Basilejský koncil, basilejská kompaktáta, Basilejské zvony Louise Aragona… jaké vlastně je ono město, jehož jméno známe z dějin i z beletrie.
O Švýcarech se někdy říká, že jsou poněkud ostražití vůči cizincům, a není se čemu divit, jestliže už přes tisíc let žijí vklíněni mezi národy, které se neustále mezi sebou hašteří a perou. Ve skutečnosti jsou však poměrně kosmopolitní, což platí zejména pro velká města, s Ženevou a Basilejí v čele. A Basilej dokonce leží na pomezí tří zemí a tří kultur, z nichž po staletí čerpala a sama je pomáhala utvářet. Na západě je to Francie a franko-německé Alsasko, na severu Německo a na jihu vnitrozemí Švýcarska, k němuž Basilej patří už od roku 1501, kdy se připojila k švýcarské konfederaci.
Oblast, v níž leží, byla osídlena už v mladší době kamenné a kolem roku 900 př. n. l. tu vzniklo nejstarší opevněné sídliště. První písemná zmínka o osadě jménem Basilia pochází z roku 374 a vznikla v souvislosti s tím, že u ní tábořil se svým vojskem císař Valentinian. V roce 454 Římané odešli a Basileje se zmocnili Frankové, s nimiž pak sdílela podobné osudy jako většina středoevropských měst. Nejpozději v 7. stol. zde už existovalo biskupství, Basilej dokonce razila vlastní mince a disponovala rozsáhlými privilegii. Jen hradby zpočátku neměla, na což doplatila v roce 917, kdy bezbranné město vyvraždili Maďaři. Řádně opevněna byla až kolem roku 1100, přitom se však už v roce 1032 stala říšským městem podléhajícím přímo císaři. V roce 1212 právě zde Fridrich II. vydal Zlatou bulu (podle pečeti zvanou sicilská), upravující statut Českého království.
K roku 1225 je zde připomínán už most před Rýn. Výhodná poloha na křižovatce obchodních cest, napojených zde i na plavbu po řece, zajišťovala městu stálý zdroj příjmů a výhod. Ani Basilej však nebyla ušetřena různých ran osudu, jakými byly požáry, katastrofální zemětřesení v roce 1356 anebo morové epidemie, které ještě v 16. stol. zahubily zhruba polovinu jejích obyvatel. I tak se ale vždy dokázala vzchopit, dokonce do té míry, že v letech 1431–1449 se zde konal církevní koncil, na němž byly mj. formulovány také principy soužití „dvojího lidu“ v pohusitských Čechách včetně přiznání nároku na přijímání pod obojí způsobou, tedy naše známá basilejská kompaktáta.
V roce 1460 byla v Basileji založena univerzita, první ve Švýcarsku, a úroveň zdejší vzdělanosti dokládá i výčet jmen učenců a umělců, kteří v Basileji působili. Žil zde filosof Erasmus Rotterdamský, krátce též alchymista a lékař Theophrastus Paracelsus, působil tu německý humanista a satirik Sebastian Brandt či uznávaný portrétista Hans Holbein ml., jeden z největších představitelů německé renesanční malby. Roku 1529 přistoupila Basilej k reformaci, což znamenalo dalekosáhlé změny v duchovní atmosféře města, které pak byly dovršeny na přelomu 18. a 19. stol. Bylo zrušeno nevolnictví a rozvíjelo se průmyslové podnikání, v roce 1844 do Basileje přijel první vlak… a pár let nato byly strženy hradby.
V letech 1859–1893 působil v Basileji známý historik umění Jakob Burckhardt a ve stejné době i filozof Friedrich Nietsche. Město si i nadále drželo pověst dějiště významných politických jednání: V roce 1897 sem Theodor Herzl svolal první světový židovský kongres, na němž byla poprvé představena idea vlastního židovského státu.
Dnešní Basilej, německy Basel a francouzsky Bâle, tvoří spolu s obcemi Riehen a Bettingen samostatný kanton Basel-Stadt a se svými více než 170 000 obyvateli je třetím největším městem ve Švýcarsku. Zahrnuje jak historické jádro na levém břehu Rýna, tak rozsáhlá předměstí na obou březích řeky. Z pohledu běžného návštěvníka je nejatraktivnější malebné historické centrum s katedrálou i dalšími významnými památkami a pak, samozřejmě, zdejší muzea.
V dnešní podobě katedrály, podle německých zvyklostí zvané münster, se odrážejí čtyři stavební fáze. Především třetí z nich, víceméně novostavba po požáru v roce 1158, dala chrámu dnešní podobu pozdně románské baziliky se zajímavou sochařskou výzdobou (reliéfy na apsidách, hlavice sloupů, „svatohavelský“ severní portál ad.). Nás pochopitelně zajímá obnova po zemětřesení v roce 1356, kdy Jan (Parléř) z Gmündu, příslušník rozvětvené stavitelské rodiny a bratr Petra Parléře, obnovil zřícené klenby a věže chrámu v duchu „parléřovské gotiky“. A to platilo také pro bohatou sochařskou výzdobu západního průčelí.
Právě kamenné sochy zdobící stavbu jsou asi to nejcennější, co na basilejském münsteru můžeme obdivovat. Reformace už bohaté výzdobě chrámů nepřála… a lze jen s ulehčením konstatovat, že něco z původní výzdoby se zachovalo alespoň v muzejních sbírkách, jako třeba ze zlata vytepaná předprseň zdejšího oltáře (antependium), dnes jeden z největších skvostů pařížského Musée Cluny.
Zajímavých kostelů bychom mohli v Basileji vyjmenovat celou řadu, ale pozoruhodné jsou i profánní stavby, například pozdně gotická radnice z let 1503–1507 nebo dům U Komára (Haus zur Mücke), proslavený tím, že během basilejského koncilu v něm byl zvolen roku 1439 poslední vzdoropapež v dějinách katolické církve, Felix V. Půvabná je i sama urbanistická skladba starého města s úzkými, křivolace se vinoucími uličkami kypícími životem, kudy se jen s nejvyšší opatrností prodírají automobily a tramvaje.
A pak jsou tu zmíněná muzea, která se právem těší přinejmenším stejné pozornosti jako samo město. Těch skutečně kvalitních je přes třicet a dominantní postavení mezi nimi zaujím…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Švýcarsko – život v objetí hort