Už školáci na základních školách vědí, že naše planeta je pokryta ze dvou třetin vodou. Většinu z těchto ploch tvoří hladiny pěti světových oceánů. V největším z nich, Tichém, se rozkládá obrovská zhruba trojúhelníková oblast asi tisíce ostrovů, nazývaná už od první poloviny 19. století Polynésie. V nejsevernějším vrcholu tohoto trojúhelníka leží skupina sopečných ostrovů, dnes většinou známá podle domorodého jména největšího z nich. Americká pevnina je odtud vzdálena přes tři tisíce kilometrů. Jen těžko bychom hledali jiné místo natolik vzdálené od světových kontinentů. Havajské souostroví je totiž považováno za nejizolovanější místo naší planety.
Sopečný řetěz
V obecném povědomí tvoří Havajské souostroví několik ostrovů, které jsou od sebe vzdáleny pouze několik desítek minut letu. Ve skutečnosti jde o celý řetězec, který kromě základní skupiny zahrnuje ještě řadu menších ostrůvků, atolů a podmořských skalisek táhnoucích se od Velkého ostrova neboli Hawaii na jihovýchodě až po atol Kure na severozápadě. Jeho celková délka činí 2400 km a ostrovů je dohromady 137. Nutno mít však na zřeteli, že celková plocha osmi hlavních ostrovů je 16 628 km2 a na zbývajících 129 ostrůvků a skalisek zbývá necelých 9 km2. Jen málokterý z těchto tzv. Severozápadních ostrovů je větší než 1 km2. Často jde o atoly, které uvnitř své stavby skrývají zbytky prastarých sopek, jež se kdysi zdvihly ze dna Pacifiku. Celý řetězec se po miliony let posunuje společně s pacifickou litosférickou deskou přes žhavé místo v zemské kůře. Díky této tzv. horké skvrně vznikaly a stále vznikají sopečné hory, které se pak společně s celou litosférickou deskou posunují na severozápad. Jakmile minou horkou skvrnu, stávají se vyhaslými sopkami a při své pomalé cestě podléhají erozi. Zbytky sopečných hornin jsou pak oporou pro vznikající korálové útesy. Nejstarší částí celého řetězce je právě atol Kure, jehož věk se odhaduje nejméně na 22 milionů let. Na jihovýchodním konci souostroví leží nejmladší a největší havajský ostrov Hawaii neboli The Big Island přímo nad horkou skvrnou. Tvoří ho celkem pět sopek, z nichž nejstarší je sotva milion let.
Hawaii patří spolu s ostrovy Maui, Oahu a Kauai k nejnavštěvovanějším. Jejich pořadí odpovídá jak velikosti, tak i vzdálenosti od horké skvrny, a tím i věkové posloupnosti. K nim pak ještě přináleží menší ostrov Molokai s bývalou kolonií malomocných, Lanaii, kdysi kompletně využívaný k pěstování ananasu, Niihau, který je v soukromém vlastnictví, a nejmenší neobydlený Kaho’olawe, donedávna využívaný jako střelnice námořnictva USA. Těchto osm základních ostrovů se nazývá Jihovýchodní nebo také Návětrné. Z geologického hlediska jsou mladé, což na nich v kombinaci s jejich izolovaností vytváří zcela unikátní svět.
Svět jedinečnosti
Havajské ostrovy se zrodily uprostřed širého oceánu ve zcela specifických podmínkách. Zatímco ze severovýchodu vanou téměř nepřetržitě pasáty přinášející obrovské množství srážek, jižní a západní části ostrovů často trpí suchem. Zvláště na nejmladších ostrovech, které nesou známky nedávné vulkanické činnosti, najdeme rozsáhlé oblasti připomínající poušť, zatímco návětrná část ostrovů je porostlá bujnou tropickou vegetací. Severní okraj tropického pásma zaručuje společně s oceánským podnebím poměrnou stálost počasí, takže ostrovy se pyšní celoročně téměř konstantními teplotami. Nepřeberné množství biotopů pak s dobrými klimatickými poměry vytváří ideální podmínky pro rozvoj fauny i flóry, která patří k nejunikátnějším na světě. Odloučenost od zbytku světa způsobila, že evoluce tu kráčela opravdu výjimečnou cestou a 90 % všech původních rostlin i živočichů je endemických.
