Kanada

Kanada

V roce 1534 připlul francouzský mořeplavec Jacques Cartier jako první historicky doložený Evropan k ústí řeky Svatého Vavřince. Někde v oblasti zátoky Gaspé vystoupil na novou pevninu a podle tehdejšího zvyku ji zabral ve jménu francouzského krále Františka I. Později se setkal s rybářskou výpravou místních Irokézů a dozvěděl se, že někde proti proudu leží velká vesnice. Na dotaz, jak se ta oblast jmenuje, mu dva mladí hoši odpověděli „Kanata“, což je v irokézsko-huronském nářečí výraz pro osídlení či vesnici. Cartier zanesl nové jméno do svého hlášení, protože se domníval, že jde o název nově objevené země. Při svých dalších objevitelských cestách pak používal lehce zkomolené slovo pro celou oblast dolního toku řeky. Od roku 1982 se jím oficiálně nazývá obrovské území omývané vodami tří oceánů – stát Kanada je druhou největší zemí naší planety.

Rozloha Kanady včetně vodních ploch činí téměř 10 mil. km² (2. místo na světě za Ruskem), velikost souše „jen“ 9,09 mil. km², což Kanadu řadí až na čtvrté místo na světě za Rusko, USA a Čínu. Na rozdíl od nich v ní však žije velmi málo lidí, zhruba 35 milionů. Kanada tak má jednu z nejnižších průměrných hustot zalidnění na světě, jen asi 3,3 obyv./km². To je však číslo pouze teoretické. Na 90 % obyvatelstva totiž žije v asi 160 km širokém pásu podél hranice s USA. Rozsáhlé prostory dalekého severu jsou liduprázdné. Na ploše asi 6 mil. km² žije pouhé 1 % obyvatelstva.

Jediným sousedem Kanady jsou Spojené státy, které s ní sdílejí nejdelší mezinárodní hranici na světě. Také kanadské pobřeží je nejdelší na světě, především díky nespočetnému množství ostrovů v arktické oblasti, kterých se oficiálně uvádí více než 36 500. Měří přes 243 000 km, zhruba šestinásobek obvodu rovníku!

Z údajů o rozloze vyplývá, že 9 % území tvoří řeky a hlavně jezera, kterých má Kanada více než jakákoliv jiná země. Ještě pozoruhodnější je údaj o jejich počtu. Obvykle se uvádějí nejméně dva miliony, ale podle některých pramenů jsou jezer více než tři miliony. Tento obrovský rozdíl může znít v našem technicky vyspělém světě zvláštně, nicméně pochopí ho každý, kdo někdy přelétal letadlem nad liduprázdnými prostorami severní Kanady. V nekonečném území pokrytém tundrou zadržuje permafrost tolik jezer a jezírek, že by bylo potřeba značných nákladů, abychom se dostali alespoň k přibližnému číslu. Přesně sečtena jsou pouze jezera o rozloze nejméně 300 ha, kterých je oficiálně 31 752 (jen pro zajímavost – největší české jezero má 18,5 ha).

Největší část Kanady leží nad 49. rovnoběžkou, která byla uzákoněna tzv. Oregonskou smlouvou z roku 1846 jako společná hranice s USA. Kanada proto v podvědomí většiny lidí figuruje jako „země severu“. Přesto najdeme na jejím území i tak extrémní biotop, jako je poušť s letními teplotami nad 40 °C. Pestrost ostatních biotopů je nepřeberná. Patří mezi ně deštné pralesy mírného pásu na pacifickém pobřeží, bohatá mozaika vegetace na svazích velehor sahající až k alpinskému pásmu a nekonečná oblast prérií na východ od hřebene Skalistých hor. Kolem Velkých jezer nalezneme rozsáhlé listnaté lesy, zatímco sever pokrývá bezbřehá tajga přecházející v arktických oblastech do ještě rozsáhlejší tundry. Ve vojenské a vědecké stanici Alert na severu ostrova Ellesmere v teritoriu Nunavut se rtuť teploměru vyšplhá nad bod mrazu jen v červenci a srpnu. Se svou polohou na 82. stupni severní šířky je současně také nejsevernějším stálým osídlením na světě.

