Pražská zoo
Zoologická zahrada hlavního města Prahy je už řadu let druhým nejnavštěvovanějším turistickým cílem ve městě, hned po Pražském hradu a s vynecháním lanovky na Petřín, jež se ve statistikách pravidelně uvádí, ale kterou při vší úctě nepovažuji za cíl srovnatelný se zoo, Hradem, Národním muzeem či Národní galerií. V roce 2005 poprvé překonala magickou hranici jednoho milionu návštěvníků a s výjimkou dvou „covidových“ roků se od té doby nad ní pevně drží, s absolutním rekordem bezmála jeden a půl milionu v roce 2019. A když přidáme čelní místa v různých mezinárodních žebříčcích spolu, což je ještě důležitější, s mimořádnými úspěchy chovatelskými, s některými světově unikátními expozicemi a s účastí na ochranářských projektech ve volné přírodě, dostaneme výsledný obrázek instituce, kterou prostě nelze nenavštívit.
Když se rozhlédneme po evropských metropolích, zjistíme, že pražská zoo je vlastně ještě mladice – vždyť teprve za sedm let oslaví stovku. Jinde měli zoologické zahrady už podstatně dříve. Světovou rekordmankou (a ponechme teď stranou starověké zvěřince egyptské či římské, stejně jako voliéry Moctezumy II., jež obdivoval conquistador Hernán Cortés) je vídeňská zoo v Schönbrunnu, jež svůj počátek coby císařská menažerie klade do roku 1752. Madrid na druhém místě odvíjí tradici své zoo od roku 1774 a třetí Paříž získala svou Ménagerie du Jardin des plantes, založenou především na zvířatech přivezených z Versailles, ve víru Velké francouzské revoluce roku 1794. A pak už to šlo rychle po sobě – 1828 Londýn (po menažeriích první vědecky vedená zoo na světě), 1831 Dublin, 1838 Amsterdam, 1843 Antverpy, 1844 Berlín, 1857 Rotterdam, ale třeba také daleké australské Melbourne, 1859 Kodaň, 1865 Vratislav, 1866 Budapešť, 1874 Basilej, 1878 Lipsko…
Praha byla v té době stále odkázána jen na kočovné zvěřince, které se tu čas od času zastavily při svém putování Evropou. Ale v 60. letech 19. stol. se začaly i zde objevovat snahy o založení zoologické zahrady. V jejich pozadí najdeme různá známá jména včetně Vojtěcha Náprstka či profesora Antonína Friče, známého přírodovědce, který vedl déle než 30 let časopis Vesmír a pro Národní muzeum, v němž působil 60 let, získal Barrandovu paleontologickou sbírku, ale třeba i básníka Jana Nerudy. Po několika desetiletích neúspěšných pokusů byl v roce 1892 založen Spolek pro zoologickou zahradu, ale ani jeho snažení nevedlo až do 1. sv. války k cíli.
Po válce, hned v prosinci 1918, byl Spolek obnoven a v jeho čele stanul gymnaziální profesor a ornitolog Jiří Janda, žák Antonína Friče, který se ve snahách o založení pražské zoo poprvé angažoval již po roce 1904, kdy se velmi reálně uvažovalo o zřízení zoo na ostrově Štvanice. Představy Jandy a Spolku se však brzy rozešly, Janda zůstal pouze řadovým členem a za svým snem, pražskou zoologickou zahradou, se vydal vlastní cestou, kterou bychom mohli označit za institucionální – nejprve směřovala na Ministerstvo školství a národní osvěty, poté do poslanecké sněmovny. Z více než desítky teoretických možností, kde zoo vybudovat, klonil se Janda od počátku k pozemkům trojského velkostatku. Ze všech jeho vizí byla tahle nejgeniálnější. Část Trojské kotliny se svahy, přírodními skalami, lesíky a loukami stepního charakteru je dar, jaký dostala do vínku jen málokterá jiná zahrada. A to dar doslovný – velkostatkář Alois Svoboda, člen Spolku pro zoologickou zahradu, daroval v roce 1922 k 70. narozeninám prezidenta Masaryka, na památku založení Československé republiky a k uctění 250. výročí úmrtí J. A. Komenského 82 ha a 52 m2 trojských pozemků státu. A tak mohl o dva roky později profesor Janda v jednom novinovém článku konstatovat: „Máme pozemek, jenž by vzbudil závist všech odborníků. Skály, jež jinde dlouho a nepřirozeně se budují, rovina, svah i náhorní větrné prostranství a především starý, romantický porost. A to vše v amfiteátru, směřujícím k poledni.“ A nádavkem s výhledem na Prahu k nezaplacení, dodejme. Obrovské úsilí profesora Jandy a jeho spolupracovníků konečně vyústilo v hmatatelný počin – v roce 1926 bylo ustaveno Hospodářské nákupní a stavební družstvo „Zoologická zahrada v Praze“, zapsané společenstvo s ručením obmezeným v Praze. Pořád ale nebylo zdaleka vyhráno. Rozpory ve vedení družstva, změny plánů, problémy s financemi… A tak trvalo ještě dalších pět let, než profesor Janda jako první ředitel otevřel 28. září 1931 podle vlastních slov „staveniště zoologické zahrady“ pro veřejnost.
Profesor Janda, jehož busta hledí do areálu z první zatáčky cesty od pand červených k Indonéské džungli, by dnes měl ze „své“ zahrady bezesporu radost. Z původního staveniště vyspěla v moderní sebevědomé zařízení pyšnící se chovatelskými úspěchy, zájmem veřejnosti, mezinárodním věhlasem a oceněními odbornými i laickými. Všude tam, kde nejde o exaktní míry či body, je sestavování jakýchkoli žebříčků problematické a zatížené individuálními preferencemi, což platí pro soutěže krásy úplně stejně jako pro pořadí zoologických zahrad. Nicméně určitě potěší, že v roce 2008 vyhlásil časopis Forbes pražskou zoo sedmou nejlepší na světě nebo že se na celosvětovém cestovatelském portálu TripAdvisor umisťuje pražská zoo v hodnocení návštěvníků opakovaně na čtvrtém či pátém místě. Možná o něco objektivnější jsou tabulky Anthonyho Sheridana, britského zoologického nadšence, který od roku 2008 pravidelně hodnotí více než 120 zoo v 29 evropských zemích na základě poměrně složitých komplexních kritérií, která zohledňují sortiment chovaných druhů, kvalitu chovných zařízení, úspěšnost odchovů, edukativní a popularizační činnost, ochranářs…
Úplné znění článku naleznete zde