly (668–918) bylo dobou velkého kulturního rozkvětu. Vzniklo obrovské množství především buddhistických památek a sídlo sillských králů, „Zlaté město“ Kumsong (dnešní Kjongdžu), se tehdy zařadilo mezi nejvýznamnější východoasijské metropole. Po vrcholném rozkvětu v 8. stol. však nastal postupný úpadek a na severu země se ujaly moci skupiny vzbouřenců. V roce 918 jeden z nich oznámil, že zakládá novou dynastii a po tuhých bojích dosáhl v roce 936 definitivního vítězství.

Nová dynastie byla pojmenována Korjo (936–1392), čímž chtěla navázat na starověkou říši Kogurjo. Sídelním královským městem se stal Kesong (dnes v KLDR) a území nového státu se posunulo dál na sever. Pro toto období byl příznačný zvýšený zájem o Čínu, její literaturu a o konfucianismus. V roce 958 byly podle čínského vzoru zavedeny státní úřednické zkoušky a v roce 1145 napsal konfuciánský učenec Kim Pu-sik první oficiální dějiny Koreje pod názvem Samguk sagi (Dějiny Tří království).

Za éry Korjo se o existenci tohoto státu poprvé dověděli Evropané a od té doby se jeho označení v podobě „Korea“ zachovalo téměř ve všech evropských jazycích. Při přípravných jednáních pro budoucí sjednocení Jižní a Severní Koreje na konci minulého století se ani jedna strana nechtěla vzdát svého současného jména, a tak bylo předběžně dojednáno společné „neutrální“ jméno Konfederace Korjo. A pokud se v budoucnu bude v jednáních o sjednocení pokračovat, připadá v úvahu hlavně toto jméno.

Od 13. stol. začali zemi pustošit Mongolové, kteří ve stejné době podnikali také nájezdy až do střední Evropy, kde ale byli známi spíše jako Tataři. Když se mongolský chán Chubilaj (Kublaj) stal roku 1270 v novém hlavním městě Chánbalyku (dnešní Peking) čínským císařem nové dynastie Jüan, museli se mu korejští králové v Kesongu plně podrobit a přijmout jeho ponižující podmínky: nosit mongolský oděv a vybírat si manželky jen mezi mongolskými princeznami. Součástí mongolské nadvlády v Koreji se stalo i to, že Chubilaj přinutil korejského krále k účasti na dvou námořních taženích z Koreje na japonské ostrovy v letech 1274 a 1281. Expedice z roku 1281 byla po vylodění v Normandii 1944 druhou největší invazí v dějinách lidstva. Na více než 4000 lodích tehdy Mongolové vezli nejen koně, ale i zemědělské nářadí, protože počítali s okamžitým zahájením kolonizace Japonska asi 100 000 čínskými a 40 000 korejskými rolníky. Podle tradičního podání Japonci prosili o pomoc svá božstva, která jim seslala ničivý tajfun kamikaze („božský vítr“), který v obou případech invazní loďstvo totálně zničil.

V roce 1368 dobyla vojska chanských Číňanů Peking a vyhlásila počátek dynastie Ming. Tehdejší korejský král uvítal konec vlády „barbarských“ Mongolů a vyslal ihned delegaci do Pekingu, která uznala vazalský vztah Korja k nové čínské dynastii. Královský dvůr v Kesongu ale brzy poté ovládly vnitřní rozpory, a tak se k moci dostal jeden z předních vojevůdců I Song-gje. Sesadil krále a v roce 1392 vyhlásil novou dynastii. Čínský císař v Pekingu jej uznal jako nového korejského krále a schválil navržené jméno dynastie Čoson. Hlavní město království poté I Song-gje přenesl o kousek jižněji do nedalekého Soulu.

Panovníci z rodu I pak vládli déle než pět století. Toto období lze rozdělit do dvou odlišných částí, jejichž předěl tvoří japonská invaze v letech 1592–1598. Zatímco prvních 200 let éry Čoson příznivě ovlivnil kulturní rozkvět v Číně za dynastie Ming (1368–1644), na císaře z mandžuské dynastie Čching (1644–1911) pohlíželi Korejci s hlubokým pohrdáním. Z panovníků éry Čoson je asi nejznámější „Velký král Sedžong“, který vládl v letech 1418–1450. Jeho věhlas je srovnatelný s úctou, jaké se u nás těší Karel IV. Do dějin se zapsal tím, že v roce 1446 vyhlásil dekretem zavedení hláskového písma (známého nyní jako hangul), které bylo uměle vytvořeno skupinou jazykovědců. Až do té doby se texty v korejštině zapisovaly čínskými znaky, což bylo velmi složité.

