Rumunsko

Rumunsko
Rumunsko je zemí mnoha tváří, svou polohou, dějinami a charakterem rozkročenou mezi střední Evropou (Sedmihradsko), Balkánem (Valašsko) a východní Evropou (Moldavsko). Obyvatele těchto tří historických regionů, které se definitivně sjednotily až v roce 1918, však po celá staletí spojovalo povědomí společného římského původu a jazyka, který vychází z latiny podobně jako italština či francouzština.

Rumunsko sice leží geograficky poměrně blízko a ani svou rozlohou (téměř 240 000 km²) či počtem obyvatel (necelých 20 milionů) to není úplně malá země, přesto patří, snad až na pěší turistiku v některých částech Jižních Karpat, k těm turisticky méně známým, jejichž obliba začíná mírně stoupat teprve v posledních letech. Zčásti za to mohou i jisté předsudky o divokém a chudém Východě, o to větší překvapení pak návštěvníky čeká, když se po příjezdu ocitnou například v některém z nově opravených měst, kde se vcelku bez problémů domluví anglicky.

Rumuny si mnozí pletou s Romy, což Rumuni velmi špatně nesou, protože společné soužití s touto etnickou menšinou není ani zde bezproblémové (počet Romů v Rumunsku se odhaduje na více než půl milionu). Rumunsko přitom jako jediné ze současných románských zemí odkazuje svým jménem (România) na své kořeny ve starověkém Římě (Roma). Slovo Rom je pouze zvukově podobné, ale má jiný význam a pochází až z daleké Indie, stejně jako příslušníci etnika, které označuje.

Dějiny území dnešního Rumunska se tedy píší již od starověku. První slavnou historickou osobností, která zde pobývala, konkrétně v osadě Tomis (dnes město Constanța) na černomořském pobřeží, byl římský básník Publius Ovidius Naso. Poslal ho sem do vyhnanství císař Augustus a přes četné prosby, básně a dopisy adresované panovníkovi musel Ovidius „mezi barbary“ zůstat až do konce svého života.

Původními obyvateli oblastí na sever od Dunaje, tvořícího dnes velkou část jižní hranice Rumunska s Bulharskem, byli Dákové, jeden z tráckých kmenů, kteří se sjednotili už v době před naším letopočtem a vytvořili rozsáhlý státní útvar na severních hranicích Římské říše. Nevyhnutelně tu docházelo ke střetům. V roce 106 císař Traianus definitivně porazil dáckého krále Decebala, dobyl Sarmizegetusu, hlavní sídlo Dáků, a Dácie se až do roku 275 stala jednou z kolonií Římské říše (tyto události zachycuje reliéf na slavném Traianově sloupu v Římě). Za necelá dvě staletí proběhla romanizace původního obyvatelstva, jejímž hlavním pozůstatkem byla vulgární latina, z níž se vyvinula rumunština. Později sem rovněž proniklo křesťanství, první biskupství vzniklo v již zmíněné Tomidě.

Další vývoj přinesl rozštěpení území dnešního Rumunska do tří státních útvarů – Sedmihradsko se stalo od 11. stol. součástí Uherského království. Sice mělo rozsáhlou autonomii, ale práva většinového rumunského (venkovského) obyvatelstva byla postupně omezována ve prospěch uherské a sikulské šlechty a měšťanů převážně saského původu. Samostatná knížectví Valašska a Moldavska vznikla relativně pozdě ve středověku a musela se potýkat s mocnými sousedy: na jihu s rozpínající se Osmanskou říší, na západě s Uhry, na severu s Polsko-litevským státem a později v novověku na východě s Ruskem.

Z hlediska své geopolitické polohy patřilo rumunské území do byzantské sféry vlivu, z čehož vyplynul příklon Rumunů k pravoslaví – po staletí je tak spojoval nejen společný jazyk, ale i pravoslavné vyznání, díky nimž si mezi okolními národnostmi uchovali svou identitu. Silný kulturní vliv zde měly i první bulharské státní útvary, proto oficiálním jazykem církve a prvních písemných památek byla církevní slovanština. A to až do 16. stol., kdy se zřejmě vlivem reformace začal prosazovat národní jazyk, rumunština. Cyrilici jako písmo si však ponechala až do poloviny 19. stol.

