Říkalo se mu orientální nebo turecká věž, nízké stavbě, z jejíhož středu se vypíná do šedesátimetrové výšky, zase „mešita“, i když má asi blíže k osmanskému karavanseráji. Bez ohledu na pojmenování je stavba, nejčastěji dnes označovaná prostě jako minaret, nejpozoruhodnějším dílem v lednickém zámeckém parku, které vzbuzovalo úžas ještě před svým dokončením…
Obliba orientálního umění a nejrůznějších exotických objektů byla v 18. stol. mezi evropskou šlechtou značná. Nešlo jen o drobná umělecká díla či užitkové předměty, ale na různých místech se začaly objevovat též stavby inspirované čínskou, japonskou či islámskou architekturou. Kníže Alois I. nastoupil do čela rodu Liechtensteinů jako dvaadvacetiletý mladík v roce 1781 a o devět let později se vydal na několikaletou cestu po západní Evropě, při níž některá taková díla spatřil. Jedním z hlavních inspiračních zdrojů nejen pro Aloise I. byla dozajista slavná královská zahrada v Kew u Londýna, kde architekt William Chambers postavil na počátku 2. pol. 18. stol. velkou čínskou pagodu, řecký chrám, mešitu se dvěma minarety, variaci na muslimskou Alhambru a řadu dalších zvláštních staveb. Architekti, kteří ne vždy měli možnost vidět podobné stavby na vlastní oči, pracovali s literaturou – v oné době byly velmi oblíbené, rozšířené a hojně vydávané nejrůznější vzorníky poskytující inspiraci nejen k stavbám jako takovým, ale rovněž k utváření a výzdobě jejich interiérů.
Mít v zámeckém parku vyhlídkovou věž v orientálním stylu bylo zřejmě výslovné přání Aloise I. A nebylo jediné. Hned po svém návratu z cest v roce 1794 začal kníže s rozsáhlými úpravami zámeckého parku, přičemž jako první nechal postavit dnes již neexistující Sluneční chrám, po něm třípodlažní pagodovitý čínský letohrádek a v roce 1797 přišel na řadu minaret. Architektem všech zmíněných staveb a také mnoha dalších v celém Lednicko-valtickém areálu byl Joseph Hardtmuth, jen o rok starší než kníže. Oba muži se postupně spřátelili, plánovali společně nové stavby a dostalo se jim dokonce přezdívky Castor a Pollux – jména bájných dvojčat ztotožňovaných s nejzářivější dvojicí hvězd v souhvězdí Blíženců dobře vystihovala blízkost jejich vztahu. Hardtmuth neměl odborné vzdělání. Začínal jako zednický přidavač, poté polír, a protože byl šikovný a navíc jeho synovec, doporučil ho knížecí dvorní architekt Joseph Meissl za svého nástupce. Kníže jeho návrh v roce 1790 přijal a od roku 1805 pak Hardtmuth zastával i funkci ředitele liechtensteinského stavebního úřadu. S Aloisovým nástupcem Janem I. Josefem si však nerozuměl zdaleka tak dobře a nový kníže v roce 1812 spolupráci ukončil. Joseph Hardtmuth se však do dějin nezapsal jen svým působením ve službách Liechtensteinů. Ve stejném roce, kdy se stal liechtensteinským dvorním architektem, založil ve Vídni továrnu na výrobu kameniny, v níž vynalezl způsob výroby umělé tuhy a posléze začal vyrábět grafitové tužky a barevné tuhy. Dodnes se vedou spory, zda je vynálezcem tužky on nebo pařížský mechanik N. J. Conte, který dospěl zhruba ve stejné době k podobným výsledkům nezávisle na Hardtmuthovi. V roce 1848 přeložil Josephův syn Carl firmu do Českých Budějovic, posléze přibyl do jejího jména také název slavného diamantu Koh-i-Noor – a firma Koh-i-noor Hardtmuth existuje v Českých Budějovicích dodnes…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Pálava