Chorvatské pobřeží

Chorvatské pobřeží
Češi Chorvatsko a jeho moře milovali a milují. Historická pravda se opakuje znovu a znovu i v současnosti. A tak můžeme bez uzardění a bez jakýchkoli teritoriálních nároků směle tvrdit – chorvatský Jadran je rovněž mořem českým.

Řeč aktuálních statistik je jednoznačná. Od roku 2011 jezdí nejvíce Čechů na delší zahraniční pobyty (definované jako pobyty s minimálně čtyřmi noclehy v řadě) každoročně do Chorvatska (s jedinou výjimkou roku 2015, kdy se do čela žebříčku vyšvihlo Slovensko, jinak se tradičně přetahující s Itálií o druhé místo). Od roku 2016 nás k Jadranu míří už více než 800 000 za rok.

Dnešní turisté mají na co navazovat. Byli to právě Češi, kteří stáli jako jedna z významných sudiček u kolébky čerstvě zrozeného turistického ruchu v Chorvatsku. Bodejť by ne, chtělo by se zvolat, vždyť Království české a Markrabství moravské byly tehdy rakouskými korunními zeměmi stejně jako Markrabství istrijské a Království dalmatské. Inu, byly, ale zdůvodňovat vznikající oblibu pouze nucenou politickou sounáležitostí by bylo příliš zjednodušující. Organizované výpravy Čechů začaly k Jadranu jezdit už ke konci 19. stol. a záhy k nim přibyly i první podnikatelské záměry, ústící v hotely, penziony, restaurace. Dobře známý je třeba příběh Emila Geistlicha, který vytvořil přímořské turistické letovisko z vesnice Baška na ostrově Krk. Podrobně jsme o něm psali v čísle, jež jsme věnovali chorvatským ostrovům (ZS 1/2018).

Řadu českých stop ale najdeme i na pevninském pobřeží, s nímž se můžete podrobně seznámit v tomto čísle. V Opatiji stavěl Jan Kotěra (hotel Villa Peppina) i méně známý architekt Alois Tichy, narozený v Tlumačově a studující v Brně. Nejprve vytvořil základní plány pro Villu Meyne, existující dodnes jako hotel Miramar, a pak navrhl své nejvýznamnější dílo, reprezentační budovu německého Čtenářského spolku v Opatiji, která v centru starého města též stále stojí coby Villa Operetta.

Jakousi „pevninskou Bašku“ najdeme na opačném konci chorvatského pobřeží, asi 10 km jihovýchodně od Dubrovníku. V malebné zátoce Kupari u stejnojmenné vesnice vybudovali po 1. sv. válce podnikatelé Jaroslav Fencl a Jan Máša československé přímořské lázně navržené architektem Jiřím Stibralem a provedené firmou stavitele Aloise Zimy z pražské Bubenče. Jejich popisu v Průvodci Jadranem a Dalmácií od Jana Hajšmana, vydaném v roce 1935, bylo opravdu těžké odolat: „Podnik zařízený s nejvybranějším pohodlím se zřetelem k požadavkům českého a slovenského obecenstva. Platiti možno v Praze. Na podzim hroznové kury. Lázně překrásné, s písčitým dnem a strandem hned při výstupu z hotelu.“ Žádný div, že v seznamu zdejších hostů najdeme i prvorepublikové ministerské předsedy Antonína Švehlu a Františka Udržala nebo pražského primátora Karla Baxu. To vše je však už jen dávná vzpomínka. Po 2. sv. válce získala celý areál jugoslávská armáda, která tu vybudovala velký komplex zotavoven včetně zvláštní vily pro Josipa Broze Tita. Během chorvatské války za nezávislost (1991–1995) se pak všechny zdejší objekty proměnily v ruiny, torza a skelety… Několik let už sice existuje plán na revitalizaci Kupari, který počítá s tím, že pozůstatky všech staveb budou strženy a na „zelené louce“ vyroste nový pětihvězdičkový resort jednoho známého hotelového řetězce, zatím však zůstává pořád jen na papíře. Ve Splitu už na podobný plán došlo – v roce 2017 bylo strženo torzo funkcionalistického hotelu Ambasador, který na nábřeží, pár stovek metrů od historického centra, postavil před 2. sv. válkou Josef Kodl, a na jeho místě se dokončuje úplně nový hotel stejného jména.

Ale další stopy zůstávají. V Crikvenici založila v roce 1910 Marie Stejskalová první z dětských ozdravných kolonií „Božena Němcová“, kam české děti jezdily s přestávkami v době obou světových válek až do roku 1948 a jež se staly jakýmisi ideovými předchůdkyněmi dodnes existujícího lázeňsko-zdravotnického zařízení Thalassoterapia, vítajícího pacienty z celého světa. Jiná Češka, Máša Chmelíková z Prahy, přestavěla v roce 1932 jeden opuštěný dům v Brele na penzion Soline, čímž odstartovala proměnu do té doby „bezejmenné“ vesnice ve střední Dalmácii v jednu z největších perel současné Makarské riviéry.

Pro dnešní dovolenou u Jadranu samozřejmě nejsou nějaké české stopy nijak zásadní a limitující, je tu také spousta nádherných a zajímavých míst, která žádnou vazbu na naši zemi nemají. Ostatně na slovech Jana Hajšmana z úvodu k jeho prvorepublikovému průvodci není potřeba nic podstatného měnit: „Jihoslovanský Jadran vyniká nejen úchvatnými přírodními krásami; poskytuje příjemný, krásný pobyt na moři a v slunci, nesčetné požitky turistické; Jadran je skvělým museem starých, nejstarších kulturních památek od dob řeckých, římských do dob slovanských.“

Chorvatské pobřeží

Vydání: leden 2020