Proč? Inu, především leží v srdci Alp a řeky odtud odvádějí své vody do tří moří. Dokonce i jeho tvar se čtyřmi výběžky k jihu trošku připomíná celé Švýcarsko. Patří k zakládajícím členům Švýcarské konfederace – slovo Bund (svaz, spolek) má přímo v názvu a spolkové je tu opravdu všechno, od hor až po nudle. Mluví se tu třemi z oficiálních čtyř jazyků a metropole Chur je s pětitisíciletou historií nejstarším městem celé země.
Největší (7105 km2), nejrozmanitější, nejřidčeji osídlený a nejnavštěvovanější švýcarský kanton se rozkládá na samém východě země. Na severu sousedí s kantony St. Gallen a Glarus, na západě s Uri a na jihu s Ticinem. A má dokonce tři státní hranice – s Lichtenštejnskem, Rakouskem a Itálií.
Na jeho území pramení dvě velké řeky – pod sedlem Oberalppass Rýn a poblíž sedla Lunghin nad průsmykem Malojapass Inn, a to takřka na samém rozvodí tří moří. Odtud totiž stéká k severu do Rýna a jeho prostřednictvím do Severního moře říčka Julia, na jih do Pádu, a tím do Jaderského moře teče Maira, zatímco Inn (domorodci nazývaný En) protéká údolím Engadin do Rakouska a v německém Pasově se vlévá do Dunaje, s nímž pak nastoupí dlouhou cestu do Černého moře.
Zdejší horský komplex s 937 vrcholy a 150 údolími nese jméno Bündner Alpen a je součástí Rétských Alp. Nejvyšším bodem je Piz Bernina (4049 m), jediná čtyřtisícovka ve východních Alpách. Nejvýchodnějším vrcholem Švýcarska je Piz Chavalatsch (Monte Cavallaccio, 2763 m). Věnec horských průsmyků s oblibou využívají motorkáři. Nejvyšší autům přístupný průsmyk Švýcarska je Umbrailpass (2501 m) směrem k italskému Bormiu, ale ani ostatní nezůstávají o moc pozadu: Flüelapass, Berninapass, Albulapass, Julierpass, Ofenpass, Splügenpass, San Bernardino Pass, Oberalppass, Malojapass. Právě nad Malojou leží v nadmořské výšce 2126 m nejvyšší švýcarská ves Juf.
Z přibližně 1500 švýcarských jezer jich zde najdete 615. A také na tři stovky druhů ptáků. Rokle a rozeklané skály s vytesanými horskými chodníky (vie ferrate) se střídají s poklidnými loukami v říčních údolích. Engadin se svými téměř 90 km patří k nejdelším údolím v Alpách. Zajímavé je, že jeho dolní část (Unterengadin, Engiadina Bassa) je členitější než ta horní (Oberengadin, Engiadina Ota), kde převažují paroviny s jezery. A počasí je tu stabilnější a slunečnější než v okolních údolích.
Při vší rozmanitosti lze v kantonu vymezit dvě základní oblasti: německy mluvící sever – s údolími Předního a Zadního Rýna, Albulou, Prättigau a Oberhalbstein, a jazykově smíšený jihovýchod s jedinečným Horním a Dolním Engadinem a jeho postranními údolími Bergell (Bregaglia), Puschlav (Poschiavo), Münstertal (Val Müstair) a Misox (Val Mesolcina) na samé hranici s kantonem Ticino.
I zdejší obyvatelstvo je velmi zajímavé. Říkají si (jak jinak?) Bündner – spolkaři. Že to zní trochu uštěpačně? A to si ještě dosaďte na začátek slůvko grau – šediví. Takhle jim opravdu sousedé pro oblibu šedého oblečení přezdívali. A domorodci tu mírně hanlivou přezdívku vzali za svou, čímž dozajista projevili smysl pro humor a sebeironii. „Šedivci“ jsou obsaženi ve všech dalších názvech kantonu – italsky Grigioni, francouzsky Grisons, rétorománsky Grischun. V češtině se hlavně dříve používaly termíny Grisonsko a Grisonci, vycházející z někdejšího latinského jména tohoto území Grisonia.