První semena a hmyz sem přinesly patrně pravěké hurikány. Sopečné ostrovy plné živin a s dostatkem vláhy se staly živnou půdou a dějištěm obrovské evoluční exploze. Biologové se domnívají, že za současných zhruba 10 000 druhů hmyzu, který je endemický dokonce z 98 %, je odpovědno asi jen 150 „pradruhů“, které sem pasáty a hurikány přivály. Některé hmyzí generace jsou vázány pouze na jeden ostrov, jiné pouze na jistý druh rostlin. Podobná druhová rozmanitost se projevila i u zemních plžů, jejichž původ je dodnes nejasný. Bohužel, z původní tisícovky druhů do dnešních dob přežilo pouhých 400. Stejně unikátní byl i vývoj u některých vyšších živočichů. Na ostrovech se sice nevyvinuli žádní obojživelníci či plazi, savci byli zastoupeni pouze tuleněm havajským a jedním druhem netopýra, avšak ptáci si tento nedostatek plně vynahradili. Ze 140 původních druhů jich 113 bylo endemických. I zde ovšem zapracoval konflikt s příchodem člověka a do dnešní doby vydrželo pouhých 66 původních druhů. O vyhubení ostatních se kupodivu nezasloužili běloši, ale hlavně domorodci. Velká záliba havajské aristokracie v péřových přilbách způsobila, že 23 ptačích druhů zmizelo dřív, než první běloch stanul na půdě Havajských ostrovů. Další druhy podlehly prudkému rozvoji zemědělství, zavlečeným chorobám a živočišným druhům, jako byly krysy nebo promyky, které běloši přivezli, aby zlikvidovaly přemnožené krysy. Ze zbývajících druhů je téměř polovina ohrožena vyhubením. Naprosto ojedinělou skupinou byli třeba šoupálci, kteří patrně pocházeli z jediného páru, zbloudilého nad oceánem kdysi v pravěku. Díky rozdílným podmínkám vytvořili unikátní soubor asi 40 poddruhů o obrovské rozmanitosti. Říká se, že kdyby Charles Darwin připlul ve své době na Havaj, byl by svědkem ptačí evoluce, proti níž by ta galapážská vypadala jako nevinná dětská hra.
Lidé na kánoích
Na konci prvního tisíciletí našeho letopočtu se u břehů tohoto unikátního světa objevily veliké kánoe s mořskými kočovníky. Byli to Polynésané, kteří putovali po nekonečných pláních Pacifiku a hledali další ostrovy ke kolonizaci. První patrně připluli obyvatelé Markéz, ale hlavní osídlovací vlnu tvořili Tahiťané. Podmanili si původní Markézany, o nichž se v havajské historii hovoří jako o menehune – kmenu malých lidí, a založili na ostrovech nové kolonie. Přivezli s sebou důležité hospodářské plodiny, jako byly banánovníky a kokosové palmy, a současně i domácí zvířata, například prasata a drůbež.
Život prvních Havajců byl poměrně jednoduchý. Hlavními prioritami byly dobrý rybolov, bezpečné cestování a zdravé potomstvo. Jejich duchovní svět byl zaplněn nepřeberným množstvím bohů, jimž bylo nutno přinášet oběti, ale ostrovy byly natolik vzdáleny od hlavních polynéských center, že se religiozita udržovala v přiměřených normách.
Někdy ve 12. stol. však připlul na Velký ostrov mocný tahitský kahuna – kněz jménem Paao. Pobouřen náboženskou laxností havajských obyvatel se rozhodl pro změnu kurzu. Nastolil velmi přísná pravidla zákazů a povinností, tzv. systém kapu, který měl zajistit přízeň bohů a vesměs platil na většině polynéských ostrovů. Narušitelé kapu byli nemilosrdně obětováni bohům k usmíření v novém stavěném druhu chrámů zvaných luakini heiau. Podle Paaoua jedině lidská oběť narušitele tabu mohla odvrátit neštěstí způsobené nevolí boha. Usoudil též, že krev vládnoucí vrstvy na Velkém ostrově je příliš promíšena s krví obyčejných ostrovanů, a proto ustanovil nového náčelníka z Tahiti jménem Pili jako zakladatele nové dynastie. Prostory obývané novou aristokracií byly striktně odděleny od vesnic obyčejných Havajců. Již pouhé překročení náčelníkova stínu znamenalo urážku majestátu a trestalo se smrtí.
