Zatímco ve většině evropských zemí přibývá aut a jezdit hromadnou dopravou je téměř společenské faux-pas, Švýcarsko jde zcela jiným směrem. Jeho dopravní systém je založený na husté síti veřejné dopravy, která zajišťuje pravidelné spojení i s těmi nejvzdálenějšími kouty země…
Při cestách Švýcarskem se nemohu ubránit dojmu, že se obyvatelé této země snaží představit snad každý aspekt (nejen) své historie, kultury a prostředí pěkně přehledným a uceleným způsobem. S množstvím muzeí a nejrůznějších výstav se tu můžete setkat i v těch nejzapadlejších koutech…
Jméno Zermatt, které vzniklo z německého zur matte, můžeme volně přeložit „v loukách“ nebo „v pastvinách“, Matterhorn potom jako „roh“ tamtéž. A on při pohledu z údolí od Zermattu přesně takhle vypadá: zezdola není vidět jeho okolí, jen zeleň předsunutých luk a lesů, z níž přízračně vystupuje a zatíná se do oblohy jako dráp…
Prapůvodní událostí, od níž se začal odvíjet příběh nejvýše položené evropské železnice Jungfraubahn, byla stavba ozubnicové horské dráhy na bájnou horu Rigi u Lucernu, jejímž duchovním otcem i konstruktérem byl Niklas Riggenbach. Tento vyučený mechanik navzdory mnoha pochybovačům věřil, že železniční koleje mohou dosáhnout až na temena některých alpských velikánů, a umínil si být prvním, kdo umožní široké veřejnosti pohodlný a bezpečný přístup k úchvatným vrcholovým sceneriím. Když v roce 1869 malá parní lokomotiva poprvé vysupěla na hřeben Rigi, jeho troufalá vize se stala skutečností…
Naše doba je posedlá vytvářením různých žebříčků, které mají ukázat, kdo je v nějaké oblasti nejlepší a kdo tahá za špatný konec. Ve světovém pořadí měst s nejvyšší kvalitou života zaujímá Bern tradičně první, nebo přinejmenším jedno z prvních míst. Město nabízí unikátní kombinaci výjimečně krásné polohy, zachovalého historického jádra a nádherné přírody kolem, ideální pro rekreaci a aktivní trávení volného času…
Preciznost, pečlivost a smysl pro detail patří ke švýcarským klišé. Tyto vlastnosti Švýcarům rozhodně nechybí a projevují se zcela evidentně v nejrůznějších aspektech zdejšího života. Důraz na kvalitu a design, přesná a spolehlivá doprava, péče o vlastní příbytky s neodmyslitelnými muškáty zdobícími okna a balkony, dokonale vyrovnané hromádky dříví u venkovských stavení – vnější projevy zmíněných vlastností prostě nelze přehlédnout ani při sebekratším pobytu v této nádherné zemi…
Na počátku 20. století se odvěký sen člověka pokořit vzduch a pohybovat se v něm jako pták stal skutečností. Po drkotavých pokusech průkopníků aviatiky začali lidé pomalu využívat letadel jako nového dopravního prostředku. Když 13. května 1911 Jan Kašpar přeletěl z Pardubic do Prahy, pro tehdejší Národní listy byl tento první dálkový let v Čechách „začátkem vzdušného turismu u nás“…
Je předposlední zářijová sobota a jedno z náměstí městečka Sembrancher provonělo výrazné aroma roztaveného sýru raclette. Line se z různých míst, ale zvláště silné je v blízkosti provizorní jídelny zastřešené režnou plachtou. Jindy bych si to vychutnávala, ale protože jsem zrovna v požehnaném stavu, nedělá mi tak výrazná vůně zrovna nejlíp. Žaludek a ten malý se hlásí o slovo, a tak se snažím jim vyhovět a najít něco dietnějšího. Ne a ne přitom objevit otevřený obchůdek nebo hospůdku. Všichni jsou zřejmě na náměstí a dávají si onen roztavený alpský sýr. Slaví se totiž desalpe, sestup dobytka z hor…
