Železnice Ameriky
V horách u Cuzca leží Machu Picchu. Tajemné ruiny dávného inckého města, které jsou pro většinu návštěvníků Peru absolutním vrcholem jejich cesty, leží vysoko nad strmým údolím řeky Urubamba. Silnice v hornaté džungli neexistují. K posvátnému místu a snad nejokázalejšímu výhledu v celé Jižní Americe se lze dostat jenom pěšky nebo dobrodružnou železniční tratí vedoucí mlžným pralesem a divokou vysokohorskou krajinou.
„Čučo, dám ti ještě trošku polívčičky, nebo chceš radši kukuřičku?“ křičí kulatá indiánka s uhrančivýma očima na svého synka, schouleného na dřevěné lavici na opačné straně vagonu. Žena je zahalená do pestrobarevné pletené vesty, zpod filcového kloboučku jí vykukují copy havraních vlasů a v rukou třímá hrnec polévky. Pak už putuje hluboký plechový, po okraj naplněný talíř z ruky do ruky, až dopluje k chlapci. Atmosféra uvnitř je více než rodinná. Vagon se houpá a třese, vlak je nabitý. Indiánské ženy s batohy plnými zeleniny a bochníky chleba, kdákající slepice a kachny v proutěných koších, pod dřevěnou lavicí tu dokonce pochrochtává malé prasátko. Hned u nohou dvou světoběžníků převlečených do ponča a panamských klobouků.
První dvě hodiny na tvrdých dřevěných lavicích uběhly v příjemné společnosti navýsost přátelských potomků starých Inků jako voda. Pak se původní euforický pocit vytratil. Teď, když se všechno osazenstvo po strop nacpaného vlaku dalo do jídla, nám úsměv trochu zmrzl na rtech. Polévka mi kape za límec a rozdivočelý kohout začíná zobat do tkaniček od bot.
Zpytuji svědomí, zda jsem neměl uposlechnout rady mých včerejších amigos neboli známých z Inka-baru ve městě Cuzco: „Musíš si pořádně přivstat, chceš-li ulovit solidní místo ve vlaku,“ radili mi u první sklenky pisca. Jenomže u třetí skleničky jsem se zapletl do literární diskuse s místním znalcem Kafky, abych u páté raději přehodil téma na čiču – zdejší kukuřičné pivo. A kromě toho jsem si říkal, že bude určitě zajímavější cestovat s domorodci než s japonskými a německými turisty, přilepenými na okna luxusních vagonů. A v neposlední řadě se mi ráno po všem tom pisku v Cuzcu vůbec nechtělo vstávat.
Ve čtyři hodiny ráno znějí v Cuzcu první zvony ohlašující nový pracovní den a pak ještě jednou o půl páté. Vyzvánění budí také turisty. Ti však nepospíchají na ranní mši do jednoho z velkých kostelů na náměstí Plaza de Armas, které nechal postavit Pizarro na tehdejším ústředním náměstí lemovaném inckými paláci a slunečními chrámy. Jejich cesta vede k nádraží Santa Ana, odkud odjíždí vlak k bájnému Machu Picchu. Hodinu před odjezdem panuje na nádraží nepopsatelný chaos. Pouliční obchodníci křičí z plna hrdla a nabízejí proviant, kávu nebo mate de coca – osvěžující vývar z listů koky, který také pomáhá proti výškové nemoci. Chaos je tu i proto, že většina pasažérů neumí číst, pořád se stěhuje a vyptává po svých místech.
Konečně zvedá výpravčí plácačku, vlak s sebou opakovaně škubne a rozjíždí se krokem přes předměstí dosud zalitá tmou. Trvá to dlouho, než vlak zdolá strmý svah ohraničující obrovskou kotlinu s někdejší metropolí Inků. Stoupání do průsmyku v 3678 m n. m. mu usnadňují dvě úvratě, kterým se tu říká El Zig-Zag, a jedna asi 2 km dlouhá smyčka. Po krátké jízdě přes rozlehlou vysokohorskou rovinu pokračujeme opět úvratí, tentokrát z prudkého kopce dolů do kaňonu patřícího k horní časti velkého údolí Urubamba. Pak již následuje 100 km dlouhý sjezd do výšky 2000 m n. m. Vlak nadskakuje, houká, řítí se do zatáček a projíždí hlubokými údolími těsně kolem divokých proudů a hliněných chatrčí stojících hned vedle zbytků rafinovaně vystavěných inckých zdí z přesně na sebe přiléhajících kamenů. Chatrče jsou dnešní, zdi z obřích kamenů spojených neuvěřitelně přesně bez malty odolávají zemětřesením a dalším nástrahám času už více než půl tisíciletí.
