Na londýnském nádraží Paddington sedí malý opuštěný medvídek, který se sem dostal jako černý pasažér až z temného Peru. Protože se jeho peruánské jméno jen velmi těžce vyslovuje, lidé, kteří se jej ujmou, mu začnou říkat Paddington. Michael Bond, autor půvabných příběhů pro děti s medvídkem Paddingtonem v hlavní roli, měl původně v úmyslu psát o černém pasažéru z temné Afriky. Správně ho však upozornili, že v Africe medvědi nežijí, a tak se rozhodl pro Peru, zemi medvěda brýlatého. Existují ale i jiné důvody, proč se pro tento kousek světa rozhodnout.
Roku 1522 se španělský voják Pascual de Andagoya vrací z průzkumné výpravy podél kolumbijského pobřeží a potvrzuje zvěsti o bohaté říši Peru. Země takového jména sice neexistuje, její historie však tímto okamžikem začíná. Ať už totiž domorodé slovo peru označovalo cokoliv, v myslích dobyvatelů vytvořilo obraz země zaslíbené. Ta jim měla přinést tolik vysněné bohatství a slávu.
Ona země měla své vlastní jméno – Tawantinsuyu (ve starší transkripci Tahuantinsuyu). Peru pro ni znamenalo zkázu. Roku 1533 Španělé popravili jejího vládce Atahualpu a brzy nato se zmocnili hlavního města Cuzca. Tawantisuyu aneb Země čtyř světových stran se už nikdy nevzpamatovala a dobytá území postupně přecházela pod správu španělské koruny.
Zničením říše Inků se definitivně přerušil tisíciletý vývoj, během nějž se na místním výsluní střídaly a prolínaly vyspělé domorodé kultury „kamene“ a „písku“, jinými slovy „andské“ a „pobřežní“. Ty první se začaly rozvíjet v hornatém pásu And již před 4000 let. Ve výškách nad 2000 m nás tak dodnes ohromují kamenná svědectví starých civilizací, na jejichž dědictví navazovali samotní Inkové. Odpradávna se tomuto kraji říkalo queshwa, mírný.
Podobné označení pro oblast ve výkách 2000–4000 m n. m. může působit trochu zvláštně, v kontextu dalších peruánských regionů však má své opodstatnění. Pokud se obyvatelé queshwa vydali výše, narazili na nehostinné pustiny s šestitisícovými nevados. Když se rozhodli sestoupit, čekala je na západě zdánlivě vyprahlá pobřežní poušť a na východě nezdravá, vlhkem a horkem sálající Amazonie. Oblast mlžného lesa tvořící přechod mezi Andami a džunglí si od nich vysloužila přízvisko Rupha-rupha – velmi teplá.
Obyvatelé queshwa, dnešní Kečuové a Aymarové, se svému prostředí dokázali výborně přizpůsobit a zemědělsky je využít i v místech, kde vše stěžoval náročný terén a klimatické podmínky. Výsledkem zdlouhavého experimentování a doslova genetické práce jsou například stovky druhů brambor, které tvoří samotný základ místního jídelníčku. Mezi hlavní plodiny patří také kukuřice a kvinoa (merlík chilský neboli laskavec), rostlina s jedlými moučnými semeny.
I přes krutou kolonizaci a zdlouhavou hispanizaci si andské národy přinášejí do 21. století mnohé ze svých tradic. Zároveň si dokázaly udržet také svůj jazyk. Kečujština, kdysi lingua franca incké říše, je dnes vedle španělštiny dokonce druhým úředním jazykem země. Spletitá je otázka náboženství. Statistiky hovoří zcela jasně ve prospěch kristianizace: 90 % obyvatel Peru je katolického vyznání. Není však tajemstvím, že křesťanská víra je mezi domorodým obyvatelstvem notně zabarvena původním náboženstvím. Andy jsou toho dobrým příkladem: již po pět staletí se tu prolíná chuť hostie a tradičního nápoje chicha, mučednický kříž i svatí se mísí s prehispánskými huaca a apu a každoroční oslavy vesnických patronů se obvykle shodují s původními zemědělskými svátky.
Od roku 1970 si přízeň získává také protestantství, zejména mezi chudým městským obyvatelstvem a některými indiánskými komunitami. Na druhé straně však obyvatelé andských zemí nejsou protestantským snahám zdaleka tak otevření jako obyvatelé Střední Ameriky.
Velkou pozornost soustřeďují současní misionáři především na amazonská etnika, mezi nimiž již dlouhou dobu působí například kontroverzní Summer Institute of Linguistics (SIL), Wycliff Bible Translators a další evangelické skupiny.
