Slovinsko
Dějiny nebývají vždy spravedlivé, ale důležité je, co z nich ta která země vyvodí. A Slovinci, kteří neměli celá staletí vlastní stát, si přes značnou porobu za Habsburků i Benátčanů dokázali od obou dávných mocností vzít to nejlepší: architekturu, kulturu, gastronomii a industriální základy. Historická svázanost se střední Evropou je ušetřila osudu ostatních balkánských zemí: Nezažili dlouhou tureckou nadvládu. Vynikali houževnatostí a pílí, takže se jim žertem přezdívalo „Prusové Balkánu“.
Za komunistického režimu v Titově Jugoslávii, který byl po roztržce se Stalinem světu neobyčejně otevřený, se Slovincům dařilo nejlépe ze všech. Zatímco po skončení 2. sv. války byl průměrný příjem Slovince třikrát vyšší než příjem Kosovana, po 35 letech Titovy vlády byl tento poměr už devítinásobný. Nejblíže měli Slovinci samozřejmě k Rakousku, kde odedávna tvořili výraznou národnostní menšinu, o čemž dodnes svědčí tamní dvojjazyčná místní jména. Ještě více jich žije v Itálii.
Slovinskou identitu charakterizuje svobodymilovnost, plynoucí patrně z pradávné symbiózy hor a moře. Těžili z ní i mnozí obyvatelé sousedních, režimem daleko více sužovaných zemí, když právě přes zdejší hory a moře odcházeli za svobodou.
Území dnešního Slovinska bylo osídleno už ve starší době kamenné, jak dokazují archeologické nálezy v jeskyních Postojná a Cerknica. V době bronzové tudy procházela obchodní stezka označovaná dnes jako „jantarová“. Někdy v 7. stol. př. n. l. se v kraji usadily ilyrské kmeny, například Dalmáti a Histrané. Ilyrové už znali železo, podobně jako keltští Tauriskové a Norikové, kteří zde asi o 300 let později založili království Noricum a obchodovali s Římany.
Podle Julia Caesara se sice jmenují Julské Alpy, ale římské panství do této oblasti rozšířil až jeho adoptivní syn Octavianus, řečený Augustus. Římané převzali od Keltů zpracování mědi a železa, vybudovali síť vodovodů, silnic a opevnění, objevili zdejší termální prameny a založili města Emona (Lublaň), Piranum (Piran), Claudia Celeia (Celje) a Poetovio (Ptuj), kdežto Aegidu (Koper) osídlili už dříve řečtí obchodníci.
Relativně klidný římský čas vystřídaly od 3. stol. nájezdy barbarských kmenů od severu. Římská říše se rozpadla a do Panonie vpadli Hunové vedení Attilou. Po jeho smrti roku 455 se v oblasti střídali Východní Góti, Langobardi a Avaři, s nimiž jako jejich poddaní přišli i první Slované. Díky Sámově říši se v 7. stol. nadvlády Avarů zbavili a vytvořili na území dnešních Korutan slovanskou Karantánii. Roku 863 přinesli bratři Konstantin a Metoděj všem Slovanům jednak překlad Bible do staroslověnštiny, jednak nové písmo – hlaholici. Slovanské osídlení však v 10. stol. narušil vpád Maďarů, a i když je nakonec německý císař Ota I. porazil a donutil ke stažení do Panonské nížiny, navždycky už vložili mezi Slovany územní klín. Nakrátko je sice ještě spojila vláda Přemysla Otakara II., ale po jeho smrti na Moravském poli roku 1278 se alpští Slované definitivně dostali pod nadvládu vítězných Habsburků, zatímco jadranské pobřeží ovládla Benátská republika. Tato námořní mocnost sice obohatila pobřežní města o skvělou architekturu, ale na stavbu lodí i pylonů pro svou metropoli na laguně vykácela téměř všechny lesy.
Mezi německy mluvícím obyvatelstvem se alpští Slované stali plebejskou vrstvou, ale svůj jazyk si udrželi. První dochovanou písemností ve slovinštině jsou náboženské texty označované jako Frizinské rukopisy (nalezené v bavorském Freisingu) z přelomu 10. a 11. stol.
V 15. stol. vyvolalo utužování feudalismu a občasné turecké vpády mezi sedláky nepokoje a postupně je začalo obracet k reformaci i národnímu uvědomění. Kazatel Primož Trubar nechal v Tübingenu roku 1551 vytisknout první knihu ve slovinštině (Katekizm), Jurij Dalmatin přeložil Bibli a Adam Bohorič sestavil slovinskou gramatiku. Církev a šlechta však odpověděly násilnou rekatolizací. Po ní následovalo 300 let relativního klidu, vrcholících tak jako u nás tereziánskými reformami státní správy a školství, za Josefa II. pak zrušením nevolnictví a tolerančním patentem, povolujícím svobodu vyznání. V roce 1797 začaly vycházet první slovinské noviny Ljubljanske Novice.