Pili tak s podporou mocného kněze Paaoa založil královskou dynastii, která vydržela dlouhých sedm staletí. Také systém kapu se stal určujícím a neúprosným režimem, který den za dnem řídil osudy generací domorodců až do příchodů prvních křesťanů.
Příchod boha
Havajské ostrovy byly pro Evropany poslední objevenou výspou Polynésie. Oficiálně se za objevitele Havaje považuje slavný britský mořeplavec James Cook. Někteří historici se však domnívají, že sem mohly při bouřích zabloudit španělské galeony z frekventované trasy mezi Limou a Filipínami a Španělé drželi objev v tajnosti. Přinejmenším jedna indicie tomu nasvědčuje. Cook spatřil tři z Havajských ostrovů – Oahu, Niihau a Kauai – 18. ledna 1778, a protože vítr byl příznivý k poslednímu z nich, následujícího dne zakotvil v zátoce Waimea na ostrově Kauai. Ostrované, kteří na kánoích vypluli vstříc Britům, nesli známky tahitského původu a snadno porozuměli tahitským slovům. Na rozdíl od jiných Polynésanů však nejevili zájem o korálky a cetky. Jediným zbožím, za které byli ochotni vyměnit sladké brambory a sušené ryby, bylo železo. Z toho je patrno, že museli přinejmenším vědět, o jak dobrý a užitečný materiál se jedná.
James Cook nazval ostrovy podle svého šéfa a prvního lorda Admirality hraběte ze Sandwiche a strávil zde asi dva týdny. Poté, co se vybavil zásobami, odplul směrem k Severní Americe a pak dále na sever, kde se v oblasti za Beringovou úžinou marně snažil najít legendární Severozápadní průliv. Na Havaj se vrátil přesně o rok později. Tentokrát přistál na Velkém ostrově v zátoce Kealakekua.
Ani v jednom případě si Cook neuvědomil, že na ostrovech přistál právě v době slavnosti makahiki, což byly jakési dožínky na počest boha úrody a míru Lona. Podle staré pověsti se měl bůh Lono vrátit na zem směrem od jihu, na plovoucím ostrově s vysokou tyčí, na které bude zavěšen pruh bílé tapy – místní látky ze stromové kůry. Není divu, že při spatření britských lodí byl Cook místními považován za boha a jemu i posádce byly prokazovány velkorysé pocty.
Pro Cookovy muže znamenal Velký ostrov tropický ráj, navíc plný krásných žen, které se i za jediný hřebík vrhaly do náručí námořníků, často se souhlasem svých legitimních partnerů. U místních kahunů to však vzbudilo podezření, protože podle zaběhnutého učení bohové ženy nepotřebovali. K dovršení všeho zemřel jeden z Cookových mužů, William Watman, na selhání srdce. Byl pohřben s patřičnou ceremonií nedaleko jednoho z domorodých chrámů, ale jeho smrt vzbudila další pochybnosti. Praví bohové jsou přece nesmrtelní. Respekt k bělochům se začal rychle snižovat a stejnou rychlostí narůstal počet krádeží, především železného vybavení lodí. Když se konečně Cookovy lodi vydaly na další cestu, dostalo se jim mnohem méně okázalého rozloučení, než jak byly přijaty.
Cookovi však nebylo dopřáno ostrovy opustit. Krátce po vyplutí se v prudké bouři zlomil čelní stěžeň jedné z lodí, a protože nenašly lepší kotviště na opravu, vrátily se do zátoky Kealakekua. Vracející se bůh však připlul ze špatné strany a původní rozpaky domorodců se změnily v otevřené nepřátelství. Během oprav byla ukradena převozní šalupa a Cook se vydal na břeh, aby získal člun zpět. Při vyjednávání se dostal do konfliktu s náčelníkem Kalaniopuuem a jeho válečníky, a když se pokoušel ustoupit do svého člunu, byl dostižen rozlíceným davem. Život jednoho z největších mořeplavců světové historie skončil na mělčině zátoky Kealakekua.
