Znojemsko

V Krhovicích východně od Znojma odbočují z Dyje dva kanály. Jeden z nich směřuje k Micmanicím a vodu vrací do řeky po 29 km u dolnorakouského města Laa. Na mapách ho najdete jako Krhovicko-jaroslavický náhon, Krhovický kanál, Dyjsko-mlýnský náhon nebo Mlýnskou strouhu. Bez ohledu na pojmenování jde o jedno z nejstarších vodních děl na Moravě, které již několik staletí spoluutváří vodohospodářské poměry na hranici Moravy a Rakouska…

Čím byl pro jihomoravské kostely rakouský malíř fresek Franz Anton Maulbertsche, tím byl pro tamní kláštery a jejich knihovny vynikající jihomoravský truhlář a řezbář Jan Lahofer. Jeho životní zakázkou byl mobiliář pro největší jihomoravskou knihovnu v klášteře Louka u Znojma…

Po Rytířském sále na zámku v Moravském Krumlově se pohybuje dvojice mladých Francouzů, na první pohled překvapena tím, co vidí. Přecházejí od jednoho obrovského plátna k druhému a nevěřícně kroutí hlavami. Černovlasá dívka drží rozevřený katalog ve francouzštině nadepsaný Art Nouveau – Alfons Mucha. To je tentýž Mucha, kterého známe od nás?

Není to typická turistická atrakce. Sem musíte dojít po svých, anebo dojet na kole. Z asi 3 kilometry vzdálené vesničky Lukov vede k Novému hrádku nejprve úzká silnička, která vedví roztíná obilné pole. Pak vklouznete do lesa a vstoupíte do Národního parku Podyjí. Značená cesta lesem vás dovede až k hradní zřícenině..

S koncem války se bítovský hradní pán, sudetský Němec Jiří Haas ocitl v nemilosti příslušníků revolučních gard. I když s nacisty nekolaboroval, dostal příkaz okamžitě z Bítova odejít. Baron ale nedokázal opustit své sídlo plné zvířat, jež miloval. Oblékl se do parádní c. a k. uniformy a nabil revolver…

Elegantní budovu vranovského penzionu Jelen zdobí velký znak s mlynářským kolem a letopočtem 1927. Honosnou vilu si toho roku nechal postavit mlynář Inocenc Jelen. Financoval ji z peněz, které dostal od státu náhradou za mlýn na řece Dyji, jenž mělo pohřbít jezero. Přehrada mu vzala původní živnost, ale nabídla novou. Jelen přistavěl moderní garáže a pořídil autobus. Z Vranova se stalo oblíbené výletní letovisko…

Souvislost mezi třemi slovy z titulku je zřejmá. Před dvěma sty let byl Napoleon u Slavkova a před bitvou nocoval několik dní ve Znojmě. A byl tam i o čtyři roky později. A souvislost s vínem je dokonce dvojí: Napoleon byl Francouz, a tak přece musel pít víno a kolem Znojma bylo i tehdy plno vinic…

Jen málokterý milovník vína či náruživý cestovatel nikdy neslyšel o moravských vinařských stezkách. Jejich hlavní síť dlouhou 1200 kilometrů tvoří deset tras propojených jednou páteřní – Moravskou vinnou stezkou. Tři z nich protínají znojemskou vinařskou podoblast, kterou tak můžete na kole procestovat doslova křížem krážem. A jedno je jasné už teď – o příjemné zážitky a dobré víno cestou nouzi mít rozhodně nebudete…

Tradiční košty, hody, vinobraní a další veselice provázejí vinaře prakticky po celý rok. I když by se mohlo zdát, že nemají nic jiného na práci, jsou ve skutečnosti všechna setkání u vína spíše formou oddechu mezi dřinou na vinohradu a ve sklepě. Návštěvníci jsou na vinařských akcích většinou velmi vítáni, a proto přijměte pro začátek alespoň naše pozvání – na Znojemsku se toho děje opravdu požehnaně…

