Malované kláštery
Pravoslavné chrámy oplývají nádherou bohatě vyřezávaných ikonostasů a dalšího mobiliáře, ale zpravidla bez sochařských děl, která jsou odmítána už od středověku. Trojrozměrně pojaté zpodobení světců až příliš svádělo k bezduchému uctívání model – a v tom byly autority byzantského světa nekompromisní.
Obrazů, tedy plošného zobrazování postav a biblických událostí, se to netýkalo, ačkoliv i v tomto případě docházelo k onomu „uctívání model“ včetně líbání ikon. Ty však jsou většinou statické povahy a obloženy zlatem i drahokamy vyloženě svádějí k podobným projevům, zatímco malované příběhy, odvíjející se v nekonečných řadách na způsob středověkých „komiksů“, prostě vyprávěly biblické příběhy a legendy světců a nebylo na nich co uctívat. Už ve středověku jim říkali Biblia pauperum, obrázková bible pro chudé, kteří zpravidla neuměli číst.
Není divu, že malby tohoto druhu, obvykle fresky, provázejí křesťanství po celá staletí a ve všech oblastech. Málokde se však zachovaly v takové míře jako v Jižní Bukovině, hornatém kraji na severu Rumunska, navíc v naprosto unikátním umístění: zvenčí na zdech pravoslavných kostelíků. Při tamní pohnuté historii je skoro zázrak, že se vůbec zachovaly. Bukovina, o níž se dnes dělí Rumunsko s Ukrajinou, byla od 10. stol. ovládána Kyjevskou Rusí, ale postupně vplynula do vznikajícího Moldavského knížectví, jehož politickým centrem s knížecí rezidencí bylo od 14. do 16. stol. město Sučava (rumunsky Suceava). Byl zde silný vliv pravoslaví, tehdejší forma ukrajinštiny byla dokonce jazykem knížecího dvora. Také tady se nakonec prosadil rumunský jazyk, ale teprve od 16. stol. začínali Rumuni psát latinkou a cyrilice byla oficiálně zrušena až v roce 1860.
Na přelomu 15. a 16. stol. vládl v Moldávii kníže Štěpán Veliký (Ştefan cel Mare), který dokázal vytvořit poměrně konsolidovaný stát, a dobře si vedl i jeho nemanželský syn Petru Rareş. Právě Štěpán založil v okolí Sučavy přes 40 kostelů nebo klášterů zdobených malbami, každý z nich prý po nějaké vítězné bitvě, ať už proti Maďarům nebo Polákům, kteří o Bukovinu projevovali neutuchající zájem, nebo stále častěji proti Turkům. A jeho nástupce Petru o Štěpánovy fundace svědomitě pečoval, ba dokonce přidával další.
Osm nejlépe zachovaných celků (Arbore, Humor, Moldoviţa, Pătrăuţi, Probota, Suceava, Suceviţa a Voroneţ) je zapsáno na seznamu Světového dědictví UNESCO společně jako „moldavské kostely“. Díky stejné době vzniku vykazují všechny několik společných vlastností. Celý areál je vybudován v rovině na půdorysu obdélníka nebo čtverce a obehnán celkem nízkými hradbami s obvyklou branou a někdy i s věžemi. Uprostřed rozlehlého prostranství pak stojí chrám: zpravidla jednolodní, ve východní části zakončený trojlistem půlkruhového kněžiště s kaplemi po stranách. Klenby jsou většinou velmi prosté, zpravidla chybí obvyklá byzantská kupole, a tedy i cibulovité báně charakteristické pro pravoslavné kostely. Místo nich mívají jen malou polygonální věž, jejíž obdoba se někdy opakuje nad západní částí. Obvykle jsou omítnuté a ozdobené štukovými detaily – nic zvláštního, řekli bychom. Jenže, a to je důvod, proč do Bukoviny dnes proudí tisíce návštěvníků, uvnitř i zvenčí jsou pokryty nástěnnými malbami. Ačkoliv je částečně chrání mohutné přesahující střechy, nedochovaly se všude stejně a zejména severní strany jsou poznamenány povětrnostními vlivy.
