České Švýcarsko

České země byly vždycky vnímány jako dobře komponovaná sbírka různorodých krajin a Labské pískovce jsou mezi nimi krajinou nejexotičtější. Stále je to země neochočená a téměř neosídlená, do níž člověk většinou vstupuje jen jako host. Dnes jako turista, v minulosti jako poutník, který nescházel ze starých obchodních cest nebo jako podloudník na stezkách tajných a nebezpečných. Vklad lidí do této krajiny byl nebyl příliš velký. Trvalých sídel tady vyrostlo jen pár a bývaly to spíše malé osady nebo samoty mlýnů, milníků, smolných pecí, skalních hrádků či zřídka navštěvovaných loveckých chat. Obchodní cesty stejně jako pěšiny od vesnice ke mlýnu či turistické stezky ke skalním dominantám většinou jen využívaly velkolepou přírodní projekci, ať už to byly koridory mezi skalami nebo údolí vyhloubená říčními toky.

Zatímco okolní kraje byly osídleny už od starověku, sem přicházeli první kolonisté až v pozdním středověku a často nedobrovolně. Usidlovali se jen na obvodu, v uctivém podhradí této krajiny opevněné hradbami pískovcových stěn, a do tajemných chodeb jejích vnitřních prostor se téměř neodvažovali. V romantickém 19. století našli obdivovatelé dramatických přírodních krás právě zde scenérie a skryté obzory, které jitřily cit i smysly. Malovali zdejší krajinu a psali o jejích hrůzostrašných labyrintech, gigantických černých věžích a skalních sochách nadlidských rozměrů. Racionalističtí přírodovědci moderního věku studovali její celkovou stavbu od titánských zdvihů zemských ker, přes složení stavebního kamene, druhohorních pískovců, až po morfologii skalních monolitů, které opracovávají bohémsky rozevláté přírodní živly.

Ať sem přišel kdokoli a kdykoli, v každém člověku zanechala tato krajina znepokojivé tušení chrámu. Vznešené přírodní stavby s vlastní tvůrčí ideou a architekturou propracovanou až do nejmenších detailů voštin na stěnách skal. Nelze přehlédnout, že tady stojí jako zikkurat, který svými mohutnými stupni vede pohled poutníkův až k obloze. Má svůj suterén soutěsek a suchých žlebů, odkud vždy dýchá chlad, má své tajné podzemní kobky vlhkých jeskyň. Má své přízemí s impozantní bránou a mnoha chrámovými síněmi, jejichž kamenné sloupy podpírají oblohu. Má několik parter amfiteátrů pro diváky i vnitřní chrámové parky a zahrady. Její kamenné stupně poskládané ze zemských ker vyzdvižených do různých nadmořských výšek nesou terasy, kde mezi březovými háji postávají pitoreskní skalní sochy. Na vrcholcích kamenných věží vlají praporové koruny pokroucených borovic, v jejichž houževnatých kmenech jsou jako ve svinuté tóře zapsány události časů dávno minulých. A konečně je tu patro nejvyšší, stolové hory. V nich je uchována paměť samotné krajiny. Jsou to vyzdvižené obětní oltáře, kde často uléhají bílé oblaky a dlouho do jara tam leží bělostné pokrývky sněhu.

Labské pískovce jsou skutečně chrámem přírody, kde se setkávají tvořivé síly země s geniem loci a kde je lidské mysli dovoleno povznést se nad všednost. A právě pro toto byť chvilkové osvobození duše sem většina z nás přichází.