Svaté údolí Inků
Ostrým sjezdem klesá vlak na plošinu Anta. Za městečkem Huarocondo se planina dramaticky zužuje a trať vstupuje do hlubokého kaňonu, kterým protéká divoká říčka. Klikatí se a razí si mezi skalami svoji cestu do Valle Sagrado de los Incas, Svatého údolí Inků, kde se setkává s Urubambou, největším tokem regionu. Vlak jako by se rychlým sjezdem zadýchal, zvolňuje rychlost, a to nám umožňuje detailnější výhled do okolí: skály podél kolejí jsou porostlé fuchsiemi, broméliemi a orchidejemi, nad kterými poletují kolibříci, občas lze zahlédnout osamoceně stojící vlnovec, mohutný strom, který je zdrojem vláken známých jako kapok. Údolí se postupně opět rozšiřuje, za okny se střídají kukuřičná pole, lány brambor a zelené louky s pasoucím se dobytkem. Před městečkem Ollantaytambo vidíme, jak rolníci s volským spřežením obdělávají půdu. Dělají to se stejnou trpělivostí a umem, jako jejich předkové zacházeli s obřími kameny, když je obrušovali pro svá obydlí, chrámy a paláce. Úrodné, vysoko a stranou hlavních center ležící Svaté údolí přitahovalo Inky i jejich potomky. Mnozí zde žili, než dorazili první španělští dobyvatelé do Cuzca, a další se zde skrývali poté, co Cuzco padlo. Údolí se stalo útočištěm Inků i dlouho poté, co se Španělé domnívali, že inckou říši zničili. Inkové zde ale žili v pevnostech nad stržemi a propastmi. Když vlak vyjíždí z Ollantaytamba k poslední části cesty do Machu Picchu, objevuje se nad námi impozantní pevnost postavená někdy v 15. stol.
V Ollantaytambu dosáhla úzkokolejná železnice nadmořské výšky 2750 m a odtud už bude pozvolna klesat podél toku Urubamby až do cíle (2040 m n. m.). Celestino, náš průvodčí, který za jízdy přeskakuje po vnějších schůdcích z vagonu do vagonu, je z kmene Kečuů a na rozdíl od mnohých conpatriotas neboli spoluvlastenců z vlaku mluví také španělsky. Prstem nás upozorňuje na dvě hory, které teď dominují údolí: zasněžené vrcholy Salkantay (6271 m) a Media Luna (5527 m) jsou zahaleny do chuchvalců mlhy.
Indiánské ženy s šátky přes záda, často v doprovodu lamy, přibíhají z pole k blížícímu se vlaku. „Urcas,“ vysvětluje můj soused v kečuánštině a ukazuje na jednu z žen, která u tratě tká pramínky vlny. Když vlak zastaví, začne nabízet své pestré pletené zboží. Čas ve vlaku utíká pomalu, na zastávkách přicházejí stále noví prodavači se zeleninou, sýrem, kukuřicí a cibulí. Někdy se obchod sjednává za jízdy nebo se dokonce peníze na zaplacení vyhodí z okna…
Po dobrých čtyřech hodinách dorazí náš courák do stanice Qorihuayrachina (Qoriwayrachina), místa, které zná každý pěší turista do Machu Picchu využívající historickou stezku Camino Inca jako „km 88“. Vlak se trošku vyprázdní, vystupují dobrodruzi, kteří se rozhodli pro čtyřdenní tropický trek mlžnými pralesy, přes divoké proudy a vysokohorské hřbety, na kterém budou překonávat průsmyky v nadmořské výšce nad 4000 m. Na kilometru 104, v Chachabambě, se nastupuje na další vyšlapanou stezku tentokrát kratšího, jednodenního treku, vedoucího přes nádherné ruiny Wiñay Wayna. Na nás čeká posledních pár kilometrů do cíle, kterým je Estación de Machu Picchu v městečku se 4500 obyvateli, známém jako Machupicchu, Machupicchu Pueblo či Aguas Calientes. Vlastní ruiny incké pevnosti Machu Picchu se vypínají několik kilometrů západně od městečka v nadmořské výšce 2430 m a lze se k nim dostat po silnici nesoucí jméno jejich objevitele Hirama Binghama buď autobusem za 30 minut, nebo zhruba dvouhodinovým pěším výšlapem.