K nejstarším dochovaným malbám patří výzdoba nenápadného kostela v klášteře Humor, založeném v roce 1530 západně od Sučavy. Malíř jménem Toma tu se svými pomocníky vytvořil rozsáhlý soubor výjevů z Bible, životopisů světců i v Byzanci oblíbených obrazů k chvalozpěvům na Pannu Marii, pokrývající zdi chrámu zevnitř i zvenčí. Pozoruhodné jsou též „rodinné portréty“ Štěpána Velikého a Petra Rareşe kořících se Kristu. Ty nacházíme i v dalších kostelech, stejně jako vyobrazení vysokých hodnostářů knížecího dvora.
Poměrně dobře se zachovaly malby na stěnách malého kostelíka v klášteře Arbore poblíže města Solca severozápadně od Sučavy, který byl založen v roce 1503 jedním z vojevůdců Štěpána Velikého (Luca Arbore) a pojmenován na jeho počest. Fresky byly vytvořeny v roce 1541 a známe i jméno mistra, který skupinu malířů vedl: Dragoş Coman.
Historickou malbu ve „velkém stylu“ pak můžeme spatřit na jižním průčelí kostela v klášteře Moldoviţa. Založil ho Petru Rareş v roce 1532 a také tady je kostel pokrytý malbami. Zobrazují obléhání Konstantinopole roku 1453, vylíčené se všemi detaily včetně tureckých lodí na Zlatém rohu a na Bosporu i zázračné pomoci posvátných ikon, vztyčených na hradbách města.
Neméně krásné a významné jsou kostely v klášterech Pătrăuţi (nejstarší dochovaná fundace Štěpána Velikého z roku 1487, malby z doby kolem roku 1550), Suceviţa (založil ho roku 1581 jako vůbec poslední z klášterů s malovanými kostely Gheorghe Movila, biskup z Radauti, fresky vytvořili místní umělci v letech 1602–1604) a Voroneţ (založen Štěpánem Velikým rovněž v roce 1487, fresky z roku 1547). Na freskách v klášterech Suceviţa či Voroneţ nalezli mezi světci své místo i řečtí „pohanští“ básníci a filosofové jako Sofoklés, Platón, Aristotelés a další. Voroneţu se pro výjimečnost jeho maleb dokonce přezdívá „Sixtinská kaple Východu“.
I na těchto několika příkladech můžeme obdivovat úroveň byzantské malby, vázané sice houževnatou tradicí v pohledu na svět (jak po ideové stránce, tak v rámci uměleckého záměru a dílenské rutiny), ale i tak schopné zachytit děj v jasně definovaném prostoru a připomenout jeho význam. A to s obratností a přesvědčivostí, která bývala vzorem ještě italským umělcům na prahu renesance.
Ale nejsou to jen nástěnné malby, které stojí za pozornost. Fasády některých kostelů nejsou omítnuty a zdobí je vzorce skládané z terakotových prvků, někdy i glazovaných, jako je tomu v klášteře Siret, jindy jsou omítnuté, ale ozdobené slepými arkádami, fantasticky tvarovanými římsami a dokonce i gotickými kružbami (klášter Putna), velká pozornost bývala věnována i bohatě propracovaným věžím nad závěrem.
Turecký tlak nakonec moldavští vládcové neustáli a v roce 1541 se Moldávie musela podrobit Osmanské říši. Přenesení sídelního města do Jas pak znamenalo odsunutí Bukoviny na vedlejší kolej. V 18. stol. začal sílit tlak na Turky ze strany Ruska a Rakouska, provázený dalšími válkami. Roku 1769 Bukovinu obsadili Rusové, o pět let později je vystřídali Rakušané, kteří ji spravovali až do roku 1918. Po rozpadu Rakouska-Uherska připadla Bukovina Rumunsku, ale se začátkem 2. sv. války se situace opět změnila. Zhruba třetinu obyvatelstva Bukoviny tehdy tvořili Ukrajinci a Sovětský svaz v roce 1940 obsadil její severní, převážně ukrajinskou část. Toto rozdělení Bukoviny v podstatě zůstalo dodnes – Severní Bukovina je součástí Ukrajiny, zatímco Jižní Bukovina patří Rumunsku.
Kraj kolem Sučavy to bezprostředně nepostihlo, a tak se dnes můžeme v míru a tichém obdivu seznamovat s kulturním odkazem tohoto malého regionu, navzdory pohromám, které se jím přehnaly v minulosti.
Jaromír Adamec
Další články z vydání o Rumunsko naleznete zde