Spolková země Dolní Rakousko je typickou ukázkou celého Rakouska a možná i celé střední Evropy. Protéká jím evropský veletok, má lužní lesy, jezera, pastviny, začínají se v něm zvedat velehory a donedávna k němu patřilo i velkoměsto. Zároveň je také kolébkou historie a kultury dnešní Rakouské republiky. Právě tady se může naplno projevit rakouská „Lebensfreude“, radost ze života. Vždyť i oficiální slogan, jímž region láká turisty k návštěvě, zní „Hinein ins Leben“ – „Vstupte do života“!
Původně se Dolní Rakousko jmenovalo prostě jenom Rakousko. Teprve později se k názvu připojilo unter der Enns či nieder der Enns („pod Enží“), z čehož se postupně vyvinulo jméno Niederösterreich. Toto dědičné území Habsburků dalo také označení jejich dynastii (Haus Österreich), stejně jako jméno celé monarchii a později republice. S územím, odkud pochází vnadná Willendorfská venuše a kde se roku 1278 odehrála rozhodující bitva, která přivedla Habsburky k moci, je úzce spjata historie celého Rakouska. Právě sem se před odchodem do exilu uchýlil na konci první světové války poslední rakouský císař Karel I. a sem dodnes jezdí všichni Vídeňané, když si chtějí odpočinout od velkoměstského ruchu.
Vídeň byla také až do roku 1986 hlavním městem Dolního Rakouska, byť už od roku 1922 měla postavení samostatné spolkové země. Jako by se Vídeňané nedokázali s Dolním Rakouskem rozloučit. A nebo tomu bylo naopak? Všechny dolnorakouské řídící a samosprávné orgány se totiž z Vídně do nového hlavního města St. Pölten přestěhovaly až 10 let po oficiální změně dolnorakouské metropole.
St. Pölten, nejmladší hlavní město svého druhu v Evropě, se významem a velikostí nemůže s Vídní vůbec srovnávat, vždyť v něm žije jen něco přes 50 000 lidí. Dolnorakouská města vůbec nejsou nijak velká – už třetí největší Klosterneuburg má jen 26 000 obyvatel a většina dalších pouze kolem 10 000. Z toho je zřejmé, že Dolní Rakousko představuje typický venkov, kde se střídají pole s lesy, vesnicemi a kopečky. A tím vším protéká věčný Dunaj.
V porovnání s ateistickým Českem je Dolní Rakousko, ostatně jako celý rakouský venkov, velmi katolické, což platí zejména pro starší věkové skupiny obyvatelstva. V této spolkové zemi najdeme nejznámější rakouské kláštery (Klöster či Stifte), které v minulosti fungovaly jako centra vzdělanosti a kultury. Stačí připomenout třeba nádherný Stift Melk, založený roku 1089 a proslavený po celém světě románem Umberta Eca Jméno růže, jemuž je v tomto čísle věnován samostatný článek. V klášteře Klosterneuburg, založeném podle legendy roku 1114 v místě, kde nevěsta sv. Leopolda III. Babenberského, rakouského patrona, ztratila svůj závoj, zase sídlili rakouští vévodové před tím, než přenesli své sídlo do Vídně. Stift Heiligenkreuz, který založil také Leopold III. Svatý, funguje bez přerušení od roku 1133, takže jde o druhý nejstarší existující klášter na světě.
Dolní Rakousko se tradičně dělí na čtyři části, doslova „čtvrtě“ (Viertel): Mostviertel, Weinviertel, Waldviertel a Industrieviertel. Toto rozdělení pochází z doby monarchie a nemá žádný politický či samosprávný význam, přesto ho znají a používají skoro všichni Rakušané. Dolnorakouský turistický marketing „prodává“ svou zemi jako jeden velký areál k trávení volného času, který funguje v každém ročním období. Slogan „Vstupte do života“ výstižně charakterizuje sklon či spíše umění Dolnorakušanů užívat si těch nejpříjemnějších stránek života, jež jim jejich rozmanitá země nabízí.
Začít můžeme třeba oblastí Weinviertel na severovýchodě spolkové republiky, kde si Rakušané užívají lahodných účinků vína. Díky specifickému panonskému klimatu a sprašové půdě bohaté na minerály, zejména vápník, se tu vinné révě výjimečně daří, takže odtud pochází třetina veškerého rakouského vína. Nejčastěji se pěstují odrůdy Grüner Veltliner, Weißburgunder, Welschriesling, Zweigelt a Blauer Portugieser. Zapomenout nesmíme ani na tradici burčáku, kterému se v Rakousku říká Sturm. V Dolním Rakousku patří časté návštěvy vináren (Heurige), vinných sklípků (Weinkeller), případně vinařských slavností (Winzerfeste) či vinobraní (Weinlesefeste) k společenskému bontonu. Ani ve vyšších kruzích se nepovažuje za žádné mimořádné faux-pas, když si i v přítomnosti dětí dáte jednu nebo dvě skleničky navíc. Zvláště, pokud jde o víno. Moje dolnorakouské kamarádky dodnes vzpomínají, jak se v Heuriger pravidelně nudily, zatímco si jejich rodiče dávali do nosu. Dnes jsou v módě několikadenní dovolené přímo u vinařů, kde se mohou návštěvníci naplno oddat ochutnávkám lahodného moku spolu s regionálními specialitami.