Přes záporný postoj domorodců byl Cookovi s patřičnou úctou věnován velký obřad a teprve po dlouhém vyjednávání se podařilo část jeho ostatků získat zpět. Poté, co byly slavnostně pohřbeny v moři, se konečně podařilo dokončit opravu stěžně a po několika dalších konfliktech s domorodci výprava definitivně odplula. Po prvních běloších zůstaly na ostrovech tři věci, které tam dříve nebyly – železné nástroje, syfylis a první potomci se smíšenou krví.
Zabíječ králů
V době připlutí Cookovy výpravy žil mezi aristokracií na Velkém ostrově mladý náčelník Kamehameha. Byl dokonce zraněn při několika „trestných“ salvách, které britské lodi vypálily na ostrovany po Cookově smrti. Už jako malému chlapci mu údajně jeden z kněží prorokoval, že se stane „zabíječem králů“. Dokonce ho prý kvůli tomu matka musela ukrýt před pronásledováním jiných náčelníků. V té době měl každý ostrov svého vládce, na Velkém ostrově jich bylo dokonce několik. Jednotlivé armády spolu velmi často bojovaly o sféry vlivu a o válečnou kořist. Mladý Kamehameha se také zapojil do bojů a rychle získal pověst neohroženého bojovníka. Po smrti náčelníka Kalaniopuua se ambiciózní válečník dostal do konfliktu s jeho nástupcem a po dlouhých devíti letech vzájemných potyček ho porazil. Kamehameha však chtěl ovládnout celý ostrov a tajně snil i o dobytí dalších. V té době se u souostroví začaly objevovat evropské a americké obchodní lodě. Z jednoho konfliktu s britskými loděmi získal Kamehameha dva zajatce – důstojníka Isaaca Davise a loďmistra Johna Younga. Místo, aby je obětoval bohu války, prozíravě je povýšil na své poradce a využil i ukořistěná děla z jedné lodi. Díky takové vojenské převaze se mu podařilo dobýt ostrov Maui, ale během tažení sám musel čelit útoku vládce Oahu a i napadení svých mateřských držav náčelníkem z opačné strany Velkého ostrova. Za pomocí obou Evropanů, jejich děl, ale i nečekané erupci sopky Kilauea, která zasáhla nepřátelské bojovníky, se mu podařilo získat vládu nejprve nad celým Velkým ostrovem, pak znovu nad Maui a zahájil útok na Molokai a Oahu. Po kruté řeži na pláži Waikiki ustoupili obránci Oahu do hor, kde byli nakonec poslední z nich vytlačeni přes hranu útesu Nuanu Pali a svrženi do propasti.
Do roku 1795 se Kamehamehovi podařilo sjednotit pod svou vládou čtyři ostrovy a zbývalo dobýt Kauai. Uspořádal proti němu dvě výpravy, ale první skončila v zuřivé bouři a v předvečer druhé vypukla v táboře bojovníků neznámá epidemie. Přes přízeň osudu byla pro Kauai existence mocného protivníka trvalou hrozbou, takže se ostrov v roce 1810 dobrovolně připojil pod Kamehamehovu vládu. Od té doby hovoříme o Havajském království a prvním panovníkovi, který je znám pod jménem Kamehameha I., zvaný též Veliký.
