Paříž

2.95 

Vydání: leden 2015

Některá slova prchají před nepopsaným listem papíru, jako by se bála, že na něm navždy ulpí. Jiná se na něj samovolně hrnou v exhibicionistické touze po zvěčnění. V poťouchlém obrazu, který odráží zakřivené zrcadlo v obludáriu naší mysli, stává se město papírem a my jeho slovy. Bojíme se, aby nás Paříž nepohltila, neušpinila, nevysála, a přitom toužíme být jí obklopeni, proniknout do ní a nechat se v ní rozpustit. Máme strach pátrat po přeludu, abychom se jím sami nestali, a přece se pořád znovu o zachycení onoho přeludu pokoušíme…

Katalogové číslo: pariz-2 Kategorie: , , ,

Paříž
Některá slova prchají před nepopsaným listem papíru, jako by se bála, že na něm navždy ulpí. Jiná se na něj samovolně hrnou v exhibicionistické touze po zvěčnění. V poťouchlém obrazu, který odráží zakřivené zrcadlo v obludáriu naší mysli, stává se město papírem a my jeho slovy. Bojíme se, aby nás Paříž nepohltila, neušpinila, nevysála, a přitom toužíme být jí obklopeni, proniknout do ní a nechat se v ní rozpustit. Máme strach pátrat po přeludu, abychom se jím sami nestali, a přece se pořád znovu o zachycení onoho přeludu pokoušíme…

Poctivá příprava je základem úspěchu. Po docela častých návštěvách francouzského hlavního města v 90. letech minulého století se mi tak nějak přihodila pauza, kterou až na jeden bleskový výpad do pařížské zoo ukončily teprve dvě cesty v rychlém sledu předloni na podzim a počátkem loňského léta. A tak beru útokem knihovnu, nejdřív vlastní, poté Městskou. Nezajímají mě turistické průvodce, ale všechno ostatní. Vzdávám to ve chvíli, kdy sloupec knih vydaných v češtině za posledních 15 let dosahuje půlmetrové výšky. Vzpomínky, rozhovory, cestopisy současné, historické i umělecké, poéma, román, črty a perličky, postřehy, rozbory, výklady a návody. Jak chápat Paříž. Jak objevovat Paříž. Jak se z Paříže nezbláznit. Jak Paříž přežít. Je možné, že o ní ještě něco nebylo napsáno? Stěží. Tak proč se do toho pořád všichni pouštíme? Odpověď je jednoduchá – protože to je Paříž!

Znáte jiné město na světě, kde někteří současníci přirovnávali jisté prvky secesní výzdoby vchodů do podzemní dráhy k ženským vejcovodům? Kde bloudí s plánkem v ruce dvojice tchajwanských turistek hřbitovem a zoufale se ptá kolemjdoucích: „Nevíte, prosím, kde leží Hector Berlioz?“ Kde v některé stanici musíte zdolat třeba 126 schodů, abyste se dostali z jedné linky metra na druhou? Kde po ulicích chodí dívky s nohama snad delšíma než ty, na kterých už rovných 125 let stojí la dame de fer, původně jen na dvacet roků povolený vykřičník nad Světovou výstavou 1889 dijonského inženýra Eiffela? Kde v samém srdci, v prvním obvodu, najdete výlohu se zavěšenými vycpanými potkany jako upoutávku obchodu s potřebami na hubení a odpuzování obtěžující havěti (tradice od roku 1872)? Kde si do znaku dali bárku na vlnách s doprovodným mottem: Vlnami zmítaná, ale nepotopená?

À propos, román. Jmenuje se, jak jinak, Paříž, napsal ho Edward Rutherfurd, má 700 stran a začíná slovy: „Paříž. Město lásky. Město snů. Město nádhery. Město světců a učenců. Město elegance. Stoka neřesti. Tím vším za svých dva tisíce let Paříž byla.“ Výstižné. Zapomenout bychom neměli ani na to, že Paříž je také městem revolucí (zmínit musíme alespoň Velkou francouzskou a Komunu), jednou z tavicích pecí světového umění (nejvíce rozpálenou na přelomu 19. a 20. stol.) a jedním ze světových módních center (dvakrát ročně konaný Paris Fashion Week je pořád pojmem, navzdory stále sílící konkurenci).

