Vsadím se, že většina čtenářů o městě Caravaca de la Cruz v životě neslyšela. Najdete ho na jihovýchodě Španělska v regionu Murcie, prakticky přesně na půli cesty mezi Valencií a Granadou. Jeho nepříliš velká proslulost kontrastuje s výjimečností, jíž se může pyšnit jen málokteré jiné místo. Jde o jedno z pouhých pěti svatých měst katolického křesťanství na světě a zdejší slavnost, jejímž středobodem jsou „vinní koně“, nebo chcete-li „koně vína“, byla vloni zapsána na seznam Nehmotného kulturního dědictví UNESCO…
Už jste vykonali pouť do Říma, Jeruzaléma, Santiaga de Compostela i do kláštera Santo Toribio de Liébana v kantabrijském Camaleñu? Pak jste v Caravace správně! Pouze těchto pět míst má papežem potvrzené postavení svatého města, právo slavit do skonání světa svůj jubilejní rok (v Caravace v sedmiletých intervalech), vystavovat věčné odpustky – a také na všech těchto místech jsou uloženy oficiálně církví uznávané úlomky Pravého kříže, na němž skonal Ježíš. Pokud ale chceme všechny výjimečnosti Caravaky probrat chronologicky, musíme nejprve zamířit skoro milion let nazpátek proti proudu času do jeskyně Cueva Negra, necelých 10 km jihozápadně od města. Při průzkumu, který tam byl zahájen v 90. letech minulého století, objevili paleontologové nejen množství zvířecích pozůstatků, ale také ostatky hominidů datované do období před 780–990 tisíci let a zbytky ohniště, jež se považuje za nejstarší v Evropě.
Příběhy, které stojí v pozadí dodnes přetrvávajících tradic, jsou sice podstatně mladší, ale přesto už také něco pamatují. Za nimi se musíme přenést do 13. stol., do bouřlivé doby vrcholící reconquisty. Píše se rok 1231 (nebo případně 1232 podle některých verzí), Caravaca je stejně jako celá Murcie ještě pod nadvládou Maurů, konkrétně Saída Abú Saída, almohadského guvernéra Balansíe, jak muslimové nazývali Valencii. Vězení jsou plná křesťanů, staletí trvající náboženská tolerance v Al-Andalus je pryč, Almohadé prosazují jedinou pravou víru. Mezi vězni je i kněz Ginés Pérez de Chirinos. Abú Saída při návštěvě Caravaky zaujal, mluví s ním v maurském hradě na kopečku nad městem, ptá se ho na jeho náboženství, na jeho víru. Co je jeho práce? „Sloužit mši,“ odpovídá kněz. Abú Saíd chce pochopit, a tak přikáže, ať ji kněz odslouží. Ginés Pérez shromáždí 3. května potřebné vybavení, začne a najednou zjistí, že nemůže pokračovat, protože nemá kříž, který by postavil na oltář. V tom okamžiku místnost v jedné z pevnostních věží, kde se vše odehrává, zalije zářivé světlo a v okně se objeví dva andělé nesoucí dvouramenný pektorální kříž, mezi jehož příčnými břevny je maličká schránka a v ní lignum crucis, dřevo kříže, kousíček kříže Ježíšova. Výsledek? Abú Saíd padá na kolena, dojem ze zázraku je tak silný, že konvertuje na místě ke křesťanství. Mimochodem, tato konverze je historicky potvrzená událost, z Abú Saída se stal Vicente Bellvís, který podepsal s aragonským králem Jaimem I. Dobyvatelem v roce 1238 vazalskou smlouvu a v jeho službách pak bojoval na jihu země proti svým bývalým souvěrcům.
Vera Cruz, svatý Pravý kříž, se dostává do městského znaku, věhlas o jeho zázračnosti se šíří dál a dál, do Caravaky začínají proudit poutníci, město se rozrůstá, vzniká v něm spousta kostelů a klášterů. Komu zní předchozí příběh příliš pohádkově, ten má k dispozici prozaičtější verzi, podle níž kříž přivezli kdysi ze Svaté země templáři, kteří ho vlastnili snad až do rozpuštění jejich řádu v roce 1312. I tahle verze má své mouchy – nevysvětluje, jak se kříž dostal do Caravaky minimálně o 10 let dříve než samotní templáři.
Další osudy Pravého kříže nebyly bez komplikací. Ta největší nastala v noci z 13. na 14. února 1934, kdy kříž zmizel. Není divu, že zvláště v rozjitřené atmosféře španělské společnosti směřující nezadržitelně k občanské válce vyvolala tato krádež ve městě okamžitě obrovské nepokoje. Obyvatelé v panice, že přišli o svého ochránce a strážce, obvinili nebohého kaplana, který se o kříž staral, ze spoluúčasti na jeho zmizení, a ačkoli kněz veškerá obvinění odmítal, byl zastřelen jedinou ranou z pistole… Původní kříž se nikdy nenašel, ale jednání s papežem po vítězství frankistů v občanské válce přinesla ovoce. Pius XII. věnoval v roce 1942 městu náhradou dvě jiné třísky z Ježíšova kříže, uložené dosud ve Vatikánu. Roku 2006, kdy se slavilo 775. výročí zjevení kříže, dostala pak dvousetčlenná skupina poutníků z Caravaky do Svaté země darem třetí třísku…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Evropské poklady 2