Velké mysterium archeologie
Trvalo to 400 let, než americký historik a pozdější senátor za stát Connecticut Hiram Bingham III v roce 1911 tohle džunglí porostlé místo objevil. Několik kronikářů se zmiňovalo o bájemi opředeném městě Vilcabamba. Španělští dobyvatelé hledali toto poslední útočiště vládce Inků Manca II., ale bezúspěšně. Machu Picchu, v kečuánštině „Starý vrchol“, bylo dostupné jenom přes prales a horská pásma po tzv. stezce Inků.
Dodnes patří tato lokalita k velkým mysteriím archeologie. Hypotézy předhánějí jedna druhou, hádanky a záhady zůstávají. Jaký mělo místo význam? Kdo zde žil? Proč toto „město v oblacích“, jak ho nazval Bingham, jeho obyvatelé opustili?
„Bylo to centrum pro učence, jakýsi univerzitní kampus. Podívejte se na tuhle observatoř,“ vysvětluje turistický průvodce skupině Němců. „Na 600 obyvatel opustilo tohle teprve sto let staré město, aby následovali svého krále Manca II., který utíkal před Španěly…“ Ale i tahle teorie je pochybná: Podle výzkumů bylo Machu Picchu vylidněno již před příchodem Pizarra. Bingham a jeho archeologický tým zde našli 135 skeletů, z toho 109 ženských. Bylo Machu Picchu kultovním místem vybraných slunečních panen (aclla)? Byly to oběti? Nebo existoval v nedostupném údolí řeky Urubamba dokonce autonomní stát? Dobrodružné domněnky bez konce. Nevíme, jaký význam město mělo, ani proč bylo již před příchodem Španělů opuštěno a upadlo do zapomenutí. Bezesporu ale bylo Machu Picchu důležitým centrem astronomických pozorování, kultu a ceremonií. Potvrzují to tajemné oltáře, magické prameny i jakási okultní nedotknutelná atmosféra, která zde panuje.
Současnost nového divu světa
Španělé v 16. stol. při svých dobyvatelských taženích Machu Picchu přehlédli. To se dnešním turistům rozhodně stát nemůže. Památka, zapsaná v roce 1983 na seznam Světového dědictví UNESCO a v roce 2007 zvolená mezi sedmičku „nových divů světa“, jich ročně přiláká už více než 1,5 milionu. Archeologům se to moc nelíbí. Obávají se o budoucnost místa a také UNESCO požaduje od peruánských úřadů, aby drasticky omezily vstup. Někdejší dohodu o 2500 návštěvnících denně peruánské úřady nikdy neuvedly do praxe. Znamenalo by to značné snížení příjmů – vstupenka aktuálně stojí 152 solů, což je v přepočtu asi 41 eur, resp. něco přes 1000 Kč. Nicméně od letošního roku začal opravdu platit limit 5600 návštěvníků denně, vstupenky se začaly prodávat na konkrétní hodinu vstupu a pobyt na lokalitě je omezen maximálně na čtyři hodiny. Od roku 2020 má ale dojít k dalším změnám. Vstupenky pro období od 6 do 9 hodin ráno mají zdražit téměř na dvojnásobek, vstupenky od 9 do 12 hodin dopoledne o více než polovinu, naopak vstupenky pro období vstupu od 12 do 15 hodin by měly asi o třetinu zlevnit.
Také vlaky se mění. Stejně jako nádraží je hlídá policie, „courák“ pro místní už turisté nesmějí používat. Společnost PeruRail provozuje luxusní vlak Belmond Hiram Bingham, který jezdí stejně jako její další vlaky Vistadome s panoramatickými vagony a nejlevnější Expedition ze stanice Poroy několik kilometrů západně od Cuzca a cestu do Aguas Calientes urazí za tři a půl hodiny. Druhá společnost Inca Rail vyjíždí přímo z centra Cuzca (stanice San Pedro) a nabízí tři druhy vlaků – Voyager, 360° a Firstclass. Cesta trvá kolem čtyř hodin.
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.