Jako jediný ze švýcarských kantonů má Graubünden hned tři úřední jazyky. Z jeho necelých 193 000 obyvatel mluví 68 % německy, 10 % italsky a 15 % rétorománsky, tedy řečí původních keltsko-ilyrských kmenů smíšenou s latinou římských vojáků a lišící se údolí od údolí, takže má pět dialektů, což komunikaci 27 000 Rétorománů značně komplikuje. Proto se upustilo od oficiálního střídání dvou hlavních nářečí a vypracovala se umělá spisovná řeč Rumantsch Grischun, v níž se úředně komunikuje a vydávají se v ní i učebnice. Za uznání a udržení tohoto jazyka bojuje od roku 1919 Rétorománská liga.
Podobně volnomyšlenkářské jsou obce i ve volbě náboženství, a to už od 16. stol., kdy sem přišla reformace. Dá se sice zhruba říci, že jih je spíše katolický a sever reformní, ale existuje spousta výjimek, které toto pravidlo popírají. Třeba jižně ležící údolí Zadního Rýna je protestantské, kdežto severnější Přední Rýn s klášterem Disentis je katolický, ale katolický klášter Müstair při hranici s Itálií je naopak obklopen protestanty. Také se píše, že Grisonci jako jediní Švýcaři bojovali ve třicetileté válce, ale neuvádí se, na čí straně. Ostatně žoldnéřství bylo od středověku pro chudé horaly důležitým zdrojem výdělku.
Na počátku existence kantonu bylo Vlašské území kolem Churu (Wälsches Land um Chur, Churwalchen) a založení tzv. Chrámového spolku v Churu roku 1367. Jeho cílem bylo zabránit převedení churského biskupství do rukou Habsburků. Pro nás zní jistě zajímavě, že onen biskup, ochotný vyměnit území za tučnou rentu, se jmenoval Petr Jelito (někde se uvádí podoba Gelyto). Tento prelát, který se narodil nedaleko Lanškrouna, figuroval často v různých diplomatických záměrech Karla IV., na jehož přání byl také jmenován churským biskupem. Když musel z Churu odejít, působil tři roky jako biskup v Litomyšli, poté v Magdeburku a nakonec od roku 1381 v Olomouci.
K odporu svobodných vsí se postupně připojil západněji ležící Horní či Šedý spolek (1424) a severní Desetistoličný spolek (1436) s centrem v Davosu. Roku 1471 se všechny tři přejmenovaly na paměť římské provincie Raetia a hlavně původních obyvatel, Rétů, na Věčný spolek horní Rétie. Tradičně se tvrdí (i když to není vůbec jisté), že k této události došlo ve vsi Vazerol u Brienzu, označované proto Bündner Rüttli (podle slavné louky u Lucernu, kde bylo údajně založeno Švýcarsko). Připomíná ji tam žulový monolit, jejím dalším památníkem je obelisk na Vládním náměstí v Churu.
Společný hraniční bod všech tří spolků tvořil 2160 m vysoký Dreibündenstein jižně od Churu. Od roku 1722 tu stával Tříhraniční kámen, který je dnes uložen v Rétském muzeu v Churu. V roce 1915 ho v terénu nahradil dvoumetrový obelisk.
Roku 1512 si tři spolky dočasně podmanily i tři italská hrabství Chiavenna (Cleven), Valtellina (Veltlin) a Bormio (Worms im Veltlin). V roce 1524 se 48 soudních obcí dohodlo na společné ústavě. Za Napoleona připadla jižní území italské Cisalpinské republice, zbytek k republice Helvétské. Po odchodu francouzských vojsk vznikl v roce 1803 kanton Graubünden a připojil se ke Švýcarsku. Jeho znak tvoří erby všech tří spolků s motivem dvoubarevné vlajky, švýcarského kříže a kozorožce. Jsou zpodobněny na obou výše jmenovaných obeliscích a často se objevují i na fasádách obytných domů (třeba v Zillisu či ve Valchavě).