Podunajská knížectví, jak se Valašsku a Moldavsku říkalo, se z područí Osmanské říše začala vymaňovat v 19. stol., které přineslo i rozvoj rumunského jazyka a kultury, připomínku latinského dědictví a hledání vzoru ve vyspělejší Francii či Itálii. K tzv. malému sjednocení obou knížectví došlo roku 1859 a o sedm let později si Rumuni zvolili za svého panovníka Karla (Carola) z pruského rodu Hohenzollern-Sigmaringen. Tato královská dynastie vydržela na rumunském trůně až do definitivního nástupu komunistického režimu k moci koncem roku 1947.

Na počátku 19. stol. si carské Rusko přisvojilo východní část Moldavska, území mezi Prutem a Dněstrem, tzv. Besarábii. Ta se po 1. sv. válce, z níž Rumunsko po velkých ztrátách nakonec vyšlo vítězně, stala součástí tzv. Velkého Rumunska, stejně jako Sedmihradsko, severní část Bukoviny (kolem města Černovce, dnes Ukrajina) a jižní část Dobrudže (dnes součást bulharského pobřeží). Velký stavební rozmach zaznamenalo zejména hlavní město Bukurešť, jíž se v meziválečném období přezdívalo „Paříž Východu”.

Rumunské hranice však byly pro okolní státy problematické a ani Malá dohoda uzavřená mezi Rumunskem, Československem a Jugoslávií neskýtala dostatečné územní záruky. Rumunsko se tak na konci 30. let přiklonilo k Německu a na konci 2. sv. války patřilo k poraženým státům, přestože počet padlých rumunských vojáků po boku spojenců patřil k jedněm z nejvyšších (od září roku 1944 se podíleli mj. na osvobozování Československa). Rumunsko také ztratilo Besarábii, z níž se po spojení s oblastí Zadněstří (Transnistria) stala Moldavská sovětská socialistická republika.

Od roku 1948 v Rumunsku vládl komunistický režim, nejprve stalinistického typu pod tvrdou rukou Gheorghe Gheorghiu-Deje. Po jeho smrti se v 60. letech dostal do čela mladý Nicolae Ceaușescu, který zpočátku představoval určitou naději na lepší zítřky. Ekonomika v té době rostla a Ceaușescu svou nezávislou politikou zaujal i na Západě. Rumunsko v té době navštívil Charles de Gaulle, britský ministerský předseda či americký prezident Richard Nixon. V roce 1968 pak Ceaușescu odsoudil okupaci Československa. Po této jeho „hvězdné hodině“ následovalo v 70. a 80. letech už jen zhoršování ekonomické a politické situace, poté co se Ceaușescu zhlédl v asijských diktaturách a pustil se do realizace řady megalomanských plánů (mj. přestavba centra Bukurešti).

V roce 1989 byli Rumuni Ceaușescovými experimenty (splácení zahraničního dluhu, zákaz potratů, potraviny na příděl apod.) zcela vyčerpáni. Režim padl jako jeden z posledních z východního bloku a krvavá revoluce si vyžádala kolem tisíce lidských životů. Následná transformace nebyla vůbec jednoduchá – jestliže v 80. letech Rumuni měli peníze, ale nebylo zboží, tak v 90. letech tomu bylo naopak. Kdo mohl a může, využívá otevřených hranic a po vstupu Rumunska do NATO (2004) a EU (2007) otevřených pracovních trhů, a to nejen ve starých členských zemích. Mnoho Rumunů pracuje i v „bohatších” postkomunistických státech. Ze země tak odchází nejen vysokoškolsky vzdělaná mládež, ale vylidňuje se i venkov, tradiční bašta rumunského života.

Přes veškeré problémy spojené s politickou nestabilitou a korupcí je však v Rumunsku na každém kroku znát, jak dlouhou cestu tato země urazila. Z turistického hlediska má rozhodně co nabídnout: na mnoha místech panenskou přírodu (Karpaty, dunajská delta), zachovalá a turisty zatím nepřeplněná historická města (Sibiu, Sighișoara), unikátní církevní architekturu (malované kláštery v Bukovině, dřevěné kostelíky v Maramureši nebo opevněné kostely v Sedmihradsku) a černomořské pobřeží se starověkými památkami.

Rumunsko