Kypr

Daleko na východě Středozemního moře, geograficky v Asii, ale politicky v Evropě, leží Kypr. Ostrov slunce, moře a pláží, kde se z mořské pěny zrodila Afrodíté, ostrov deset tisíc let dlouhé historie připomínané antickými sloupy, středověkými kostelíky i křižáckými hrady, ostrov hor a údolí s nedotčenou přírodou, ostrov zapadlých vesniček i luxusních letovisek s mezinárodní klientelou.

Není to velká země. Třeba v žebříčku našich krajů by ji devět a čtvrt tisíce čtverečních kilometrů řadilo až na třetí místo, Středočeský i Jihočeský kraj jsou větší. Někomu připomíná na mapě prasátko s nataženým ocáskem nebo hnědozelený list pohozený na modrou hladinu moře, mně osobně nejvíc ze všeho nějakou hrotnatku, jednoho z těch neposedných drobných korýšků, jimiž pod souhrnným označením „vodní blechy“ krmí akvaristé své miláčky. Velikost ale dokáže být relativní. Když jsme ve vypůjčeném autě projížděli severozápadní částí pohoří Tróodos, připadaly nám serpentiny zaříznuté do strmých srázů nad liduprázdnými údolími vpravdě nekonečné – a nebylo to jen tím, že se nám ručička palivoměru stále silněji zapírala o levou zarážku. Při pohledu do mapy se nám původně zdálo, že benzín musí bohatě vystačit až „do civilizace“ v jihozápadním podhůří, neboť jsme měli namířeno do Páfu. Nakonec nás zachránila pumpa v přístavu Káto Pyrgos na severním pobřeží, kam bylo přece jenom o kousek blíž. Jak nám později prozradila průvodkyně Anna, vdaná na Kypru třicet let, byli jsme snad první Češi, o kterých ví, že dojeli do Káto Pyrgu – i Kypr má svá skrytá zákoutí!

Jižní pobřeží Malé Asie je odtud vzdáleno necelých 100 km, břehy Sýrie a Libanonu sotva dvakrát tolik. Tahle poloha byla od počátku věků zárukou, že se obyvatelé Kypru nebudou nudit. A nenudili – křižovatka kultur a sil, ostrov, který se hodil každému a všem, to často nebývalo zrovna nejklidnější místo k životu. První lidé sem přišli asi před 12 000 let a o 2000 let později tu vznikly první vesnice. A ne ledajaké – Chirokitía, o které píšeme v samostatném článku, se jako třetí kyperská památka dostala až na seznam Světového dědictví UNESCO. V úplně nejmladším období doby kamenné, označovaném jako doba měděná, se začala měď v malém množství těžit také přímo na Kypru, což ve větší míře pokračovalo i v následující době bronzové. Měď si tuhle zvláštní zmínku zasluhuje, neboť podle jedné z verzí se právě podle ní Kypr jmenuje.

V době bronzové, během 13. stol. př. n. l., začali na Kypr přicházet řečtí osadníci. Ostrov, který už předtím měl obchodní vztahy s Krétou, spočinul definitivně v kulturní náruči řeckého světa, navzdory několika fénickým koloniím. Vznikla zde městská království, jež byla relativně samostatná do té míry, v jaké byla schopna platit pravidelné poplatky Asyřanům, kteří si ostrov podrobili na samém konci 8. stol. př. n. l., a později Peršanům, kteří Asyřany vystřídali. Samozřejmě zjednodušujeme, vynecháváme období opravdové nezávislosti i prvního egyptského panství, inu, neklidná doba, neklidné místo. Když posledního perského krále Dáreia III. porazil Alexandr Veliký, zdálo se, že nic nebrání dalšímu svobodnému rozvoji řeckých měst. Jenže Alexandr o 10 let později zemřel a na Kypr se vrátil Egypt ovládaný ptolemaiovskou dynastií. To už se do vývoje ve východním Středomoří zamíchával stále častěji a důrazněji Řím. Za jakousi vojenskou pomoc nakonec Římané Kypr od Egypta získali – a s výjimkou krátkého kleopatrovského období si ho ponechali až do konce, myšleno do rozdělení říše.

Po něm nastalo na Kypru období byzantské, které trvalo skoro 700 let. Vládnoucí mocnost se sice neměnila, ale klidu příliš nepřibylo – více než tři století trvalo, než císař Nikéforos II. Fókas zbavil ostrov definitivně arabských nájezdníků a pirátů. Jenže to už se blížily křižácké výpravy, pro něž byl Kypr výhodnou oporou v předpolí Svaté země. Plně si to uvědomil Richard Lví srdce a v roce 1191 během třetí křížové výpravy ostrov dobyl. V tomto případě si dovolme malé odbočení a podívejme se na legendární rytířský příběh, existující v několika mírně odlišných variantách, trochu podrobněji.