Voňavé dřevo a misionáři
Kamehameha I. přemístil své hlavní sídlo z Velkého ostrova na Maui do místa zvaného Lahaina. Tady se totiž začaly zastavovat americké lodi, které objevily první velký poklad Havaje – santal. Příjemně vonící dřevo bylo nesmírně ceněným produktem v Číně a stalo se hlavním motorem transoceánského obchodu. Lodě odvezly z Lahainy svůj voňavý náklad do Kantonu, kde naložily čínské hedvábí a porcelán, jež kolem mysu Horn odvezly do Bostonu. Tam tento náklad vyměnily za výrobky z novoanglických manufaktur a boty, obleky, nábytek i zbraně pak putovaly zpět na Havaj. Z tohoto obchodu měli významný zisk všichni zúčastnění, a tak není divu, že ho král Kamehameha chtěl mít dobře pod kontrolou. Jediní, kdo z obchodu se santalovým dřevem neprofitovali, byli jeho poddaní. Zatímco příslušníci havajské aristokracie (alii) chodili oblékáni podle poslední bostonské módy, poddaní byli nuceni opustit svůj poměrně bezstarostný způsob obživy a vyčerpávající dřinou těžit a ručně dopravovat těžké klády do lahainského přístavu. Často vlekli klády i ze vzdálenosti větší než 30 km. Touha po luxusu byla mezi aristokracií tak vysoká, že za Kamehamehova nástupce Liholiha, který v roce 1819 zahájil vládu jako Kamehameha II., santalové lesy téměř vymizely.
Materiální svět přinesl změnu myšlení domorodců a po staletí fungující systém restrikcí s mnoha tabu se začal hroutit. Do vznikajícího vakua se začalo tlačit nové náboženství. V roce 1820 přistála na ostrovech bostonská briga Thaddeus, která přivezla první skupinu misionářů kongregacionální církve. Dalších jedenáct skupin brzo následovalo. Spřátelili se s alii a postavili první školy pro havajské děti. Pomocí latinky vytvořili psanou podobu havajského jazyka, což jim umožnilo přeložit do havajštiny i bibli. Během několika málo desetiletí si Havajci osvojili nové způsoby, nosili oblečení západního typu a přijali nové náboženství. Jejich tradiční kultura zmizela stejně rychle jako santalové lesy.
Velryby a sladký rákos
Za vlády Kamehamehy III. udělalo království veliký pokrok. Vznikla první ústava a zákonodárné shromáždění, začala se měnit i ekonomika. Do Lahainy už nejezdily lodě pro santalové dřevo, ale přístav se stal hlavním zásobovacím místem velrybářských lodí. Tam, kde dnes najdeme přísně chráněná útočiště zimujících velryb, byli tito mořští obři lovnou zvěří. Stovky lodí, především z Nové Anglie, přeměňovaly na svých palubách velrybí tuk na čirý olej, který pak v lampách osvětloval tehdejší svět. Naštěstí velrybářský boom netrval dlouho, intenzivní lov v polovině 19. stol. velmi rychle snížil stavy velryb a svět musel hledat nové zdroje. Velrybářských lodí na Havaji sice kvapem ubylo, ale přibylo lodí obchodníků, kteří na Havaj připlouvali pro nové produkty. Synové misionářů neprojevili stejný entuziasmus pro šíření víry jako rodiče, ale v řadě případů se stali šiřiteli tvrdé tržní ekonomiky. Není náhodou, že se dodnes shodují jména největších havajských společností s příjmením prvních misionářů.
Obrovské plochy nevyužité půdy a výborné klimatické podmínky inspirovaly tyto ekonomické pionýry k rozsáhlým projektům. Hlavní páteří havajské ekonomie se pro budoucí roky měla stát cukrová třtina. Pozemková reforma v roce 1848 umožnila koncentraci půdy a vypuknutí zlaté horečky v Kalifornii vyvolalo důležitou poptávku po cukru. Tu později umocnila občanská válka v USA, která odřízla Sever od zdrojů na Jihu. Během ní vzrostly ceny cukru o více než 500 % a pomohly vytvořit novou preferovanou vrstvu cukrových baronů. Dalších 100 let bylo pěstování cukrové třtiny základním odvětvím havajské ekonomiky.
Pro ostrovy to znamenalo mnoho změn. V prvé řadě šlo o degradaci životního prostředí, především odlesnění a změnu vodních režimů na většině ostrovů. Každý kilogram cukru vyžadoval ke svému vzniku dvě tuny vody, a tak jsou dodnes ostrovy protkány systémem zavlažovacích kanálů dlouhých stovky kilometrů. Řada vzácných biotopů neodvratně zmizela, což podstatně změnilo unikátní biodiverzitu.
