Když jsem se v roce 1970 vydal na svoji dlouhou, téměř roční cestu napříč Asií, strávil jsem v Nepálu pouze deset dnů. Ihned mne okouzlil a věděl jsem, že se sem někdy musím vrátit. Že to ale bude taková láska, která vydá na patnáct dlouhých cest v rozmezí více než čtyřiceti let, to jsem opravdu tenkrát tušit nemohl.
Toulal jsem se Káthmándským údolím, bohatě si užíval trekkingu, dlouhé týdny sbíral zkušenosti, které vyústily ve vydání cestopisu Země bohů a démonů, fotografoval. Nepál se před mýma očima měnil.
V roce 1970 žilo v Nepálu jedenáct a půl milionu obyvatel. Po ulicích Káthmándú se snad potulovalo více posvátných krav, než tam jezdilo automobilů. Také zahraničních návštěvníků bylo málo – oficiální statistika za rok 1970 uvádí jen 46 000 osob. Mnozí z nich patřili k „dětem květin“. Hnutí hippies sem zaválo stovky romantiků, kteří pod Himálajem hledali neotřelé zážitky, pravdu ukrytou v orientální filozofii, pocit svobody a volnosti. Hašiš a marihuana se tehdy v Nepálu prodávaly veřejně, dokonce ve státním obchodě. Přes den mladičtí kuřáci vysedávali na schodištích a ochozech pagod kolem náměstí Darbár, večer pospolitě dýmali v malých začouzených hospůdkách. V Káthmándú se dalo žít skoro zadarmo. Šťastná doba! S vypůjčeným bicyklem jsem se v pohodě vydával za památkami hlavního města a do přilehlých historických sídel. Na trekking ještě nikdo nechodil, kromě několika nadšenců. Chyběly mapy, popisy tras, zkušenosti. Ani horolezecké expedice nebyly tak časté jako dnes.
O čtyři desetiletí později je všechno jinak. Počet obyvatel Nepálu se už v roce 2014 přehoupne přes hranici 30 milionů. Káthmándské údolí, ta úžasná pokladnice uměleckých a architektonických památek, praská ve švech. Zatímco v době mé první návštěvy tu žilo tři čtvrtě milionu lidí, dnes jsou to téměř tři miliony. A stále se staví na úkor zemědělské půdy. Nedej bože, aby se tady země zatřásla, jako se to stalo v roce 1934. To by byla opravdová katastrofa, domy vyhnané do výšky by se sesypaly jako domino a oběti by se počítaly na desetitisíce… Problémy jsou s nedostatkem pitné vody i elektřinou.
I přes všechny změny však do Nepálu stále stojí za to jet. Památky se nezbouraly a Nepál má stále laskavou tvář ve svých přírodních krásách. Není tedy divu, že v roce 2012 zaznamenaly statistiky rekordní počet návštěvníků, přijelo jich více než 800 000. Dvacet procent z nich jsou už tradičně Indové putující do posvátného Pašupatináthu. Překvapivý je příval Číňanů, kteří se dříve v Nepálu vyskytovali sporadicky. A pro zajímavost: v roce 2012 přijelo také 3592 Čechů a čtvrtina z nich nebyla v Nepálu poprvé.
Co zde lidé vlastně hledají? Určitě nádhernou přírodu, starobylé památky, dobrodružství, naprostý opak toho, čeho mají doma víc než dost: spěchu, ruchu, stereotypu a nudy. Zcela jistě i pocity svobody a volnosti, opojení až závrať, jež se zmocní téměř každého při pohledu na podivuhodně nádhernou krajinu lemovanou bílými štíty hor. Vždyť kdo by nechtěl na vlastní oči spatřit nejvyšší vrchol světa Mount Everest? Nebo během tří týdnů pěkně po svých obejít Annapúrnu, poznat nepálský venkov, krajinu plnou rododendronů, rýžových polí, deštných pralesů s působivou kulisou zasněžených horských štítů nad hlavou? Probouzet se v jiskřivém himálajském ránu a při západu slunce obdivovat čarovný oranžový přísvit horských vrcholků?
Trekking je velmi přitažlivý a podmínky k němu se neustále vylepšují. Je to k prospěchu či nikoliv?
Kde jsou ty časy, kdy se člověk po příchodu do vesnice musel ptát lidí, jestli by ho nenechali přespat a neprodali mu něco k snědku, a pak se šel umýt do potoka! Večery v kruhu rodiny na udusané hliněné podlaze měly své kouzlo. Jako vždy se ostychu zbavily především děti. Ukazovali jsme jim kouzla se sirkami, za pomoci baterky hráli stínohru na zdi. Také dospělí by bývali rádi navázali kontakt, ale bránila jim v tom jazyková bariéra – dnes tu umí anglicky kdejaký prcek. K pocitu vzájemné důvěry přispívalo i to, že jsme dali kolovat fotky našich blízkých. A hlavně jsme se po celou dobu snažili, abychom nezavdali příčinu k rozladění a své hostitele nějak neurazili. Uvědomovali jsme si, že podle nás budou místní lidé posuzovat i další příchozí a vlastně celý ten vzdálený svět, o kterém doposud jen slyšeli.
Dnes je všechno trochu jinak. V Nepálu sice stále ještě existují vesnice, do kterých se dostanete pouze pěšky za pět, sedm či deset dnů pěšího pochodu, ale v místech, kudy chodí turisté, vyrostly malé hotýlky. Už nesedíte s rodinou u dýmajícího ohniště a nepijete s nimi čhang, nebavíte se celý večer s umouněnými a rozesmátými dětmi a nelámete nepálštinu. Hospodského a místní lidi většinou vůbec nezajímá, odkud jste a kam jdete. Trávíte večery s dalšími trekaři v ložnici či jídelně. Všechny vyprávěné historky znáte, vždyť se na společné trase potkáváte skoro každý den. Zato máte víc pohodlí a lepší stravu na výběr. Ani hygienické podmínky vás už nevyděsí, pokud ale nenahlédnete do kuchyně.
Snaha nezavdat příčinu k rozladění a chovat se příkladně vyjde také občas naprázdno. Někde už nás prokoukli. I v zapadlé vesnici se totiž obvykle najde bohatší člověk, který si pořídí přenosný benzinový agregát na výrobu elektrického proudu. Netrvá dlouho a obstará si k němu monitor, videopřehrávač a pár kazet – a už to jede. Místní lidé společně zírají na filmové příběhy, v nichž vládnou bestiální psychopati, odehrávají se surové rvačky, střílečky se spoustou mrtvol, promyšlené vraždy, únosy, mučení, ohnivé výbuchy obydlených domů či automobilové honičky. A ráno pak horalé s tichou výčitkou pozorují cizince: tak takhle vy tam v té Evropě, Americe, žijete?
Ale žádný strach. Jistě, může se to stávat, jenže naštěstí si to Nepálci dovedou srovnat v hlavě a nad filmovými historkami mávnou rukou. Vždyť i oni mají stále větší rozhled, také oni se vydávají na cesty, jsou i vzdělanější. Vzájemné porozumění je hnacím motorem soužití v tom našem dnešním, mírně rozkolísaném světě. Jsme s nimi na jedné planetě.
Překrásné jiskřivé vrcholy Himálaje se budou tyčit k nebesům ještě celé věky a turisté sem za nimi budou stále přijíždět, aby našli klid a úlevu pro svou zjitřenou či unavenou duši. Nepál je pohodová země a jedna návštěva nestačí.
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.