Stejně jako náš článek se nazývá i vydařená expozice Muzea silnic ve Vikýřovicích u Šumperka, kde můžete putování po místech spojených s touto významnou, ač dnes pozapomenutou průmyslnickou rodinou začít i skončit. Dozvíte se tu o historii rodiny i jejích podniků a uvidíte řadu výrobků zdejších železáren a sléváren. Odtud se pak můžete vydat na konkrétní místa, kde Kleinové zanechali největší otisk…
Obyvatelé Islandu jsou velmi homogenní národ. Vzdálenost od Evropy a nepřívětivé podmínky ostrova způsobily, že přistěhovalectví do zdejších končin bylo minimální. Naopak mnoho obyvatel Islandu se v průběhu těžkých období vystěhovalo do přátelštějších krajin. Ty, co vydrželi a dočkali se lepších časů, zformovaly drsné podmínky do otužilého národa, který si zachoval svá specifika. Jako Texasan pro Spojené státy či obyvatel Kréty pro Řecko, je i Islanďan jakýmsi prototypem mezi skandinávskými národy. S trochou nadsázky bychom ho mohli nazvat „Superskandinávcem“…
Všimne si jich každý, kdo jen vytáhne paty z města. Jsou skoro všude. Nevelcí, robustní koně v mnoha barevných odstínech patří ke koloritu venkova. Na první pohled je jasné, že jsou nějak odlišní od všech koní, které jsme ve svém životě viděli. Pasou se bezstarostně mezi ovcemi na sytě zelených loukách nebo jen tak zvědavě postávají u ohrad a tváří se, jako by jim celý ostrov patřil. A mají pravdu, jiné koně na Islandu nenajdete…
O Švýcarech se někdy říká, že jsou poněkud ostražití vůči cizincům, a není se čemu divit, jestliže už přes tisíc let žijí vklíněni mezi národy, které se neustále mezi sebou hašteří a perou. Ve skutečnosti jsou však poměrně kosmopolitní, což platí zejména pro velká města, s Ženevou a Basilejí v čele. A Basilej dokonce leží na pomezí tří zemí a tří kultur, z nichž po staletí čerpala a sama je pomáhala utvářet. Na západě je to Francie a franko-německé Alsasko, na severu Německo a na jihu vnitrozemí Švýcarska, k němuž Basilej patří už od roku 1501, kdy se připojila k švýcarské konfederaci…
Tam, kde Švýcarsko už skoro končí a začíná Francie, se před bezmála 200 lety začaly psát úspěšné a jedinečné dějiny světového hodinářství. K rozmachu města La Chaux-de-Fonds, které je se sousedním Le Locle od roku 2009 zapsáno na seznamu Světového dědictví UNESCO, přispělo kromě šikovných rukou a vizionářských řešení také drsné počasí a ničivý požár…
vydání: prosinec 2020
Anglické slovo „frontier“ se obvykle překládá jako hranice, jeho význam je však mnohem širší. Velmi často se jím označuje území, které leží na pomezí výběžků civilizace a neprobádaných oblastí, území, kde lidé občas musí bojovat s věcmi, o nichž pohodlní obyvatelé rozvinutých částí země nemají ani ponětí. Proto je mnohem výstižnější překládat oficiální přezdívku největšího amerického státu The Last Frontier jako Poslední divočina. Přesně taková totiž Aljaška doopravdy je.