Pro havajskou společnost měl rozvoj cukrového průmyslu dopad ještě masivnější. Havajci byli vynikajícími rybáři, skvělými mořeplavci a uměli pěstovat své tradiční plodiny, jako bylo taro a batáty. K soustavné práci na polích se však nehodili. Nebylo divu, že cukroví baroni sáhli po levné pracovní síle z jiných zemí. První velká vlna asi 50 000 dělníků přišla z Číny. Následovalo zhruba 200 000 Japonců, po nich se objevili Portugalci z Madeiry a Azor, Korejci, Filipínci a další národy. Celkem si výroba cukru vyžádala asi 350 000 pracovních sil. Havajský svět se stal velmi pestrou směsicí etnik a kultur. Jen skupina japonského původu tvořila 40 % celkové populace. Nově příchozí přinesli na ostrovy nemoci, které se tam předtím nevyskytovaly. Zatímco velrybáři po sobě zanechali choleru a neštovice, čínským dělníkům se přisuzuje zavlečení malomocenství. Na konci 19. stol. zbývalo z původní asi třistatisícové domorodé populace méně než 50 000 lidí. Havajci se stali cizinci ve své vlastní zemi.
Vzestup a pád království
Jedním stále ještě fungujícím znakem havajského sebeurčení byla monarchie. Král Kamehameha III. přenesl sídlo monarchie z Lahainy do Honolulu, kde postavil řadu významných staveb a přispěl k rozvoji města. Dědičná dynastie havajských králů však skončila smrtí Kamehamehy V. Tento panovník se jako mladý zamiloval do princezny Bereniky Pauahi, která však dala přednost americkému podnikateli a král se již nikdy neoženil. Když v roce 1872 zemřel, monarchie si své další panovníky musela volit. To se samozřejmě neobešlo bez vlivu cukrových baronů, jejichž hlavním požadavkem bylo spojení s USA. Přestože totiž byly Spojené státy pro Havaj hlavním trhem, na cukr byla uvalena řada daní a poplatků.
V USA nebylo pro anexi Havajských ostrovů mnoho pochopení až do chvíle, kdy se na ostrov Oahu vypravil vojenský emisar generál Schofield. Když poprvé spatřil perfektní přírodní kotviště zvané Pearl Harbor, rychle změnil názor na význam ostrovů. V roce 1875 podepsal král David Kalakaua tzv. Smlouvu o reciprocitě s vládou Spojených států. Za zrušení všech dovozních daní na cukr mohlo americké námořnictvo využívat Pearl Harbor k opravám a doplňování uhlí pro pacifickou flotilu. Král Kalakaua si tím získal přízeň výrobců cukru, ale jeho rozmařilý život a obrovské státní dluhy, které nadělal, jej z výsluní jejich zájmu rychle sesadily. Byl donucen přijmout novou ústavu, která královskou moc velmi omezovala. Jeho sestra, královna Liliuokalani, se pokusila po svém nástupu na trůn královskou moc obnovit, avšak narazila opět na cukrové barony. Nakonec byla královna sesazena a prozatímní vláda požádala o připojení k USA. Prezident Grover Cleveland však nesdílel stejné nadšení jako rebelové. Po jednání s následnicí trůnu princeznou Kaiulani nařídil svým jednotkám stáhnout vlajku s pruhy a hvězdami a obnovit havajskou monarchii. Rebelové ale byli daleko od toho, navrátit získanou moc zpět královně Liliuokalani. Jejich vůdce Sanford Dole byl zvolen prezidentem a symbolicky 4. července 1894 vyhlásil nezávislou Havajskou republiku.
Prezident Cleveland sice formálně protestoval, ale nakonec s ohledem na svoji budoucnost ustoupil. Po vyhrané španělsko-americké válce, kdy USA získaly pod svoji správu Filipíny, se pohled na anexi Havajských ostrovů definitivně změnil. Kongres odhlasoval připojení ostrovů v červenci roku 1898 a havajská monarchie přestala definitivně existovat.
