Bernina Express je pýchou Rhétské dráhy, Glacier Express světoznámou ikonou celého Švýcarska, za níž se do Alp slétají každoročně desítky tisíc dychtivých výletníků ze všech koutů planety. A pozor: Na kolejích největšího švýcarského kantonu Graubünden nabízejí svezení i jiné, neméně zajímavé vláčky.
Ledovcovému expresu se nezadržitelně blíží století na švýcarských kolejích, legendární vyhlídkový vlak poprvé vyjel na trať mezi Svatým Mořicem a Zermattem v roce 1930. Dodnes dorostl v jednu z nejvyhledávanějších turistických ikon Švýcarska, popularitou směle soupeřící s Matterhornem, Luzernem i švýcarskou čokoládou. A třebaže se během toho téměř jednoho století všelijak měnili provozovatelé vlaku, jeden zůstává od počátku konstantní: Rhétská dráha (RhB).
Zůstávají i všechny ty náramné výhledy na přírodní krásy za oknem v obvodu RhB: Albulské údolí nad Bergünem, soutok Předního a Zadního Rýna u Reichenau či hlubokánský Rýnský kaňon neboli Ruinaulta nedaleko od nádražíčka Versam/Safien. Zásadně se zato proměnil komfort cestování čili to, co cestující obklopuje na vnitřní straně oken vlaku.
Luxus Ledovcového expresu
V 21. stol. se základní normou už i na horských úzkokolejkách stala ve Švýcarsku klimatizace – což je sice v létě fajn, ale zrovna v případě vyhlídkového vlaku to může být občas trochu i ke škodě věci. Důvtipní lidé od RhB však dokázali rychle reagovat a znovu nechávají instalovat do vozů Ledovcového expresu stahovací okénka. Aspoň na chodbičky u schůdků – to aby měli fotografové nerušený výhled bez odlesků, a přitom nerušili průvanem ostatní pasažéry na palubě.
Ostatně, kdo by chtěl v Glacier Expressu hodovat a přitom hlídat, kdy mu co vítr odnese ze stolu otevřeným oknem ven? Právě palubní gastronomie se stala jedním z pilířů neodolatelnosti nejslavnějšího švýcarského vlaku. Ve vyhlášené ledovcové kuchyni hbitě kmitají převážně asijští kuchaři z Thajska a Srí Lanky – má to svůj důvod: Asiaté jsou menšího vzrůstu, zkuste si představit rozložitého švýcarského horala, kterak se ohání s nožem u stísněné linky v úzkokolejce. V téhle kuchyni se vše vaří od základu, žádné polotovary ani ohřívané mraženky!
Další plus: jídlo se servíruje rovnou na stůl u vašeho sedadla. A zhusta se s personálem domluvíte mateřštinou, takřka v každém vlaku slouží česká či slovenská servírka. Nejvypiplanější je servis v nejvyšší ze třech tříd Glacier Expressu, zvané Excellence Class. Čtyřiadvacetikarátovým zlatem zdobený vagon nabízí pouhých 20 křesel – každý pasažér má zaručené místo u okna. Maximálně vyladěné, elektricky polohovatelné sezení, vzdáleně podobné letecké Bussiness Class, je dílem české firmy Borcad z podhůří Beskyd. A ještě další „ledovcovou“ stopu z Česka lze nalézt v palubních tabletech – software zvaný „infotrainment“ naprogramovala pražská firma Passengera.
Samozřejmou součástí Excellence Class je měkkoučký koberec s dlouhým vlasem – působí luxusněji než podlahy v legendárním Orient Expressu. Další vychytávkou jsou tři zásuvky u každého křesla: USB, švýcarská a ještě klasická evropská. Mobily a fotoaparáty se během epické železniční pouti Alpami zkrátka nesmí nikdy vybít! A pak je tu soukromý bar se zlaceným kompasem ve stropě nad pultem – tady se odehrává společenský život Excellence Class, přičemž plně funkční kompas neustále spolehlivě aktualizuje polohu vagonu vůči světovým stranám bez ohledu na to, kolik krásného švýcarského vína pasažéři už vypili. To, že se během celodenní pouti servíruje v téhle nejvyšší třídě až sedm chodů jídla včetně párovaného vína v ceně jízdenky, to už je vlastně jen taková milá maličkost.
V provozu jsou pouze dva vozy Excellence Class – jeden pod patronátem RhB, druhý MGB (Matterhorn Gotthard Bahn), dalšího podílníka Glacier Expressu. Vagony jsou na první pohled zcela totožné, liší se pouze v jednom pikantním, na první pohled šikovně skrytém detailu: prosvícený skleněný obraz na toaletě zobrazuje u RhB ikonický Landwasserviadukt, zatímco u MGB Matterhorn.
Lokálkou na Berninu!
Jsou to pravděpodobně nejštědřeji prosklené vagony na švýcarských kolejích: červené soupravy Bernina Expressu, nazvaného podle stejnojmenného průsmyku na vrcholu celé sítě RhB (2253 m n. m.), nabízejí obrovská zaoblená okna, zakrojená až do střechy vagonu. Tenhle vlak jezdí, jak výstižně praví prodejní slogan, od ledovců k palmám.
Vskutku, trvá to sotva 75 minut, než od ledovců v oblasti vrcholového průsmyku dosáhnete subtropické vegetace na pomezí Švýcarska a Itálie na jižním úpatí Alp. V oblasti biofarmářského údolí Poschiavo se zelenají vinice, ovocné sady, jahodová a malinová políčka a opravdu – tu a tam se u místních domků košatí palmy…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Rhétská dráha