A teď jednu hádanku, s níž zaručeně sklidíte úspěch ve společnosti. Které město je větší – Paříž nebo Praha? Když se tak hloupě ptám, je jasné, že správně musí být: Praha. Jakkoli se to zdá nesmyslné, je tomu tak – zhruba pětkrát. Zatímco katastrální výměra Prahy činí 496 km2, obec Paříž, takto francouzský departement 75, se rozkládá pouze na ploše něco málo přes 100 km2. A když odečteme rozlohu obou pařížských lesíků, Boulogneského a Vincennes, jež jsou neobydlené, dostaneme se dokonce jen na slabých 87 km2. Na této ploše však žije dva a čtvrt milionu lidí, v Praze na pětkrát větším území o milion méně. Tolik statistiky a kouzlení s čísly. Pojďme ale do reality. Hranici města Paříže dnes tvoří, až na několik výjimek, Boulevard Périphérique, v zásadě městský dálniční okruh se dvěma paralelními čtyřproudými vozovkami – po vnitřní se jezdí kolem Paříže po směru hodinových ručiček, po vnější proti směru. Zmíněné výjimky představuje několik menších ploch (např. na jihozápadě města pařížský heliport na levém břehu Seiny a šikmo naproti němu na pravém břehu oblast sportovišť zahrnující jak tenisový areál Rolanda Garrose, tak známý Stade du Parc des Princes, kde hraje své zápasy fotbalový klub Paris Saint-Germain) a dvě již uvedené velké – Bois de Boulogne na západě a Bois de Vincennes na východě (aby to ale bylo ještě složitější, tak obec Vincennes je samostatnou obcí v departementu Val-de-Marne). Périphérique se začal stavět v roce 1958 a dokončen byl o 15 let později. Probíhá v místech, kudy vedly tzv. Thiersovy hradby, poslední pařížské obranné opevnění vybudované ve 40. letech 19. stol. za vlády „krále měšťáka“ a vůbec posledního francouzského krále v dějinách, Ludvíka Filipa, a zbourané po 1. sv. válce. Proto se mnohé sjezdy z périphʼ, jak Pařížané okruhu říkají, jmenují podle bran, stejně jako přilehlé stanice metra, i když žádnou bránu široko daleko neuvidíte. A proto je také vlastní Paříž pro Pařížany pořád intra muros.

Když se ocitneme u bulváru Périphérique, vůbec nemáme pocit, že jsme na konci města. Ono totiž zjevně dál pokračuje i na druhé straně, za osmi proudy osobních aut, dodávek, kamionů a autobusů. Vedou tam pod Périphériquem ulice, jezdí tam metro. Jenže to už není Paříž, nýbrž její banlieues, předměstí, fakticky však samostatné obce patřící do jiných departementů. A tak se dostáváme k termínům jako „městská oblast“ (unité urbaine) a „pařížská metropolitní oblast“ (aire urbaine de Paris). První z nich pokrývá celé tři departementy, které kolem dokola obklopují Paříž (Hauts-de-Seine, Seine-Saint-Denis a Val-de-Marne, Francouzi poeticky označované jako Petite Couronne, Malá koruna), a v jisté míře zasahuje i do čtyř dalších přiléhajících zvenčí k této trojici (tzv. Velká koruna, Grande Couronne). Metropolitní oblast pak pokrývá vlastní Paříž i všech sedm departementů kolem ní. V té chvíli už hovoříme o celém francouzském regionu Île-de-France, 12 milionech lidí a 12 000 km2. Právě to, že v metropolitní oblasti neexistuje žádný úřad, který by řešil problémy oblasti jako celku, a mezi městem a jeho banlieues dochází postupně k stále většímu odcizování, bývá citováno jako jeden z hlavních důvodů sociálního napětí a neklidu, který naposledy naplno propukl v podobě pouličních nepokojů v některých pařížských předměstích roku 2005.

Vlastní Paříž se dělí do 20 obvodů, arrondissements. Když si je promítneme na plán města, zjistíme, že jsou očíslovány za sebou a tvoří útvar ne nepodobný třikrát po směru hodinových ručiček zatočené ulitě plže. Víme již, že v oné ulitě se tísní dva a čtvrt milionu Pařížanů, velmi různorodá směska (pětina z nich se nenarodila ve Francii) s tou nejhorší pověstí. Už Alexandre Dumas mladší tvrdil, že Bůh vymyslel Pařížany proto, aby cizinci nechápali Francouze. Přívlastky jako „arogantní, sobečtí, snobští“ používají na jejich adresu nejen někteří turisté, ale i Francouzi, kteří se zrovna netěší výsadě žít intra muros. Nikdy mi to nepřipadalo až tak zlé, ale třeba jsem měl jenom štěstí, nevím. Co vím, je, že charakter města dnes netvoří jen oni. Paříž navštěvuje každoročně skoro 30 milionů turistů z celého světa, více než polovina z nich se ubytuje v jednom z 1570 pařížských hotelů, ti ostatní volí jiný typ ubytování nebo přijíždějí pouze na jeden den. To je množství, které prostě nelze přehlédnout a kterého se nelze zbavit, byť by si to člověk někdy a někde přál sebevíc.

Může to mít i kladnou stránku? Jak kdy a na koho. Na mě to funguje takhle: Vydám se na Champs-Élysées, a je vcelku jedno, zda pozvolna pěšky z náměstí Svornosti přes zahrady Jardins des Champs-Élysées, nebo rovnou in medias res třeba ze stanice metra Franklin D. Roosevelt, a stanu se nepatrnou součástí všebarevného lidského toku valícího se od dopoledne dlouho do noci po chodnících nahoru a dolů. V hlavě mi při tom zní jedna písnička velkého francouzského šansoniéra Gilberta Bécauda, refrén a zároveň název: La solitude, ça nʼexiste pas – Osamělost neexistuje! Tady to v té chvíli platí bez výhrad a na mysl se okamžitě dere další Bécaudova píseň, Un homme heureux (Šťastný člověk). Jsem nebo nejsem? Ale ano, jsem, protože kolem je – Paříž.

Paříž

Hmotnost 161 g

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Pouze přihlášení uživatelé, kteří zakoupili tento produkt, mohou přidat hodnocení.