Celé obrovské území Kanady se dělí do šesti časových pásem, mezi nimiž je i jedna rarita – newfoundlandský čas. Nejvýchodnější kanadská provincie se totiž liší od svých sousedů o pouhou půlhodinu, nikoliv o hodinu, jak bývá zvykem.

Nová Francie
Novodobou historii druhého největšího státu světa zahájil francouzský mořeplavec Jacques Cartier trochu nechtěně. Stejně jako mnoho jiných objevitelů byl posedlý hledáním západní cesty do Asie a jeho snaha směřovala k nalezení legendárního Severozápadního průlivu. Stejně jako většina ostatních ho nikdy nenalezl. Při své druhé výpravě vplul do ústí řeky Svatého Vavřince v domnění, že jde o hledanou cestu k čínským břehům. Po několika týdnech doplul k velkým peřejím v místě dnešního Montrealu, které jeho cestu ukončily. Dodnes se nazývají La Chine Rapids – Čínské peřeje, protože se věřilo, že Asie již nemůže být daleko. Při třetí výpravě se Cartier pokusil založit v nově objevené zemi osadu, ale vzhledem k jeho nevybíravému chování k místním indiánům nevydržela kolonie ani dva roky. Úspěšný byl až Samuel de Champlain, který o více než 70 let později postavil malou pevnost pod skalním útesem v místě dnešního Québecu. Ta se velmi brzy stala centrem obchodu s místními indiány a osada se rozrostla i na skalní útes nad přístavem. Tak se zrodil Québec, jedno z nejstarších evropských sídlišť na severoamerickém kontinentě. Odtud byl řízen celý rozsáhlý osídlovací projekt na úrodných březích řeky Svatého Vavřince i dále ve vnitrozemí, jenž se stal známý jako Nouvelle-France – Nová Francie.

Projekt však měl jednu vadu na kráse. Na rozdíl od anglických kolonistů, kteří se po povinně odpracovaných letech stávali svobodně hospodařícími osadníky na vlastní půdě, u nově příchozích z Francie se tak nedělo. Cela francouzská kolonizace byl centrálně řízený systém, ve kterém měl rozhodující slovo panovník či jeho ministři, jako byl např. kardinál Richelieu. Tento záporný hrdina románu Tři mušketýři byl ve skutečnosti velmi schopný státník a rozvoji francouzských osad za oceánem věnoval velkou část své energie. Na podporu kolonizace založil Společnost jednoho sta akcionářů, jejíž princip spočíval v tom, že investor Společnosti, většinou významný šlechtic či obchodník, dostal rozsáhlé území v Novém světě a rozparceloval ho na menší celky, které pronajímal zájemcům o přesídlení ze staré vlasti. Nájemci platili za pronájem pachtovné, většinou formou naturálií nebo své práce. Tento seigneur rozhodoval o správě svého území, jež bylo současně i katolickou farností. Pokud chtěli do nové kolonie francouzští hugenoti či jiní protestanti, museli se před odjezdem za oceán zříci své víry. Ve své podstatě šlo o export feudálního systému na americký kontinent.

Není divu, že francouzské kolonie nebyly tak atraktivní pro přistěhovalce jako anglické na jihu, které svou existenci odstartovaly přibližně ve stejnou dobu, ale počtem obyvatel i množstvím osad francouzské brzy předčily. Rozdílné bylo i prostředí kolonií. Zatímco na jihu vyrůstal nový sebevědomý národ, v Nové Francii panovala přísná pravidla ovládaná vlastníky půdy i katolickou církví. Vzájemná rivalita mezi Francií a Anglií pak vyústila v řadu konfliktů, které probíhaly paralelně se všemi válkami ve Starém světě.