V regionu queshwa dnes žije asi polovina z téměř 30 milionů obyvatel Peru. Jejich hlavním zdrojem obživy je zemědělství a chov domácích zvířat, především lam. Obyvatelé queshwa patří k těm nejchudším v zemi a stojí na nejnižší příčce společenského žebříčku. Jsou to převážně indios, potomci původních obyvatel, a mestizos, míšenci indiánů s bělochy. Dnes se pro obě skupiny hojně používá také název cholo, popřípadě campesino (rolník), který měl nahradit negativně zabarvený výraz indio. V poněkud hanlivém smyslu používají občas výraz cholo (míšenec) jiné latinskoamerické národy k označení obyvatel Peru i Bolívie.
Protipólem chudých campesinos je peruánská elita, jejíž typický představitel žije v Limě a je lehce rozeznatelného, evropského původu. I dnes obecně platí, že čím více se člověk blíží euro-americkému vzhledu, tím větší společenské prestiže automaticky požívá.
Platí to i přes proklamovanou absenci rasismu založenou na víře, že podobný fenomén se nemůže udržet v zemi, kde většina obyvatel pochází ze smíšených svazků. Bohatí lidé jakékoliv barvy pleti mají však dveře dokořán i do těch nejvyšších společenských sfér, a tak ne nadarmo mají Peruánci přísloví, že „peníze bělí“. Nutno podotknout, že Alejandro Toledo, peruánský prezident v letech 2001–2006, byl dosud jediným prezidentem indiánského původu a přezdívalo se mu „el cholo Toledo“.
Prastaré kultury „písku“ jako Paracas či Nazca dokázaly již před dvěma a půl tisíci lety efektivně využívat pobřežní oblasti Peru a zdánlivě vyprahlou oblast zúrodnit díky důmyslným zavlažovacím systémům, které se na některých místech stále používají. Dnes tento region zajišťuje téměř polovinu zemědělské produkce, přestože představuje jen necelá 4 % využitelné půdy v zemi. Daří se tu například cukrové třtině, rýži a různým druhům ovoce. Dva tisíce kilometrů dlouhé pobřeží pak nabízí dostatečné možnosti pro rozvoj rybářského průmyslu. Je to zároveň kreolský kraj, kde se pořádají kohoutí zápasy a pije pisco, hroznová kořalka se čtyřsetletou tradicí.
Pobřežní oblast Peru se výrazně zasloužila o hospodářský růst země v 2. pol. 19. století. Skutečným požehnáním nebylo zlato či jiné drahé kovy, ale něco velmi prozaického: ptačí trus, guano. Během tří desetiletí, kdy byly zdroje guana téměř vyčerpány, vyvezlo Peru do Evropy a Ameriky na 12 milionů tun tohoto skvělého hnojiva. Obrovské příjmy, které z něj plynuly, mohly znamenat jedinečnou příležitost pro rozvoj mladé země, jež roku 1821 získala nezávislost. Je pravdou, že nový stát se stabilizoval a došlo k jistým pozitivním změnám. Podařilo se například snížit tuzemský i zahraniční dluh a byly odstraněny mnohé stopy koloniální minulosti. Očekávaný zázrak se však nekonal a analytikové dodnes vedou spory o tom, zda Peru nepromarnilo svou velkou příležitost. K celkovému neúspěchu paradoxně přispělo jiné hnojivo. Tedy přesněji – porážka, kterou země utrpěla v tzv. pacifické válce s Chile (1879–1883). Spolu s Bolívií se tehdy Peru snažilo o získání kontroly nad pouští Atacama, kde se nacházejí lukrativní naleziště ledku.
Peruánské pobřeží si i dnes v rámci národní ekonomiky stojí nejlépe, a tak není divu, že příliv chudého obyvatelstva z hor neustává. Některá města rostou doslova před očima, jako například Chimbote – kdysi malebné přímořské letovisko je dnes statisícovým průmyslovým centrem. Není třeba dodávat, že urbanistické plánování či ekologické ohledy se do rozvoje podobných měst nijak nepromítají.
Za vidinou lepších životních podmínek odcházejí campesinos nejen do měst na západním pobřeží, ale také na zcela opačnou stranu, do amazonské nížiny. Není to poprvé v historii, kdy Amazonie ztělesňuje naději v lepší budoucnost.
Indiáni tupí-guaraní věřili, že amazonský svět v sobě skrývá tajemství „země beze zla“ a po staletí se je snažili rozluštit. Evropské dobyvatele přitahovalo něco jiného – bájné El Dorado. Říše Synů Slunce jim sice nabídla značné bohatství, ale tam dál, v neprostupných lesích, se zcela jistě skrývaly daleko větší poklady. Dokonce samotní Inkové věřili, že temný stín pralesních velikánů v sobě halí pohádkově bohaté království Paititi.