Aloha, turisté
Ihned po anexi začalo americké válečné námořnictvo budovat obrovskou základnu, která se později stala hlavním kotvištěm pacifické flotily. Současně s nárůstem vojenských obyvatel Oahu se začala pozměňovat i ekonomiky ostrova. Bratranec prvního prezidenta a pozdějšího guvernéra Sanforda Dolea James Dole zakoupil celý ostrov Niihau pro pěstování ananasů a jeho firma brzy zaplavila americký trh tímto žádaným ovocem. Potomci japonských dělníků ze třtinových plantáží rozšířili pěstování kávy na Velkém ostrově. Na pláži Waikiki, která kdysi sloužila havajské aristokracii k surfování, vznikly první hotely a pravidelné lodní linky z Kalifornie přivážely první turisty. Věž Aloha v honolulském přístavu dodnes připomíná chvíle, kdy se po lodních můstcích hrnuly davy turistů obdarovávaní tradičními květinovými věnci lei. Mezi nimi se často nacházely celebrity ze všech oblastí života. Filmové hvězdy, slavní zpěváci, američtí politici i úspěšní sportovci ruku v ruce s dalšími spoluobčany objevovali krásy Havaje i kouzlo nového sportu – surfování. Původní obyvatelstvo ucítilo příležitost a pro nově příchozí začalo předvádět svoji tradiční kulturu. Během pár let se Havaj dostala do kurzu a předčila svou popularitou i karibská letoviska. Tanec hula hula nebo hra na ukulele se staly synonymem pro relaxaci a dovolenou. Dvacátá a třicátá léta byla zvláště pro ostrov Oahu šťastná.
Americká idyla na Havaji skončila v neděli 7. prosince 1941 ráno. Japonské přepadení přístavu Pearl Harbor zahájilo jeden z největších válečných konfliktů moderního světa a turistický ruch na havajských plážích utichl. Hlavními zákazníky hotelů na Waikiki se stali vojáci a námořníci na krátkých dovolenkách. V odpověď na japonský útok byly další rozsáhlé plochy havajského území přeměněny na vojenská zařízení, na ostrovech se rozšířila protijaponská hysterie. Japonské školy byly zavřeny, mluvčí japonských komunit byli posláni do internačních táborů na pevninu. Aby přesvědčili úřady o své loajálnosti americkému státu, začali nisei (druhá generace japonských Havajců) hojně vstupovat do americké armády. Na 10 000 dobrovolníků vytvořilo několik významných jednotek, z nichž například 442. útočný pluk patřil k těm, které za druhé světové války získaly nejvíce vyznamenání.
Po válce, v níž se Havaj dostala do popředí zájmu americké veřejnosti, znovu přišla na přetřes otázka státnosti. Konzervativním kongresmanům ve Washingtonu původně připadalo havajské obyvatelstvo jako příliš multietnická směs, která by se jen obtížně mohla postavit na roveň ostatním americkým státům. Po válce se ale optika změnila. Ukázalo se, že 90 % obyvatel Havaje si přeje dosáhnout státnosti. A tak získaly ostrovy v roce 1959 po 61 letech života se statutem teritoria svoji hvězdičku na vlajce USA.
V poválečné euforii se opět začal rozvíjet turistický ruch. Rozdíl byl v jen v tom, že výletní lodě vystřídaly četné letecké linky. Turistický ruch nahradil upadající cukrové hospodářství a stal se nejvýraznějším hospodářským odvětvím ostrovů. Po vyhlášených letoviscích na Oahu se začaly stavět další hotely a resorty i na jiných ostrovech a Havaj se stala přitažlivým cílem nejenom pro krátkodobé turisty, ale i penzionované podnikatele, umělce, milovníky přírody a fanatické surfaře. Výstavba obytných komplexů, golfových hřišť a zábavních center pokračovala až do finanční krize roku 2008. Přestože se celkově množství turistů na ostrovech v posledních letech zmenšuje, především díky vleklé krizi v Japonsku a současné americké, pořád jsou turisté nejdůležitějším zdrojem příjmů. Ačkoliv se dnes už tradiční věnce lei po přistání na letišti nedávají, každý obyvatel Havajských ostrovů má pro nově příchozí široký úsměv a srdečný pozdrav: Aloha!
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.