Město Québec bylo poprvé napadeno už za třicetileté války a obě velmoci se následně střetávaly po celé 17. i 18. stol. Závěrečným konfliktem se stala sedmiletá válka, v níž se po střídavých úspěších projevila především námořní převaha Velké Británie. V posledních letech konfliktu Francie zaujímala hlavně obrannou pozici. Britské expediční jednotky se soustředily na dvě největší města francouzské Kanady, Québec a Montreal, a bitvou na Abrahámových pláních v září 1759 se sen o francouzské Kanadě definitivně rozplynul. Francouzi byli poraženi a Québec obsazen Brity. Montreal odříznutý od zásobovací trasy kapituloval o rok později.

Britové dali svému tradičnímu rivalovi velkoryse na vybranou – buď se vzdá oblastí na východ od řeky Mississippi až k řece Svatého Vavřince, nebo postoupí Velké Británii ostrovy Guadeloupe a Martinik. Ačkoliv byly jen zlomkem rozlohy tehdejší Kanady, Francie se rozhodla pro karibské ostrovy. Mírová smlouva z roku 1763 potvrdila převzetí celé francouzské Kanady do náruče Britského impéria. Filozof Voltaire tehdy napsal, že Francie přišla jen o „pár akrů sněhu“.

Pod britskou vlajkou
Francouzům žijícím kolem řeky Svatého Vavřince, na atlantském pobřeží a v oblasti Velkých jezer (bylo jich kolem 75 000) by se patrně výrok slavného filozofa zdál poměrně nepatřičný. Podpisem smlouvy se stali poddanými panovníka, který byl ještě nedávno vykreslován jako úhlavní nepřítel. Stejně tak měli problém i Britové. Stali se vládci prostoru s převážně francouzským obyvatelstvem, s jehož loajalitou by se v budoucím válečném konfliktu dalo jen těžko počítat. Proto odhlasoval parlament v Londýně v roce 1774 zákon zvaný Quebec Act, který vycházel francouzskému obyvatelstvu všemožně vstříc. Byly v něm jasně stanoveny hranice především s koloniemi na jihu a tzv. Zemí prince Ruperta na severu. Byl zachován systém vlastnictví půdy, čímž se očekávalo zajištění přízně seigneurů. Londýn také upustil od předpokládané protestantizace obyvatelstva a začal naopak podporovat katolické duchovní, především ty, kteří byli loajální Britské koruně. Frankofonnímu a katolickému obyvatelstvu byl za jistých okolností umožněn i vstup do místních správních orgánů. Na druhou stranu se Britové snažili podpořit přistěhovalectví anglofonního obyvatelstva, ale do drsných klimatických podmínek se nikdo se příliš nehrnul. Vznik dvojjazyčné Kanady nakonec podpořila dějinná událost, která navždy ovlivnila vývoj na americkém kontinentě.

V roce 1776 se rozhořel plamen americké revoluce a zasáhl i oblast Kanady. Frankofonní obyvatelstvo však vesměs zachovalo neutralitu a nepřidalo se k americkým vzbouřencům, a tak se Kanada stala útočištěm pro ty, kteří se nechtěli stát součástí nově vzniklých Spojených států. Po podepsání mírové smlouvy v roce 1783 se do Kanady přistěhovalo odhadem na 50 000 těchto „loajalistů“. Většinou směřovali do oblasti Horní Kanady, dnešní provincie Ontario, nebo do Akádie, dnešního Nového Skotska. Vedle anglofonních protestantů se do Kanady přestěhovalo také velké množství jejich indiánských spojenců, především podstatná část mocné „ligy šesti národů“ – irokézské konfederace, která opustila rozsáhlé území státu New York a usadila se v tzv. Huronii v dnešním Ontariu.

Příchod liberálnějšího obyvatelstva z jihu si vyžádal další změnu poměrů. V roce 1791 byl zrušen feudální systém držení půdy a kolonie rozdělena na převážně anglofonní Horní Kanadu a francouzskou Dolní Kanadu (dnešní Québec). V čele každé stál guvernér a správu prováděl dvoukomorový parlament. Britové v žádném případě nechtěli opakovat chyby, kterých se dopustili v koloniích na jihu. Přísnými zákony bylo též omezeno otroctví, které pak přirozenou cestou zaniklo. To, že byla britská politika prozíravá, se ukázalo ve válce s USA v roce 1812. Americké jednotky dobyly na kanadském území několik měst a domnívaly se, že vyvolají povstání proti Britské koruně a vznik nového amerického státu, ale obyvatelstvo Kanady zůstalo věrné panovníkovi.