Období „otevírání“ se okolnímu světu, které v 19. stol. zasáhlo celou východní Asii, zastihlo Korejce po staletích života v izolaci naprosto nepřipravené. Zatímco Japonci se rychle zorientovali a začali usilovat o „odchod z Asie“ a o to, aby dohnali Západ, Korejci byli ještě kolem roku 1900 přesvědčeni o nadřazenosti konfucianismu a „žluté rasy“ nad západní civilizací. Je trochu ironií osudu, že „synovského vztahu“ k Číňanům se Korejci zbavili až poté, co Japonci Čínu ve válce v roce 1895 porazili. V letech 1897–1905 si pak mohli vychutnat existenci Korejského císařství, o kterém si mysleli, že je vyneslo na stejnou úroveň vedle císařství čínského a japonského. Japonci je ale brzy vyvedli z iluzí. V roce 1905 byli Korejci nuceni přijmout „dohodu“ o japonském protektorátu a v roce 1910 je čekalo úplné připojení k Japonsku a ztráta samostatnosti.

Po dlouhých 35 letech života pod japonskou nadvládou následovalo nešťastné rozdělení Koreje na dvě části a posléze vznik dvou korejských států v roce 1948. V červnu 1950 se Severní Korea odhodlala se Stalinovým posvěcením k vpádu do Jižní Koreje. Plán na bleskové vítězství a sjednocení země pod Pchjongjangem ale nevyšel. OSN označila Severní Koreu za agresora, ale vojska pod vlajkou OSN (USA + zástupci dvaceti dalších členských zemí) nakonec nedokázala nic víc, než dosáhnout dohody o klidu zbraní na linii, která se jen mírně odchyluje od 38. rovnoběžky.

Při úvahách o současné Koreji proto nelze nechat stranou jednu zásadní otázku. Dá se ještě vůbec po více než 60 letech odděleného vývoje mluvit o existenci jediného korejského národa? Odpověď není vůbec jednoduchá. Život v totalitárně vedené a od okolí téměř hermeticky izolované Severní Koreji nemá téměř nic společného se životem v Korejské republice, kde vládne vyhrocená kapitalistická ekonomika a mimořádně tvrdý konkurenční boj o dosažení životního úspěchu. Potvrzují to osudy severokorejských uprchlíků, jimž se po obrovských útrapách podaří dostat přes Čínu do Soulu. Mnozí z nich se nedovedou na nový životní styl adaptovat a někteří dokonce tvrdí, že se na Severu cítili lépe. Některé národní rysy ale zůstávají stejné. Je to mimo jiné až extrémně vyvinutá hrdost na svůj národ a zvláštní

přístup k vlastním dějinám, charakterizovaný silnou historizací mýtů a legend.

Oficiální jihokorejská historiografie se už sice neodváží tvrdit, že Tangun (vnuk nejvyššího nebeského boha, zrozený z medvědice), který podle legendy založil 3. října 2333 př. n. l. korejskou říši Čoson, byl reálným člověkem, ale 3. říjen (nazvaný Den otevření nebes) je dodnes hlavním státním svátkem. Severokorejci sice žádný Tangunův svátek neslaví, ale v roce 1993 trumfovali „objevením“ Tangunova hrobu nedaleko Pchjongjangu. Dost podobné je to s bájemi o Paku Hjokose a Čumongovi. Poté, co se údajně v letech 57 a 37 př. n. l. oba vylíhli z vajec, založili Sillu a Kogurjo a Čumongův syn pak roku 18 př. n. l. Pekče. Tato ničím nepodložená data najdeme dodnes i v seriózních knihách o korejských dějinách.

Při individuálních turistických cestách do Jižní Koreje je nutné počítat s tím, že mimo Soul se lze jen velmi obtížně domluvit anglicky a korejština je velmi obtížná. Většina nápisů je jen v korejském hláskovém písmu hangul, a proto je jeho znalost obrovskou výhodou – např. při cestování autobusy. Rozhodně se to vyplatí, protože hangul je opravdu velmi jednoduchý a jeho 24 základních písmen lze bez nadsázky zvládnout během několika hodin.

Pro přepis korejských slov do češtiny existuje velmi dobře zpracovaný systém transkripce, který do značné míry odpovídá korejské výslovnosti. Jihokorejci ale před několika lety zavedli nový jednotný systém přepisu, v němž je odvození výslovnosti často velmi nesnadné. Tento nový přepis uvádíme v některých případech v závorce – např. Čedžu (Jeju), Pusan (Busan), Kjongdžu (Gyeongju).

Jižní Korea