Jistě mi dáte za pravdu, že vinařská krajina má svůj neopakovatelný ráz, a to nejen ta na Znojemsku, o kterém je řeč především. Kapličky s obrázkem či sochou svatého Urbana, patrona vinařů, najdete na jižní Moravě snad na každém kroku. Tentokrát ale pojďme opustit procházky pod modrou oblohou a zavítejme alespoň na chvíli do prostor o poznání temnějších a přitom neméně zajímavých. Ano, hádáte správně, řeč je o sklepích a sklepeních, jež k vinařství neodmyslitelně patří už stovky let…

Málokdo ví, že je tomu už více než deset tisíc let, co se víno začalo jako nápoj připravovat. Alespoň to tvrdí archeologové. Vinařskou kolébkou má být oblast kolem Kaspického moře, odkud se lahodný mok rozšířil dál do Malé Asie, Indie a Číny. I hrobky egyptských faraónů byly 3000 let př. n. l. vybaveny džbány naplněnými vínem a také motivy nástěnných maleb se pěstováním vína často inspirovaly. Po Libanonu, Řecku, Španělsku a Itálii dorazilo víno i do zemí moravských a novodobé znojemské vinařské podoblasti…

Cestovatelští nadšenci, kteří stále rádi objevují nové nepoznané krajiny, určitě zavítají na svých toulkách do inařských krajů. Procházka nebo projížďka mezi vinicemi je většinou uchvacující a navíc je tento druh cestování spojen i s návštěvou vinných sklepů a příjemnými posezeními nad sklenkou dobrého vína, ve kterém se zrcadlí charakter místní krajiny. Lidé nasají atmosféru a zároveň se mohou dozvědět mnoho nového ať už o vinařských stavbách, pěstování révy vinné nebo konečném produktu – víně jako takovém. Při toulkách vinařskou krajinou nemohou minout ani cenné historické komplexy a další zajímavá místa hodná návštěvy. Při rozhodování kam vyrazit může usnadnit správnou volbu fakt, že nádherné vinařské oblasti zdobí také Českou republiku…

První zmínka o znojemském hradu, vystavěném na skalnatém ostrohu nad řekou Dyjí, pochází z roku 1046. Když k hradu a podhradí Přemysl Otakar I. v roce 1226 připojil několik sousedních obcí, královské město se stalo nejdůležitějším přemyslovským sídlem na jižní Moravě. Významné postavení si udrželo i v dalších staletích, což dokládá i bohatství jeho historických památek…

Na jihozápadní Moravě, kde se Českomoravská vrchovina zvolna sklání k Dyjskosvrateckému úvalu, vytváří řeka Dyje unikátní kaňonovité údolí, jaké nemá ve střední Evropě obdoby. Říční údolí je zde zaklesnuté do tvrdých krystalických hornin rozevlátými meandry, které tvoří vlnovky, smyčky a zákruty, jaké si jiné řeky dopřávají pouze v rozlehlých rovinách a v měkkých sedimentech. Strmé svahy a místy i kolmé skalní stěny, které Dyji sledují, budí dojem hor propadlých do podsvětí Českomoravského masívu. Skalní defilé odhalené říčním zářezem ukazuje nejen složitou vnitřní stavbu moravské části Vysočiny, ale v rytmu meandrů se obrací ke všem světovým stranám, a tak vytváří podmínky pro pestrou mozaiku přírodních biotopů – od suchých svahových stepí rozpálených jižním sluncem až po Ledové sluje na severozápadním úbočí jednoho z meandrů…

Horní Podyjí se svým Znojemskem je krajem odvěkých setkávání. To první je zapsáno už do jeho rodného listu, kdy právě tady došlo ke spojení starého Českého masívu s mladou soustavou Karpat. A tady se také klima středoevropského prostoru se všemi svými rostlinami a živočichy setkává s teplým dechem slunného jihu, odkud do zdejších doubrav zalétají teplomilní zatoulanci jako vlha pestrá či kudlanky nábožné, jejichž populace se dlouhodobě zabydlela na slunných vřesovištích. Na jižních stráních povlávají zlaté vlasy stepních kavylů a růže galská shlíží ze sluncem rozpálených skal k zákrutám Dyje, kde se u Ledových slují zabydlely chladnomilné kapradiny. A kousek odtud se každé jaro s radostným klapáním zobáků opět setkávají černí čápi slibující si lásku až do podzimu…