Vydání: prosinec 2018
Rozjímat v místech, kde se psaly dávné či novodobé dějiny Německa, třeba ve veletržním areálu, ve stínu betonového monumentu stejně monstrózního jako bitva národů, kterou připomíná a jež se tu odehrála v 19. stol., nebo v kostele sv. Mikuláše, kde se lidé v roce 1989 modlili za svobodu. Zajít na slavný knižní veletrh, povečeřet ve sklepní restauraci s duchem Goetheho Fausta, projít si galerie v někdejší textilce, plavit se jezerní krajinou, posedět v druhé nejstarší evropské kavárně, zpotit se v deštném pralese v jedné z druhově nejbohatších zoologických zahrad v Evropě nebo záměrně nasednout na pozdější vlak, abyste mohli šmejdit sortimentem v nákupních promenádách unikátního železničního nádraží. To všechno a mnoho dalšího je splnitelné, stačí jen zajet do Lipska…
Omán leží na východě Arabského poloostrova, má strategickou polohu u vstupu do Perského zálivu. Na východě omývají jeho břehy vody Arabského moře a Ománského zálivu, na západě sousedí s Jemenem, Saúdskou Arábií a Spojenými arabskými emiráty. Právě se SAE Omán do jisté míry soupeří o přízeň zahraničních návštěvníků. Ománci s oblibou říkají, že jsou pohostinnější a příjemnější než jejich emirátští sousedé. Pravdou je, že Emiráty jsou oblíbeným a někdy až příliš populárním cílem obchodníků a turistů. Ománci jsou zvyklí na svůj klid, na nic si nehrají, cizince vítají s úsměvem a tolerancí a dokážou být skutečnými přáteli. Kromě toho je v Ománu bezpečno, podle světových statistik jde o 21. nejbezpečnější zemi světa. Snad právě proto se v poslední době těší stále většímu zájmu turistů.
Vydání: září 2018
Vydání: srpen 2018
Základy dnešního velkoměsta položil car Petr Veliký, který začal v roce 1703 v nehostinných bažinách na břehu řeky Něvy budovat velkolepé sídlo. To pak bylo více než dvě století hlavním městem ruského impéria. Od roku 1918 se tímto titulem pyšní opět Moskva a Petrohrad se musí spokojit s pozicí druhé největší ruské metropole. Počtem a rozmanitostí architektonických památek však hlavní město hravě předčí…
Vydání: duben 2018
O Bodamském jezeře coby přírodním útvaru se toho u nás z většiny médií moc nedozvíme, nejčastěji jen to, že je druhým plošně největším alpským jezerem, že se rozlévá na hranici tří států, protéká jím veletok Rýn a dále ještě, že za svůj vznik vděčí ledovci. Takhle stručné curriculum vitae si ale jezero nezaslouží, je to neadekvátní jeho velikosti i významu. Více pozornosti by se mu slušelo věnovat třeba už jen kvůli jeho zajímavému a svým způsobem modelovému vývoji…
Vydání: březen 2018
Jsou města sličná na první pohled, nad jejichž spanilostí se návštěvníkovi zatají dech, ledva do nich vstoupí. Jiná neoplývají prvoplánovou krásou a body do žebříčku turistické interesantnosti získávají odlišnými způsoby. Berlín patří k největším hvězdám té druhé skupiny.
Jen pro jeho blaho a spokojenost po staletí otročily desetitisíce lidí na stavbách hrází. Nejlepší rybníkáři zasvětili jeho vodním světům všechnu svou tvůrčí fantazii. Nejbohatší šlechtické rody, kláštery a města vynakládaly na stavbu jeho mokrých dvorců obrovský majetek.