Zrození Dominia
První polovina 19. stol. znamenala pro východní oblast Kanady velký ekonomický rozmach. Těžba dřeva v rozsáhlých lesích podpořila rozvoj stavby lodí, na atlantickém pobřeží došlo k zintenzivnění výnosného rybolovu a vedle toho se stále provozoval tradiční obchod s kožešinami, jenž se roku 1812 dostal pod monopol Hudsonʼs Bay Company. Rozsáhlé oblasti kolem Velkých jezer se staly obilnicí Velké Británie a podpořily zámořský obchod. Kolonie také přilákala nové přistěhovalce z britských ostrovů, především z chudších severních částí, a na kanadském území vznikly četné skotské a irské komunity.

Zatímco v mateřské zemi i v sousedních Spojených státech šly v ruku v ruce s ekonomickým rozvojem i politické reformy, v Kanadě politický vývoj stagnoval. Jistou zásluhu na tom měla i britská správa kolonie podporovaná konzervativními vrstvami. Napětí nakonec roku 1837 vyústilo v obou Kanadách v ozbrojenou rebelii. Zvláště v okolí Québecu, kde se do čela povstání postavila Strana patriotů, která zastupovala především frankofonní venkov, si ozbrojené akce vyžádaly řadu životů a způsobily velké škody na majetku. Obě povstání byla vojensky potlačena a jejich vůdci pohnáni k zodpovědnosti. Bylo však jasné, že dvojjazyčná Kanada zraje k mnohem vyšší autonomii, než se jí zatím dostávalo. Takové řešení by ulevilo i Velké Británii, která v obchodě s Kanadou uplatňovala ochranářskou politiku, ač ji to stálo nemalé prostředky. Londýnský parlament nakonec v rámci usnadnění správy země rozšířil volební právo kolonistů a sloučil Horní a Dolní Kanadu opět do jednoho celku.

V polovině 19. stol. však zesílil příliv přistěhovalců, především v důsledku „bramborových hladomorů“ v Irsku, a anglofonní obyvatelstvo poprvé početně převýšilo francouzsky mluvící. Některé politické strany začaly pošilhávat přes jižní hranici, kde Spojené státy právě přežily bratrovražednou válku a začaly sebevědomě dávat najevo, že kurs, který nastolily před 80 lety, je správný a životaschopný. Londýn nechtěl riskovat ztrátu další kolonie. Navíc věděl, že ekonomicky na tom v závěru státní pokladna ušetří, proto respektoval rozhodnutí kanadských politických stran i koloniálních vlád. Královna Viktorie podepsala 1. 7. 1867 zákon o Britské Severní Americe. Kolonie Kanada přestala existovat a na světové scéně se zrodil nový subjekt – Dominion of Canada.

Diverzita jako program
Dominium se zrodilo jako federace čtyř provincií – Ontaria, Québecu, Nového Skotska a Nového Brunšviku. Další se přidaly až v průběhu následujících let. V roce 1870 bylo dokončeno odkoupení obří Země prince Ruperta od Společnosti Hudsonova zálivu. Z její malé části vznikla provincie Manitoba. O rok později vznikla na pacifickém pobřeží za příslib vystavění transkanadské železnice provincie Britská Kolumbie a za další dvě léta vstoupila do kanadského svazku váhající atlantská provincie Ostrov Prince Edwarda.

Počátek 20. stol. znamenal pro Kanadské dominium velký příliv neanglických přistěhovalců z Evropy, často z méně rozvinutého východu či jihu. Mnozí směřovali do oblastí prérií, kde se zdárně rozvíjelo zemědělství především v „obilném pásu“ při hranicích s USA. To si vyžádalo v roce 1905 vznik dalších dvou prérijních provincií – Alberty a Saskatchewanu. Teprve po druhé světové válce se připojil hospodářskou krizí zdevastovaný ostrov Newfoundland s částí poloostrova Labrador, a počet provincií tak dosáhl současného stavu deseti státních útvarů s vlastní exekutivou i legislativou. Z rozsáhlých území na severu však žádné provincie dosud nevznikly. Jejich osídlení nedosahuje potřebného počtu obyvatel k samostatné existenci, a fungují proto jen jako tzv. teritoria s omezenou místní samosprávou. Jsou to Yukon, Severozápadní teritoria (Northwest Territories) a Nunavut. Na všech třech ohromných územích žije dohromady pouhých 120 000 obyvatel.