Na Kypru tehdy vládl Izák Komnénos – pozor, nepleťme si ho s byzantským císařem stejného jména, jenž panoval o více než sto let dříve. Tenhle Izák sice po matce do významného rodu patřil, ale nebyl jeho nijak výjimečným členem, byť jeho prastrýcem byl slavný císař Manuel I. Komnénos. Ten ho kdysi jmenoval místodržícím několika provincií, ne však Kypru. Po různých intrikách a podvodech se ale Izák nakonec na Kypru ocitl jako sice falešný, ale velmi reálný místodržící, jenž se záhy dokonce velkohubě prohlásil kyperským císařem. Z ostrova si udělal výnosný pašalík a přilepšoval si vybíráním výkupného za křesťanské zajatce. Zkusil to i v případě Richardovy nevěsty Berengarie Navarrské a jeho sestry Jany, které anglického krále doprovázely na jedné z lodí jeho flotily při plavbě do Svaté země. Ale v tomhle případě se přepočítal. Richard Lví srdce ostrov poměrně snadno dobyl, a dokonce se pak rozhodl, že uspíší svou svatbu. Původně se chtěl oženit ve Svaté zemi, ale nakonec tak učinil už na Kypru, údajně v kapli limassolského hradu nebo v obrovském stanu postaveném někde v jeho okolí, protože nebyl ve městě tak velký dům, kam by se vešli všichni hosté.

Tohle Richardovo dobrodružství položilo základ k dalšímu historickému období Kypru – vládě Lusignanů. Do rukou někdejšího jeruzalémského krále Guye de Lusignan se ostrov dostal dvojím prodejem, v mezičase patřil krátce ještě templářům. Jeho potomci tu vládli téměř 300 let. Patřil k nim i „cyperský král Petr“, na kterého si u nás vzpomene skoro každý díky Waldemaru Matuškovi, jenž ho hrál ve slavném filmovém muzikálu Zdeňka Podskalského Noc na Karlštejně natočeném podle stejnojmenné divadelní hry Jaroslava Vrchlického. Jeho cesta po Evropě měla sice daleko vážnější cíle než odhalovat tajemství fraucimorů na panovnických dvorech, jak by se mohlo zdát z filmu, jenže pro divadlo i film je takový námět daleko vděčnější než snaha získat prostředky pro velkou křížovou výpravu, o což šlo ve skutečnosti především.

V roce 1489 začaly na Kypru vládnout Benátky. Jejich příchod předznamenaly události, které by vydaly na slušnou detektivku. Poslední lusignanský král Jakub II. se z politických důvodů oženil s Benátčankou Caterinou z rodu Cornaro. Nejprve v zastoupení v roce 1468 v Benátkách, což se ještě obešlo bez následků. Skutečná svatba, která se konala na podzim 1472 ve Famagustě, už ne – v červenci následujícího roku král Jakub za podivných okolností zemřel… Caterina, která v té době nosila jeho dítě, se stala regentkou, porodila syna, ale malý Jakub v roce 1474… ano, zemřel za podivných okolností, ani rok mu ještě nebyl. O jedu se jenom spekulovalo a z regentky se stala královna. Po 15 letech vlády, kdy už ostrov beztak kontrolovali benátští obchodníci, Caterina abdikovala a království věnovala svému rodnému městu.

Od léta 1570 začali Kypr dobývat Turci. Záhy obsadili Nikósii, kde povraždili 20 tisíc lidí, po roce padla i Famagusta, v té době nejvýznamnější město na ostrově. Benátky chvíli zvažovaly, že se pokusí ostrov udržet, ale nakonec se soustředily na obranu Kréty a Kypr v roce 1573 postoupily definitivně Turkům. Poprvé v historii vznikla na Kypru trvalá muslimská komunita. Zároveň však, pro někoho možná překvapivě, posílila své postavení ortodoxní církev, zejména za Lusignanů potlačovaná ve prospěch katolictví. Získala i politickou a ekonomickou moc a stala se zástupcem kyperských křesťanů vůči turecké správě. Arcibiskup, který stál v jejím čele, začal být postupně Turky považován za hlavu všech křesťanů na ostrově.