Na začátku 19. stol. začali do tohoto prosluněného kouta přijíždět první hosté, nejprve jen na letní byt. V roce 1864 pozval hoteliér Johannes Badrutt ze Sv. Mořice své anglické hosty, aby u něj strávili zdarma i zimní dovolenou. A bylo vyhráno: celoroční turistika se stala pravým požehnáním pro kdysi chudý a těžko přístupný kraj.
Do té doby žily horské oblasti hlavně z tranzitu zboží. Přes Julijské sedlo jezdily už římské povozy. V roce 1387 pověřil churský biskup šlechtice Jakoba von Castelmur, aby zprovoznil také Septimský průsmyk (nad Malojou, dnes zcela mimo hlavní provoz, využívají ho vojáci).
Na začátku 20. stol. bylo v kantonu kolem tisíce kilometrů silnic, přesto obyvatelé individuálnímu automobilismu vehementně bránili. Výjimku dostali pouze lékaři a záchranky. Když pak kantonální rada provoz povolila, další referendum mu zase zabránilo. Pouze válečná vozidla zákaz ignorovala. Teprve roku 1925 byl poměrně těsným výsledkem automobilový provoz povolen, ale trvalo dalších deset let, než byly ze spolkové pokladny uvolněny také finance na výstavbu čtyř hlavních nových silnic (z celkových 126 milionů franků dostal „Šedý kanton“ 35 milionů).
V letech 1888–1889 byla postavena první úzkorozchodná železniční trať z Landquartu do Davosu, na ni navázala nejkrásnější a nejnáročnější trať z Thusis přes Bergün do Sv. Mořice, která na pouhých 63 km překonává převýšení 1123 m a její součástí je téměř 6 km dlouhý Albulský tunel. V letech 1908–1910 přibyla Berninská dráha ze Sv. Mořice do italského Tirana s dodnes nejvyšší kantonální stanicí ve výšce 2253 m; převýšení 1824 m a sklon 70 promile zvládá bez použití ozubnice! Dnes tudy jezdí slavný Bernina-Express, o němž píšeme v samostatném článku, a nejatraktivnější část trati je zapsána na seznamu Světového dědictví UNESCO. Neméně exkluzivní Glacier-Express spojuje od roku 1930 Sv. Mořic s walliským Zermattem pod Matterhornem. V roce 1999 byl uveden do provozu nejdelší úzkorozchodný tunel světa – 19 km dlouhý Vereinatunnel spojuje údolí Prättigau s Engadinem.
Toto jsou perly velkolepé železniční sítě zvané souborně Rhétská dráha, která čítá takřka 400 km tratí o metrovém rozchodu a ročně převeze na 11 milionů cestujících. Úzké červené vlaky se staly nedílnou součástí zdejší úchvatné alpské krajiny, kterou projíždějí i díky dech beroucím viaduktům a tunelům. Na železniční tratě navazují žluté poštovní autobusy, které zajíždějí i do nejodlehlejších míst.
Graubünden má věru mnoho co nabídnout. Najdete tu staré kláštery (Müstair, Disentis, Cazis), románské kostelíky (Zillis, Müstair), stejně jako mondénní letoviska a zimní střediska (Sv. Mořic, Davos), lázně (Alvaneu, Vals, Scuol, Vulpera, Tarasp) i originální horské vísky (Guarda či Ardez v Dolním Engadinu).
Můžete se zúčastnit Schlittéda Engadinaisa – tradiční jízdy na saních v Engadinu nebo na Silvestra pouštět při Barchinas světelné lodičky z kúry či ořechových skořápek v městské kašně ve Scuolu. Neboť v Graubündenu jsou vedle technických vymožeností stále živé i tradiční zvyky. Vzdor šedi ve svém názvu je to kanton nesmírně barevný a líbezný.
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.