Důvodů, proč se vydávat zelenému peklu všanc, bylo ale mnohem více. Po prvních evropských dobrodruzích následovali jezuité a františkáni, neúnavní lovci lidských duší; kaučuková horečka o pár desítek let později přilákala zase tisíce sběračů přírodního kaučuku. Současné obyvatele náhorní plošiny láká pro změnu vidina panenské půdy. Osídlují zarostlé břehy pralesních řek a na vypálených hektarech lesa zakládají drobná políčka, chacos, kde pěstují banány, cukrovou třtinu či kukuřici. A také koku, další z chimér Amazonie.
Tato nenápadná rostlinka, kterou domorodé obyvatelstvo odjakživa uctívalo jako posvátnou, hrála v nedávné historii Peru velmi významnou roli a až do roku 1996 byla země jejím největším producentem. V posledních letech však byla velká část kokových polí zničena, neboť pouhá desetina sklizně byla legální a využívána tradičním způsobem. Šlo především o pole v oblasti Cuzca a v menší míře v okolí jezera Titicaca. Většina koky vypěstovaná v Amazonii, především v povodí řek Hualaga a Ucayali, oproti tomu putovala do sousední Kolumbie, kde se z ní vyráběl kokain. V rámci slabé peruánské ekonomiky se exp ort koky stal dokonce hlavním zdrojem příjmů země.
Ve 2. pol. 80. let 20. stol. se následkem dlouhodobě neřešených ekonomických i politických problémů v zemi rozpoutaly krvavé nepokoje, v nichž sehrálo klíčovou úlohu povstalecké hnutí Sendero luminoso (SL), pověstná Světlá stezka. Ta brzy obsadila velkou část producentských oblastí koky a z drogového překupnictví financovala své teroristické aktivity. Pro Peru znamenaly miliardové škody, prohloubení mezinárodní izolace a především tisícové ztráty na lidských životech. Nejhorší byla situace v horách. Některé vesnice se doslova vylidnily, své domovy tehdy opustilo na 200 000 lidí. Život uprchlíků nebyl o mnoho radostnější ani v pobřežních městech, kde je čekala jen mizivá podpora a nedůvěra. Zásadní obrat nastal po volbách roku 1990, kdy se prezidentem země stal Alberto Fujimori. Jako východisko z krize byl nucen provést převrat proti vlastní vládě, po němž se pustil do rozhodného boje proti povstalcům i do drastických ekonomických reforem. Je paradoxem, že jeho „šokový“ program byl nakonec ještě tvrdší než ten, který prosazoval jeho neúspěšný sok ve volbách – významný peruánský spisovatel a intelektuál Mario Vargas Llosa.
Z Limy se doslova přes noc stalo město „bangladéšských platů a tokijských cen“, peruánské ekonomice však radikální zásah v konečném důsledku prospěl. Na začátku 90. let se podařilo činnost povstalců značně utlumit a pod mezinárodním tlakem byly také zničeny dvě třetiny kokových polí.
Chinito aneb Číňánek, jak Peruánci svému bývalému prezidentu pro jeho asijské předky přezdívají, odešel z nejvyššího postu v roce 2000 a poté dokonce čelil obviněním z korupce. Pravdou však zůstává, že se mu podařilo vyvést zemi z nejhorší krize. Vrátili se zahraniční investoři, internetové kavárny se rozrostly jak houby po dešti a země se stala vysoce žádanou turistickou destinací. Svým způsobem ožívá i sen o El Doradu.
Věrohodnost legend o ztracených městech potvrdil roku 1911 Hiram Bingham, když do peruánské pokladnice položil skutečný poklad, Machu Picchu. Mužů, kteří se pokusili o něco podobného, je ale celá řada. Když se takto roku 1925 ztratil v brazilském Matto Grosso excentrický důstojník britské armády Percy Fawcett a jeho syn Jack, vyvolalo jejich zmizení doslova hledačskou mánii. Desítky odvážlivců se vydávaly v jejich stopách s vírou, že oba ztracené muže naleznou v říši neuvěřitelného bohatství. I když se později prokázalo, že oba muži zemřeli rukou indiánů, vidinu ztracené říše to nezničilo.
Paititi je totiž třeba i nadále hledat v neprostupných lesích mezi hlubokými roklemi, kde jej dnem i nocí střeží hadi shushupes, jaguáři a samozřejmě smrtonosné šípy domorodců. Existují dokonce instituce s názvy jako Královský řád Paititi nebo Zachránci pokladu společnosti Paititi. Každým rokem se tak odvážní snílci vypravují do džungle, aby odhalili dávné tajemství. Řada skvělých archeologických objevů na peruánském území jejich vytrvalost posiluje, a temné Peru medvídka Paddingtona tak dál zůstává zemí zaslíbenou.
Další články z vydání Peru zde