Waldviertel neboli Lesní čtvrť leží na severozápadě, sousedí s Českem a charakterizují ji, jak už jméno napovídá, četné lesy, mnohdy na pohled nekonečné. Příroda tu působí nespoutaným, ba až temným dojmem. Najdeme tu spoustu potoků, řek a jezer, u nichž se tyčí zříceniny dávných sídel. Ani tady se ale nezapomíná na požitky, které přináší jídlo a pití při posezení s přáteli. Chutě této oblasti odráží i blízkost Česka do podoby vydatné venkovské domácí kuchyně. Velký důraz se tu klade na brambory a maso. Jednou ze specialit je Waldviertel Wurst, silně vyuzená klobása. Návštěvnost tohoto regionu stále stoupá, zvyšuje se počet turistických přenocování, a to hlavně díky českým a slovenským návštěvníkům. Při dlouhých lesních procházkách i na náročnějších túrách se tu výborně odbourává stres. Kromě pěší turistiky je stále oblíbenější také cykloturistika těžící z velkého množství skvěle udržovaných cyklostezek. Do Waldviertelu patří také levobřežní část úseku dunajského údolí známého jako Wachau, které je zapsáno na seznamu Světového dědictví UNESCO a jemuž také věnujeme samostatný článek.
Pravobřežní část Wachau je součástí Mostviertelu, nejjižnější části Dolního Rakouska. Leží v ní hlavní město St. Pölten i území, které dalo spolkové zemi i celé republice jméno. Název Ostarrichi se poprvé zmiňuje v listině římského císaře Otty III. z roku 996, kterou daroval biskupství Freising oblast kolem vesnice Neuhofen an der Ybbs. Za své jméno vděčí Mostviertel (Moštová čtvrť) největším hruškovým sadům v Evropě. Z hrušek se tu připravuje nejen mošt, ale rovněž koláče, džemy, sirupy a pochopitelně též hruškovice. Výrazný a velmi podařený marketing spojený s moštem a hruškami jako symboly regionu pomohl rozvoji turistiky. Na jaře se zde návštěvníci kochají nádherně rozkvetlými stromy, jejichž koruny se koncem dubna vznášejí jako obláčky nad zelenými loukami na svazích mírných kopců. Od konce srpna do října nastává čas moštových slavností, otevírají se dveře četných Mostheuriger. Srdcem regionu se v té době stává Moststraße zřízená po vzoru vinných stezek ve vinařských oblastech.
Mostviertel, to jsou i první vrcholky alpského podhůří (Alpenvorland), které se tu začínají nenápadně, ale o to působivěji zdvihat. Jen těžko by mohlo být Dolní Rakousko reprezentativním vzorkem celého státu, kdyby nemělo aspoň kousíček velehor! Kromě pastvin a luk nabízejí hory také zimní Hüttengaudi neboli chatovou zábavu. Jde o to, aby se Rakušan, který se během lyžování zastaví v horské chatě, dobře posilnil, občerstvil a také pobavil při hudbě, jež bývá pro cizince někdy mimořádně nesnesitelná. Připomeňme třeba lyžařské středisko Semmering u hranic se Štýrskem v oblasti příznačně nazývané Wiener Alpen (Vídeňské Alpy), Lackenhof, Annaberg či největší dolnorakouskou lyžařskou oblast Hochkar.
Nejméně turisticky zajímavou částí dolnorakouského čtyřlístku je Industrieviertel, oblast, jež je adekvátně k svému jménu spíše sídlem průmyslu než malebným krajem plným památek. Zevšeobecňovat se však nedá – příkladem může být národní park Donau-Auen, který se táhne podél Dunaje od Vídně až k slovenské hranici. Ochrany se v něm dočkaly poslední zbytky kdysi rozsáhlých lužních lesů. Pozoruhodností je také archeologický park Carnuntum, který představuje pozůstatky někdejšího římského vojenského tábora a civilního města.
Dolní Rakousko je srdcem Evropy, ale v rámci Rakouska také hraničním územím – na severu hraničí s Českem, na východě se Slovenskem. I to je jedním z důvodů, proč se některé části této spolkové země, jako třeba Industrieviertel, začaly naplno rozvíjet až po pádu železné opony. Když jsem přijela v roce 1990 poprvé do dolnorakouského Hainburgu, bylo to bezvýznamné pohraniční městečko, skoro stejně šedivé a zanedbané jako bratislavské sídliště o 15 km dál na druhé straně čerstvě přestříhaných ostnatých drátů. Dnes tu najdete obchodní centra, hypermarkety, moderní koupaliště a také spoustu domů postavených Bratislavany, které sem přilákaly výhodné ceny pozemků a úžas z pohledu na dolnorakouské stavbaře, kteří po šichtě s kbelíkem a koštětem v rukou uklízejí chodník.
Dolnorakušané ale z cizinců nijak nadšeni nejsou. I když je Dolní Rakousko příhraniční oblastí, žijí v něm pouze 3 % cizinců, což je hodnota pod celorakouským průměrem. Jsem si jista, že většina obyvatel nejvýchodnější části země nikdy hranice svého státu naším směrem nepřekročili a ani se k tomu nechystají. Měla jsem možnost vyslechnout nejeden rozhovor místních, v němž obdivovali své krásné nové koupaliště, krásné nové obchody nebo krásná nová muzea a jedním dechem s trpkostí v hlase dodávali, že jsou bohužel überrannt von lauter Slowaken, přeplněné samými Slováky.
Ačkoliv si Dolnorakušané rádi stěžují, nelze jim upřít radost ze života a umění žít. Nejdřív práce, jejímž výsledkem jsou i pečlivě upravené komunikace, excelentně propracovaný marketing a ochrana životního prostředí. A hned potom nevázaná zábava, trošku lidové hudby, trošku dobrého jídla a hlavně hodně dobrého pití. Hinein ins Leben – Dolnorakušané si svůj slogan vybrali opravdu dobře.
Další články z vydání o Dolním Rakousku naleznete zde