Už jen vstup na čestné nádvoří je majestátní. Střeží ho hned dvě sochy bájného reka Hérakla, v jednom případě doprovázeného trojhlavým psem Kerberem a v druhém oděného do kůže nezranitelného lva nemejského. Není divu – zámek Valtice byl od roku 1560 až do připojení Rakouska k nacistickému Německu v březnu 1938 hlavním rodovým sídlem Liechtensteinů…
Předkové Liechtensteinů pocházeli z Bavorska, ale zřejmě už ke konci 11. nebo nejpozději na začátku 12. stol. přišel rod do Rakouska a postupně začal nabývat majetky jak v Dolních Rakousích, tak na Moravě – Jindřich I. z Liechtensteinu obdržel v roce 1249 od moravského markraběte Přemysla, pozdějšího krále Přemysla Otakara II., za pomoc, kterou mu poskytl, darem Mikulov a několik vesnic kolem něj. Valtice se v historických pramenech objevují poprvé roku 1193 pod označením Veldesperch, z něhož vzniklo jejich německé jméno Feldsberg. Až do konce 1. sv. války totiž Valtice patřily k Dolním Rakousům, součástí Československa se staly teprve v roce 1920 na základě mírové smlouvy podepsané o rok dříve v Saint-Germain-en-Laye. Liechtensteinové získali Valtice na konci 14. stol., a jejich statky se tak rozkládaly na rakouské i moravské straně zemské hranice. Její význam značně poklesl po nástupu Habsburků na český trůn, kdy se země Koruny české postupně staly nedílnou součástí habsburské říše. Někdejší zemská hranice zůstala spíše jen kuriozitou, což využil kníže Jan I. Josef z Liechtensteinu, když přímo nad ní na západním okraji Hlohoveckého rybníka nechal v letech 1825–1826 vystavět Hraniční zámeček, o kterém ještě uslyšíme v článku o Lednicko-valtickém areálu.
Valtický zámek prošel ve své historii vývojem zahrnujícím tři hlavní etapy – středověký hrad, renesanční zámek a velkolepou barokní knížecí rezidenci. Podoba, kterou nabízí dnešním návštěvníkům, je ta poslední. Původní hrad zmizel v propadlišti času (stával za dnešním zámkem v místech zámecké zahrady a co z něj zůstalo, bylo definitivně zbouráno za knížete Josefa Václava v letech 1744–1745), i renesanční stavbu z poloviny 16. stol. známe jen z několika málo kreseb a zbytků zdiva v některých částech sklepů v jihozápadní části dnešní rezidence. Ta vznikala postupně v časovém úseku delším než sto let.
Na počátku budování rodové rezidence stál Karel I. z Liechtensteinu, jedna z velmi kontroverzních postav české historie – nejvyšší hofmistr Rudolfa II., vůbec první šlechtic z českých zemí, jemuž byl udělen dědičný knížecí titul, po Bílé hoře císařský komisař a nakonec královský místodržící v Čechách, obratný politik, dokonalý technolog moci i bezskrupulózní shromažďovatel majetku, který ale právě tímto obrovským bohatstvím položil základ budoucích úspěchů Liechtensteinů v následujících stoletích. Za Karla I. se valtický zámek přestavěl manýristicky, ale už za jeho syna Karla Eusebia vstoupilo do Valtic baroko, nejprve v osobě italského architekta Giovanniho Giacoma Tencally a poté brněnských stavitelů Ondřeje Erny a jeho syna Jana Křtitele. Sám kníže Karel Eusebius se velmi zajímal o architekturu, sepsal o ní dokonce i rozsáhlé pojednání a s jeho osobou se také setkáme, až se v samostatném článku budeme věnovat krajinným úpravám v Lednicko-valtickém areálu. Karel Eusebius považoval zájem stavebníka o dílo za stejně důležitý jako práci architekta. Napsal o tom: „Architektura je to nejkrásnější a nejužitečnější, co se může a má kníže z knih naučit, protože dílo mu pak bude k užitku a k věčné slávě a památce.“ Práce na vrcholně barokním objektu pokračovaly i za následujících knížat – Jana Adama Ondřeje, jímž vymřela Karlova rodová linie, i prvních knížat z linie Gundakera, mladšího bratra Karla I. (Antonín Florián, Josef Jan Adam a Josef Václav, za nějž v polovině 18. stol. barokní přestavba skončila). V této etapě ve Valticích působili takoví tvůrci jako architekti Giovanni Pietro Tencalla, Anton Johann Ospel či Anton Erhort Martinelli, architekt a dekoratér Antonio Beduzzi nebo sochař Franz Biener.
Dnešní zámek je čtyřkřídlá dvoupatrová stavba seskupená kolem obdélníkového vnitřního nádvoří. To je koncipováno jako průchozí, průchodem v přízemí západního křídla, odkud se také vstupuje do zámecké kaple, se dá projít do zámeckého parku. Předzámčí má podobu čestného dvora se dvěma symetrickými budovami po stranách. Jedno křídlo vzniklo jako hospodářské, později propojené španělskou konírnou se zimní jízdárnou, druhé jako administrativní. K němu bylo na konci 18. stol. za knížete Aloise I. Josefa přistavěno zámecké divadlo. Jednoduchá neoklasicistní budova podle projektu knížecího inženýra Karla Rudczinského se stala chronologicky poslední stavbou v zámeckém areálu.
Návštěvníci mají v současnosti k dispozici dva prohlídkové okruhy zámeckých interiérů a tři další samostatné prohlídky – kapli, divadlo a bylinkovou zahradu. Více než 20 interiérů v prvním patře, jimiž vede hlavní reprezentační prohlídkový okruh, má většinou neorokokovou podobu z doby posledních úprav v 1. pol. 19. stol., kdy už byla část zámku veřejně přístupná, pokud zde právě nepobýval kníže. K tomu ale v té době už příliš často nedocházelo. Od doby knížete Jana II. (hlavou rodu byl od roku 1858) se Liechtensteinové zdržovali daleko častěji na mnohem pohodlnějším zámku v Lednici, velmi luxusně zrekonstruovaném hradu Šternberk a dalších svých sídlech, zatímco valtický zámek se měnil stále více v rodové muzeum, jen velmi příležitostně sloužící jako místo větších rodinných sešlostí…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Pálava