Napoleon byl vítán jako spasitel odstraňující panství feudálů. Na obsazených územích zakládal tzv. nezávislé republiky, případně monarchie podle toho, jaká byla zrovna poptávka. A tak se v letech 1809–1814 rozprostíraly od Korutan přes Kraňsko k Istrii a Dalmácii tzv. Ilyrské provincie s metropolí Lublaní. Pro Slovince to znamenalo zavedení rovnosti před zákonem a obrození národní identity i jazyka, stavěly se školy a silnice, začínala industrializace. Po Napoleonově pádu rozšíří Habsburkové zdejší panství až k Benátkám, tentokrát pod názvem Ilyrské království. Rozvíjelo se vinařství, hornictví a textilní výroba. Roku 1849 spojila první železniční trať Lublaň s Terstem, v roce 1854 byla dokončena trať z Lublaně do Vídně.
Revoluční roky 1848/1849 pohnuly slovinské intelektuály po vzoru Čechů k tomu, že začali požadovat samosprávu. V letech 1869–1871 se pořádaly podobně jako u nás tábory lidu. Slovinský spisovatel Ivan Cankar a chorvatský biskup a mecenáš Josip Juraj Štrosmajer (přítel prezidenta Masaryka) formulovali svou ideu jihoslovanské federace v rámci monarchie. Tak jako Češi bojovali i Slovinci v 1. sv. válce za císaře pána, většinou na ruské frontě, než Itálie roku 1915 změnila stranu a vyhlásila Rakousku-Uhersku válku, která se odehrávala v obzvlášť těžkých podmínkách Alp. Ve dvanácti bitvách o řeku Soču padlo více než milion vojáků.
Po rozpadu habsburské říše utvořili Jihoslované 29. října 1918 společný stát, Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, kterému ovšem od počátku dominovalo Srbsko a jeho králové Petr I. a po něm Alexandr I. Srbové společnou zemi dovedli v roce 1929 ke královské diktatuře pod jménem Jugoslávie. Pět let nato zavraždili makedonští a chorvatští teroristé Alexandra I. a za jedenáctiletého následníka Petra II. vládl jeho strýc Pavel.
Po vypuknutí 2. sv. války bylo pro Němce a Italy hračkou učinit z mladičkého krále svého spojence. Když se srbská armáda postavila na odpor, zlomilo ho 6. dubna 1941 bombardování Bělehradu. Území Slovinska si poté rozparcelovali všichni fašističtí spojenci včetně Maďarů a Chorvatů. Slovinci sami měli být podle plánu Reinharda Heydricha vysídleni k práci a germanizaci do Německa. Tomu naštěstí zabránila partyzánská Osvobodilna fronta, nicméně tolik obdivovaný vůdce Tito se právě ve Slovinsku dopustil se svými partyzány mnoha zločinů na nekomunistech a údajných kolaborantech. Odhaduje se, že za války zahynulo celkem asi 32 000 Slovinců, tedy 2,5 % jejich celkového počtu, ale nejméně dalších 15 000 obětí jde na vrub poválečného řádění Titových lidí. I vítězství komunistů v roce 1945 bylo zmanipulované. Není proto divu, že ač po matce Slovinec a přes nesporné úspěchy své dlouhé vlády nemá dnes Tito ve Slovinsku žádný oslavný památník a ulic po něm pojmenovaných taky viditelně ubylo.
Na konci 80. let minulého století se jugoslávská federace začala rozpadat. Slovinsko vyhlásilo po jednoznačném referendu samostatnost 25. června 1991. O dva dny později začal ozbrojený konflikt, v němž se Jugoslávská lidová armáda ovládaná Srby snažila udržet celistvost federace. Tato první z válek v bývalé Jugoslávii však trvala pouhých 10 dní a omezila se převážně na hraniční oblast. Ve Slovinsku nežila významná srbská menšina a Srbové neměli v této okrajové části někdejší Jugoslávie tolik zájmů jako jinde. Konflikt skončil příměřím, jugoslávská armáda se ze slovinského území stáhla a od července 1991 bylo Slovinsko fakticky nezávislé. Jeho oficiální mezinárodní uznání pak probíhalo postupně od ledna 1992.
Další články z vydání o Slovinsku zde