Ještě před sto padesáti lety nebyl Ubud ničím jiným než pouhou vesnicí, dnes je považován za centrum balijské kultury, zejména výtvarného umění. Ve vzájemně se obohacující atmosféře se zde domácí kultura prolíná se západními vlivy. Díky patronaci ubudské aristokracie se tu umění mohlo pokojně rozvíjet a královská rodina stále dbá, aby hektičnost moderního světa jejich oázu nezahltila. A tak se rýsují plány, jak se vyrovnat s přílivem turistů, kteří jsou zde sice vítáni, ale jejichž autobusy zároveň ucpávají nevelké centrum tvořené jednou hlavní třídou s několika odbočkami. Nový vzhled má dostat také místní tržnice.

Počátky ubudské dynastie připomínají českou přemyslovskou legendu. V časech, kdy Ubud hrál zcela zanedbatelnou roli, se jeho obyvatelé obrátili s žádostí o ochranu a nalezení krále k panovníkovi z nedalekého Peliatanu. Čtyři vládcovi synové již měli svá vlastní sídla, jediným vhodným kandidátem zůstával nemanželský syn, jehož matkou byla služka z paláce. Výprava vyslaná z Ubudu svého budoucího vládce zastihla na úpatí Gunung Baturu v nuzných podmínkách pod betelovým stromem. Nový vládce Ubudu dostal vlastní dům a jméno Cokorda Beten Buah, Princ, který žil pod betelovým stromem.

Zdá se, že tato podle pověstí plebejská linie dokázala ve složité situaci sílícího holandského koloniálního tlaku nalézt řešení, které se pro budoucí rozvoj umění v Ubudu ukázalo jako nesmírně prozíravé. Zatímco některá další balijská království zvolila beznadějný odpor vrcholící rituálními masovými sebevraždami, Ubud se stal na vlastní žádost holandským protektorátem. Namísto válečné vřavy a třeskotu zbraní se ve městě dařilo barvám, štětcům a náboženským obřadům. Tvář dnešnímu Ubudu vtiskla exploze umění ve 20. letech 20. stol. Díky Cokordovi Gede Sukawatimu a jeho nástupcům Ubud inspiroval západní intelektuály i místní umělce. Snad o každém z umělců, kteří prošli Ubudem, by se dal natočit film nebo napsat kniha. Excentrického dona Blanka, stylizujícího se do role balijského Salvadora Dalího, místní prostředí inspirovalo natolik, že část jeho muzea je přístupná až od osmnácti let. Han Snel působil v holandské koloniální armádě. Na Bali se rozhodl zůstat v nejméně pravděpodobnou chvíli, v době, kdy Indonésie vyhlásila nezávislost a Holanďané svoji bývalou kolonii opustili.

Balijský malíř I Gusti Nyoman Lempad dorostl v postavu renesančních rozměrů, a to nejenom proto, že se dožil úctyhodných 116 let. Talent Lempad zdědil po svém otci, taktéž vynikajícím výtvarníkovi, se kterým společně po ničivém zemětřesení v roce 1917 navrhli zdobnou bránu ubudského královského paláce. Královská rodina si tak mohla pogratulovat ke svému…

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Bali