Národně-osvobozenecký boj Řeků na pevnině, který vypukl v roce 1821 a vyvrcholil vyhlášením samostatného řeckého státu, se Kypru příliš nedotkl, alespoň ne zjevně. Hned v jeho počátcích nechal turecký guvernér popravit arcibiskupa Kyprianose a s ním skoro pět set vybraných Řeků, považovaných za možné strůjce odporu proti turecké nadvládě. Odstrašující příklad to byl silný, nicméně myšlenka známá jako enosis, sjednocení s mateřskou zemí, se začala během 19. století mezi kyperskými Řeky vyskytovat stále častěji a znovu pak sehrála svou významnou roli ve století dvacátém. Mezitím se ale Kypr ocitl ve hře velkých mocností. Složitou situaci na konci rusko-turecké války (1878) využili velmi šikovně Britové a výměnou za příslib společné obrany proti ruské expanzi si Kypr od turecké vlády pronajali. Oficiálně zůstal nadále turecký, ale fakticky ho ovládala Británie. Té se Kypr velmi hodil jako opěrný bod nedaleko od nedlouho předtím (1869) otevřeného Suezského průplavu, který byl pro Británii veledůležitou spojnicí s její indickou kolonií. Když pak vstoupilo Turecko do první světové války po boku Německa, Britové přestali platit nájem a Kypr jednoduše anektovali jako další svou kolonii.

Britové odolali sílícímu hnutí stoupenců enose ve 30. letech, Kypr pod jejich vládou přečkal druhou světovou válku, ale po ní začalo být zřejmé, že koncept kolonie je ve druhé polovině 20. století stále neudržitelnější. Navíc znovu sílily snahy po spojení s Řeckem a situace na ostrově byla zase jednou velmi neklidná. Složitá jednání vyústila ve vyhlášení samostatné Kyperské republiky 16. 8. 1960, v níž si Británie ponechala dvě vojenské základny jako exteritoriální území. Země, kde v té době žilo něco k 80 % Řeků, 18 % Turků a zbytek tvořily menšiny, byla vybudována na principu: řecký prezident (tím prvním se stal arcibiskup Makarios III.), turecký viceprezident, desetičlenná vláda v poměru 7 Řeků a 3 Turci, v armádě a policii bylo zastoupení Řeků a Turků dokonce 6:4. Kdo by čekal, že ostrov konečně dojde klidu, ošklivě by se mýlil. Nová republika se od počátku zmítala v problémech, které po třech letech přerostly v otevřený boj. Na Kypr byly vyslány jednotky OSN, původně na tři měsíce – zůstaly tam dodnes. V roce 1964 také vznikl stále aktuální pojem Zelená linie. Velitel mírových jednotek, generálmajor Peter Young, zakreslil zelenou tužkou do mapy Nikósie linii příměří. Jižní dvě třetiny připadly kyperským Řekům, severní třetina kyperským Turkům. Tehdy šlo „jen“ o Nikósii, ale mělo být ještě hůř. V roce 1974 zorganizovala vojenská junta, vládnoucí již sedmým rokem v Řecku, na Kypru vojenský převrat proti prezidentu Makariosovi, jehož cílem byla enosis, kterou ale na ostrově v té době už skoro nikdo nechtěl. To posloužilo jako záminka Turecku, které ve dvou operacích v červenci a v srpnu obsadilo severní část Kypru. Zelená linie byla jako tzv. Attilova (podle názvu tureckých vojenských operací) prodloužena přes celý ostrov a obklopena nárazníkovým pásmem nikoho. Následoval velký nucený přesun obyvatel, asi 200 000 Řeků muselo odejít ze severu na jih a 45 000 Turků opačným směrem. Kyperští Turci pak završili situaci tím, že v roce 1983 vyhlásili Severokyperskou tureckou republiku, jejíž existenci však kromě Turecka neuznal jediný stát na světě.

Od té doby se objevilo již několik plánů na řešení kyperského problému, ale žádný z nich neuspěl. Přesto se situace maličko uvolňuje, zvláště poté, co se Kyperská republika stala v roce 2004 plnoprávným členem EU (na okupované území se přístupová smlouva nevztahuje a bude na něj rozšířena až po vyřešení kyperského problému). Dříve neprostupná Attilova linie se na několika místech pootevřela, včetně odstranění tamní „berlínské zdi“ a otevření přechodu pro pěší přímo v srdci Nikósie na ulici Ledra, jenž se stal jakýmsi symbolem budoucích nadějí na vyřešení stále velmi komplikované a citlivé otázky.