V roce 1984 získala Granada zaposy na seznam Světového dědictví UNESCO pro nasrovské paláce Alhambra a Generalife. O 10 let později je doplnila čtvrť Albaicín. Granada je však mnohem víc. Je to i symbol křesťanského vítězství nad poslední muslimskou baštou v roce 1492 zhmotněný ve velkorysé královské kapli, kde spočívají protagonisté onoho konečného vítězství, Isabela Kastilská a Ferdinand Aragonský. Je to i velkolepá a mohutná katedrála, která se marně snaží předčít subtilní krásu Alhambry. Je to i nikdy nedokončený královský palác Karla V., považovaný za krásnou ukázku španělské renesance, ale v sousedství zahrad Generalife a vedle elegantních nasrovských paláců působící jako pěst na oko.
V neposlední řadě se Granada stala zdrojem inspirace pro celou řadu malířů a sochařů, jako byl například Alonso Cano zvaný španělský Michelangelo, ale také literátů. Těch je celá řada, počínaje básníkem Zlatého věku španělského písemnictví Luisem de Granadou, přes esejistu Ángela Ganiveta, jenž o ní působivě psal v knize Krásná Granada, až po jejího rodáka a znalce z nejslavnějších, básníka a dramatika Federika Garcíu Lorku.
Granada okouzlila i příchozí odjinud. Vždyť za to, že paláce Alhambry nebyly rozebrány na stavební materiál a dnes se staly nejnavštěvovanější památkou Španělska, vděčí do jisté míry americkému romantickému spisovateli Washingtonu Irvingovi, který byl v letech 1842–1846 americkým velvyslancem ve Španělsku. Přestože při jeho návštěvě Granady byla Alhambra v ruinách, probudila autorovu představivost a spisovatel ji učinil svým způsobem protagonistkou světoznámých Povídek z Alhambry.
Po jejich vydání nastal ve Španělsku poprask. Po letech, kdy si na Alhambru nikdo ani nevzpomněl, se o ni najednou začali zajímat všichni. Historici, archeologové, spisovatelé i restaurátoři začali horečně přemýšlet, jak je možné, že si dosud nepovšimli skvostu, který pomalu pustnul. Vznikla iniciativa na záchranu celého komplexu budov, které byly za své největší slávy jakýmsi městem ve městě, samostatnou městskou jednotkou uvnitř hradeb. Co se zpočátku zdálo nemožné, stalo se skutečností. Dnes se Alhambra na strategicky výhodném vršku Sabika skví pod mohutným pohořím Sierra Nevada v celé své kráse a proudí sem každoročně statisíce návštěvníků, jimž se poštěstilo přes internet a dlouho dopředu ukořistit časovou vstupenku.
Jedno španělské přísloví říká, že „kdo neviděl Granadu, neviděl nic“. Jiné přísloví praví, že „není většího hříchu než být slepým v Granadě“. A připočteme-li k těmto lidovým průpovídkám poetické texty, které o Granadě napsali Federico García Lorca a jiní autoři, můžete být při prvním obeznámení s městem poněkud zklamáni: obytné čtvrtě s fádními věžáky, špatné ovzduší, hustá doprava, hluk. Granada je prostě živým a pulsujícím městem s významnou univerzitou, kterou založil Karel V. a dnes je po Salamance a Madridu třetí největší v zemi. Dokonce i v prostorách Alhambry, kde korzují davy turistů, si budete muset poetiku dávných časů domyslet a zapojit všechny smysly a imaginaci, abyste si dobu její největší slávy dokázali představit. Přesto však má Granada svůj neopakovatelný genius loci.
Iberská, římská či vizigótská minulost nehrála v Granadě významnější roli, protože největšího rozmachu dosáhla až za muslimské nadvlády. Muslimové se zde usadili po roce 711 v sousedství židovské komunity, která si říkala Garnatha Alyehud. Z toho se odvozuje jedna teorie o vzniku názvu města. Jiná teorie praví, že muslimové svému osídlení na svazích Albaicínu říkali Gar-anat, Vrch poutníků. Třetí teorie o původu názvu města vychází z toho, že muslimská obydlí v Albaicínu byla vybudována jedno vedle druhého bez ladu a skladu jako zrníčka v granátovém jablku. Granátové jablko se španělsky řekne granada a je také symbolem města často zobrazovaným na bílozelené keramice.
Významným městem se Granada stala v 11. stol. Po rozpadu córdobského chalífátu zde berberští panovníci z rodu Nasrovců vytvořili nezávislé království, přestěhovali se z Albaicínu na protější kopec a začali budovat nové město s paláci, zahradami i hospodářským zázemím. K dalšímu rozkvětu došlo po roce 1227, kdy Ferdinand III. dobyl Baezu a další andaluská města, odkud muslimové uprchli do poslední muslimské bašty v Granadě, kde počet obyvatel záhy stoupl na 400 000.
Jak je možné, že granadští panovníci vzdorovali křesťanskému nátlaku a udrželi své panství i v době, kdy kolem padalo jedno muslimské království za druhým? Stojí za tím nejen vojenská síla a dokonalé opevnění Alcazaby v podobě mohutných hradeb se strážními věžemi, jichž bylo původně 24 a zůstaly jen tři, ale i vychytralá politika. Nasrovští vládci uznali svrchovanost křesťanů nad okolním územím a zavázali se platit křesťanskému panovníkovi určené dávky. Výměnou za to, že nebudou vyvolávat válečné konflikty, dostali pod svou vládu území, které odpovídá dnešním provinciím Granada, Almería a Málaga. Svými pragmatickými postoji dokázali nasrovští vládci získat čas a jejich království zažívalo nevídanou prosperitu. Na svém omezeném území vybudovali výkonný zavlažovací systém, měli prospěch ze zlatých, stříbrných a měděných dolů, rozvíjeli hedvábnictví a řemesla. Z prosperity Granady těžila i blízká křesťanská města.
Zkáza přišla až na konci 15. stol. Na křesťanské straně došlo sňatkem Isabely Kastilské a Ferdinanda Aragonského ke sjednocení dvou největších království Kastilie a Aragonie, na muslimské straně učinil chybný krok otec posledního granadského emíra Boabdila, když…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Španělské památky UNESCO