Vysoké věže kostelů, ulice a náměstí překypující životem velkoměsta, potulní muzikanti, davy turistů, křik racků a lehký vánek přinášející od západu vůni moře… to jsou dnešní Antverpy, jedno z nejzajímavějších evropských měst.
Půlmilionové Antverpy (vlámsky Antwerpen, francouzsky Anvers) patří historicky do Brabantska, jehož bývaly ve středověku dokonce hlavním městem. S výjimkou jediné čtvrti (k městu připojené až v roce 1923 a historicky ležící na území Flander) se rozkládají na pravém břehu Šeldy, jež asi o 30 km dál ústí estuárem tzv. Západní Šeldy do Severního moře, a disponují jedním z největších přístavů v Evropě. Počtem obyvatel jsou Antverpy zdaleka největším belgickým městem.
Podobně jako v případě jiných měst při Severním moři, i Antverpy byly osudově spjaty s aktivitami plynoucími z jejich polohy, tedy s rybolovem a poté s obchodem, který byl hlavní oporou jejich existence. I zde byla na prahu našeho letopočtu osada, která se těšila zájmu Franků i Normanů, v 7. stol. sem přišlo křesťanství a další osudy celé oblasti se odvíjely v nekonečných zápasech mezi místními vladaři, císaři Svaté říše a francouzskými králi.
V roce 1291 Antverpy získaly městská práva, což bylo prvním výrazným znamením politického vzestupu obce ovládané místním patriciátem. Ten se opíral hlavně o produkci sukna a obchod napříč Evropou (vedla sem mimo jiné i tzv. brabantská cesta z Lipska přes Erfurt, Kolín nad Rýnem a Cáchy) i se zámořím. Působila zde významná burza a na sklonku středověku byly Antverpy jedním z největších měst v Evropě, jež mělo značně kosmopolitní ráz. Díky početné židovské komunitě bývaly tehdy dokonce nazývány „Jeruzalémem Západu“.
Od roku 1430 byly Antverpy stejně jako celé Brabantské vévodství součástí Burgundského Nizozemí, po osudové porážce Karla Smělého u Nancy roku 1477 pak Habsburského Nizozemí. Velmi dramatické chvíle pak přišly s reformací a posléze s násilnou rekatolizací, vedenou španělskými Habsburky v čele s Filipem II., kteří museli čelit i stále silnějšímu volání zdejšího sebevědomého měšťanstva po náboženské svobodě a svobodě podnikání.
Jak probíhala nekonečná a surová válka o nezávislost, trvající 80 let a devastující zemi až do uzavření vestfálského míru v roce 1648, je známo. Ze samotných Antverp uprchly desetitisíce zoufalců na sever a zemí se potloukaly zdivočelé tlupy dezertérů. Nejhrůznější byl masakr, který rozpoutala v Antverpách španělská soldateska kvůli dlužnému žoldu v listopadu 1576 – během tří dnů bylo bestiálně ubito, utopeno, oběšeno nebo upáleno odhadem osm až deset tisíc obyvatel bez rozdílu vyznání a na 800 domů lehlo popelem. Není divu, že se pak celá země včetně katolíků postavila proti Filipovi II., ale vytoužený mír to nepřineslo. V roce 1585 museli dokonce zbylí protestanti opustit město.
Klid nepřinesly ani války o španělské dědictví v letech 1701–1714, kdy tato část Nizozemí připadla Rakousku, ani střídání francouzské, pruské a anglické okupace za napoleonských válek. Po vídeňském kongresu v roce 1815 se konečně spojily katolické i protestantské provincie ve společném státu, ale ne nadlouho. V roce 1830, po dalším krveprolití, se katolický jih oddělil a vznikla Belgie jako samostatné království. Pro Antverpy to byl počátek hospodářského rozkvětu, zejména díky přístavu, ale právě jeho strategický význam byl posléze příčinou dalšího utrpení za obou světových válek. To, že Belgie byla opakovaně okupována německým vojskem, je známo, ale většinou uniká naší pozornosti, že po osvobození britskou armádou byly Antverpy od října 1944 až do samého konce války cynicky devastovány raketami V-1 a V-2, jichž na ně bylo vypáleno přes 1600.
S vědomím této bouřlivé historie je podivuhodné, kolik se v Antverpách zachovalo historických památek. Dominantou městského panoramatu je gotická katedrála Panny Marie. Na jejím místě už v 10. stol. stával malý kostelík, který byl ve 12. stol. nahrazen románskou novostavbou. V roce 1352 se začalo se stavbou velkého gotického kostela, která se táhla až do roku 1521, aniž by byl projekt dokončen v původním rozsahu. Není divu, když mělo jít o sedmilodní baziliku se dvěma západními věžemi. Z nich byla nakonec postavena jen jedna, tyčící se do výše 123 m. Právě ona bývá majákem vábícím turisty, aby přes veškeré svody krámků se suvenýry a všemož…