Kanada je stále ještě konstituční monarchií a hlavou státu je britský panovník, zastupovaný však generálním guvernérem. Tu a tam se ozývají volání po změně zřízení na republiku, ale většina Kanaďanů současné uspořádání jako velký problém nevnímá. V roce 1982 přijal kanadský parlament novou ústavu, která definitivně učinila rozhodnutí Kanady zcela nezávislými na britském parlamentu. V souvislosti s tím byl zrušen i starý název Dominion of Canada a oficiálním názvem federace se stalo prosté jméno Canada.

Mnohem silnějším tématem je soužití frankofonních a anglofonních obyvatel. Od nešťastného projevu francouzského prezidenta Charlese de Gaulla na světové výstavě EXPO 67 v Montrealu, který zakončil zvoláním „Ať žije svobodný Québec!“, separatistické hnutí notně posílilo a vyžádalo si dvě referenda. Zvláště to druhé v roce 1995 dopadlo jen těsně (49,4 % vs. 50,6 %). I když nejvyšší kanadský soud později vydal memorandum, podle nějž by jednostranné vystoupení z federace bylo právně neplatné, řada velkých firem na těsný výsledek zareagovala a přenesla svá hlavní sídla z Montrealu do Toronta. To možná zapůsobilo na politickou reprezentaci Québecu silněji než výrok soudu a preference separatistů od té doby poklesly. Dnes je stále více obyvatelům frankofonní provincie jasné, že odtržením by po ekonomické stránce mnohem více ztratili, než získali.

Svou roli v tom sehrála i velká proměna kanadské společnosti, ke které dochází díky masivnímu přistěhovalectví. Kanadská přistěhovalecká politika je velmi velkorysá, a dohání tak deficit způsobený nízkou porodností. Ještě v 70. letech minulého století měla Kanada stejný počet obyvatel jako tehdejší Československo. Od druhé světové války absorbovala Kanada obrovské množství přistěhovalců z nejrůznějších migračních vln. Patří do nich i poúnorová či posrpnová emigrace z Československa stejně jako vyhnanci válečných konfliktů v Indočíně či hongkongská vlna v předvečer spojení Hongkongu s Čínou. Dnes je opět Kanada cílem vystěhovalců z neklidných oblastí i obtížně prosperujících zemí třetího světa. Každoročně přijímá více než čtvrt milionu migrantů a tento počet se zvolna blíží k číslu 300 000, což jsou i v kanadské přistěhovalecké historii nevídané počty. Kanada se tak dostala na první místo v množství přijímaných migrantů na jednoho obyvatele na světě. Demografické modely naznačují, že kolem roku 2030 by mohlo být 30 % obyvatel Kanady narozeno v jiné zemi. Na rozdíl od USA se ale Kanada nestává tavícím kotlíkem, jehož finálním produktem je loajální občan vyznávající americké hodnoty. Za Kanaďana v etnickém smyslu se podle sčítání lidu považuje jen třetina obyvatelstva. Ostatní se stále označují jako Angličané, Francouzi, Skoti či Irové.

Patriotismus není zdaleka tak akcentován jako za jižní hranicí země. Kanada si je dobře vědoma, že křehká kanadská identita se vytvořila jiným vývojem než ve Spojených státech a představuje poněkud odlišný koncept postavený na multikulturalismu a diverzitě. Zatím na to má stále mnoho životního prostoru i dostatečné bohatství přírodních zdrojů. Jakkoliv je to v současnosti na mnoha místech světa ožehavý a zpochybňovaný program, země javorového listu je přesvědčena, že kráčí správným směrem.

Kanada