Chästeilet znamená „rozdělování sýru”. Starý zvyk se dodnes praktikuje v údolí Justistal nedaleko Interlakenu. Na podzim, ještě než pastevci seženou krávy z horských pastvin zpět do údolí, vždy v pátek po Dni pokání, se ze starých dřevěných domů, kde se přes léto skladovala, vynášejí ven voňavá kola místního „zlata“. Bývá toho na 20 tun. Farmáři, mnozí v tradičních krojích, vyrovnávají sýry pěkně na hromádky po pěti až osmi kusech tak, aby se střídaly zralé, středně zralé a mladé. Pak putují sýry k majitelům krav, kteří dodaly potřebnou surovinu, každému podle nadojených zásluh jeho stáda…
Když byl v roce 1982 mezi stanicemi Oberwald a Realp otevřen nový, více než 15 km dlouhý tunel, speditérské firmy i běžní cestující zajásali. Železniční trať spojující kantony Wallis a Uri mohla být konečně v provozu celoročně, bez dlouhé zimní přestávky. Vlaky ale současně opustily stávající horský úsek tratě, a to mnoha Švýcarům přišlo líto. Jak už je však v zemi milovníků železnic zvykem, brzy se našlo dost lidí, kteří přispěli k její obnově…
Největší švýcarský kanton Graubünden, věčně zalitý sluncem, je opravdovým lyžařským rájem. Z 2200 km sjezdovek si vybere opravdu každý…
V předvánočním čase roku 1857 se v londýnském hotelu Ashley´s sešla skupina Angličanů, aby založila vůbec první horolezecký spolek v historii. Na tomto prvenství jim tenkrát nezáleželo, hlavním záměrem bylo vytvořit organizaci, jež by se stala platformou pro výměnu informací a zkušeností a zároveň věnovala pozornost horolezecké etice a ochraně velehorské přírody…
Když se chce, všechno jde, říkal si asi Ernst Feuz poté, co se mu podařilo zrealizovat stavbu kabelové lanovky na vrchol Schilthornu (2970 m n. m.). Projekty na zpřístupnění tohoto vrcholu turistům se objevovaly už dávno, ale až v 60. letech 20. století přišla taková technologie, která to umožnila…
Cesta do jižní Dalmácie po Jadranské magistrále je dlouhá a smysly při ní snadno malinko otupí. V posledním úseku cesty, kousek za Gradacem, ale stojí za to opět zbystřit. Silnice opustí pobřeží, a než se k němu u hranic s Bosnou a Hercegovinou vrátí, vede neobyčejně zvláštní krajinou…
„Přál jsem si nechat jednoho dne svým dětem peníze. Ne aby je bezstarostně a bez rozmyslu utratily, ale aby jim posloužily k něčemu užitečnému. Proto jsem koupil Brijuni. Považoval jsem je za příležitost dělat něco, co stojí za to…“
(Paul Kupelwieser ve svých Pamětech)
Chorvatské majáky pocházejí z dob Rakouska-Uherska. Většina byla postavena v letech 1818 až 1880 na ostrovech a pevninských výběžcích. Technický pokrok zjednodušil jejich obsluhu, a na majácích se tak uvolnily byty jejich strážců. Některé se dnes nabízejí turistům k rekreačním pobytům…
V mnoha evropských zemích ožívají v masopustní době lidové zvyky oslavující konec zimy. Lidé při nich v roztodivných maskách halasí, křepčí a hrají na nejrůznější hudební nástroje. V chorvatském Kvarneru zvoní na zvonce…
Je teplý srpnový večer. Vítr si jen zlehka pohrává s palmovými listy. Promenádou dalmatského letoviska Igrane korzují opálení turisté. Někteří míří do své oblíbené cukrárny na lahodnou zmrzlinu, jiní vyhlížejí, kde by povečeřeli. Možností je mnoho, pobřeží je hospůdkami doslova poseté. Jen málokdo odolá těm s výhledem na moře, kam právě vyplouvají rybářské čluny vybavené plynovými světly, jimiž lákají svůj budoucí úlovek…
Stejnojmenná pohádka Jana Wericha se vám připomene v městečku Ston, jež je vstupní branou na poloostrov Pelješac. Kouzelný mlýnek, který chamtivý Marek ukradl svému bratrovi a neuměl ho zastavit, určitě mele sůl právě někde tady…
Můžete ji minout, ale nemůžete ji neslyšet. Podle dělové rány vypálené z okna hranolové věže Lotrščak si Záhřebané už půldruhé století každé poledne seřizují hodinky. Původně o sobě věž ze 13. století dávala vědět až večer, kdy její zvon ohlašoval zavírání městských bran…