Londýn rozhodně není žádným svatým městem, jak bývá nazýván třeba Řím. Je zejména centrem obchodu a finančnictví. Tomu odpovídá i nápis na patce sloupu Královské burzy, kterým jsou úvodní slova Davidova žalmu: „Hospodinova jest země a plnost její“. Přes své světské zaměření má i britská metropole nepřeberné množství kostelů, od historických katedrál až po malé modlitebny v nejzapadlejších částech města. Není zřejmě významného světového náboženství, které by tu nemělo svůj svatostánek…
V těchto měsících jsme konali večerní zasedání válečného kabinetu v suterénu takzvané Přístavby. Když se tam člověk chtěl z Downing Street dostat, musel projít čtyřúhelníkem ministerstva zahraničí a pak se proplést mezi partami dělníků, kteří lili beton do bednění, aby zvýšili bezpečnost operační místnosti a úřadoven. Vypracovali jsme složitá opatření pro zavedení větrání, dodávky vody a především telefonů. Jelikož tyto kanceláře byly umístěny hluboko pod úrovní Temže, vzdálené pouhých dvě stě yardů, bylo třeba pečlivě dbá na to, aby se lidé v nich , při náhlém proniknutí vody, neocitli v pasti… (Winston S. Churchill, Druhá světová válka)
Být zapsán na Seznamu světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO je pro každou jednotlivou památku, případně celou lokalitu velká čest. Že se město Kroměříž činí, aby bylo tohoto mezinárodního uznání hodno, je vidět na první pohled. Snaha o zvelebování jednoho z nejkrásnějších historických center moravské kultury se projevila především v posledním desetiletí…
V přelomových dnech mrazivého listopadu 1989 se nad hlavami zástupů objevila i hesla o našem návratu do Evropy. Jistě, Česko v Evropě je a geograficky dokonce rovnou v jejím centru, ovšem nikoliv v ohnisku evropského hospodářského nebo politického dění. Naši geopolitickou situaci nepochybně znevážilo bipolární rozdělení světa, dokonce ji učinilo rizikovou vzhledem k poloze přímo na dělící linii ježící se zbraněmi. Železná opona sice zanikla, ale až přijetí do Evropské unie stav naší „zbytkové jinakosti“ změní i institucionálně a odstartuje vývoj, jímž se přiřadíme k západněji ležícím státům jako všestranně rovnocenní partneři.
Dante, Federico Garcia Lorca, Bertold Brecht, Seamus Heaney. To nejsou jen jména z názvů kapitol nějaké antologie světové poezie, ale jména básníků, která se objevila v únoru a v březnu na plakátech spolu s úryvky jejich básní v londýnské podzemce, nejstarším metru světa. Verši vybraných básníků ze všech zemí současné evropské „patnáctky“ si totiž Spojené království připomnělo 30. výročí svého vstupu do Evropského hospodářského společenství, jak se v roce 1973 nazývala dnešní Evropská unie…
Jméno Švýcarska v latinské podobě – Helvetia – se odvozuje od keltského kmene Helvétů, který tu žil už ve 2. století př. n. l. Východní část území osídlily keltské kmeny Rétů, od nichž se odvozují dnešní Rétorománi (zvaní též Ladinové). Postupu Helvétů do jižní Galie zabránil roku 58 př. n. l. Julius Caesar a z jejich území vytvořil římskou provincii Helvetia; východní Raetia vznikla o 40 let později. Po rozpadu říše římské pohltily obě území germánské kmeny Allemanů (na západě), Burgunďanů (na severu) a Langobardů (na jihu), které pak zase přemohli Frankové (496). Nicméně právě v onom 5. století se v základu ustavily jazykové oblasti dnešního Švýcarska…
„Odstartovali jsme z anglického Dorsetu v jedenáct v noci z 5. na 6. června. Halifax táhl za sebou 6 kluzáků. Naším úkolem bylo obsadit most přes kanál Orne předtím, než ho mohou Němci vyhodit do vzduchu. Když jsme dosáhli pobřeží, halifax nás odpojil a letěl dál bombardovat Calais. Letěli jsme v 6000 stopách. Když se velitel ptal pilota, jestli vidí kanál, řekl ne, a tak jsme klesali do 2000 stop, pak ho spatřil. Přistáli jsme tak prudce, že nás to v kluzáku povalilo na hromadu, ale vyskákali jsme a ocitli se kousek od mostu. Na jeho konci stál německý voják, když nás uviděl, utekl…“
Yukon! Jméno, které snad v každém vyvolává pocit dálek a dobrodružství. Pátý největší tok severoamerického kontinentu, na jehož plochu povodí by se vešlo Německo, Polsko i Česká republika dohromady. Opěvován už ve starých indiánských legendách, patří stále neodmyslitelně k představě Dalekého Severu. Název pochází z indiánského slova „yuchoo“, což znamená „velká řeka“. Na své pouti Kanadou a Aljaškou protéká většinou liduprázdnými prostorami, ale již pro původní obyvatele znamenal důležitou dopravní cestu…
