Istanbul, jedno z nejvíce fascinujících a nejrušnějších měst na světě, se rozprostírá na dvou kontinentech. Průliv Bospor, který spojuje Černé moře s Marmarským, ho rozděluje na část evropskou („thráckou“) a asijskou („anatolskou“).
Ve své dlouhé existenci neslo město mnohá jména: Byzantium, Nova Roma, Konstantinopol, Kostantiniyye, Islambol, Carigrad. Téměř 2000 let byl hlavním městem Římské, Byzantské a Osmanské říše. Svou historií a rozmanitostí okouzlí každého. Památky patřící k základům evropské kultury se tu mísí s pohádkovou exotikou Orientu, když hlasy muezzinů zapalují nebe nad Bosporem a slunce jako ohnivá koule tancuje nad špičatými věžemi minaretů, než pomalu zmizí za obzorem.
Istanbul má 16 milionů obyvatel a téměř 40 městských obvodů, které se od sebe nemohou více lišit. Turisticky zajímavých oblastí bohatých na památky je však jen několik. Na evropské straně Bosporu především tzv. historický poloostrov s obvodem Fatih a další místa na březích Zlatého rohu (Haliç) včetně velmi evropsky vyhlížejících obvodů severně od něj (Beyoğlu, Beşiktaş, Şişli), na asijské straně pak Kadıköy, Üsküdar a ostrovy Princů. Čtyři části starého města jižně a západně od Zlatého rohu byly zapsány na seznam Světového dědictví UNESCO.
Istanbul byl v minulosti vždy městem mnoha etnik, která formovala jeho obraz. Pestrost národnostního složení jeho obyvatel se však v čase měnila, především v souvislosti s postupným exodem některých nemuslimských etnik, především Řeků, Arménů a Židů. Na začátku 20. stol. tvořili Řekové ještě 30 % jeho obyvatel, v 50. letech jich žilo v Istanbulu už jen kolem 125 000 a po tzv. istanbulském pogromu v roce 1955, kdy došlo k státem organizovanému násilí proti Řekům a jiným menšinám, jich dnes zůstala ve městě jen asi tisícovka. Arménů tu žije ještě kolem 50 000.
Od 60. let minulého století začala v Istanbulu velká modernizace. S rostoucí životní úrovní nastal příliv obyvatel z venkova. Do té doby jednomilionové město nerostlo, nýbrž přímo explodovalo, přemoženo náporem chudých přistěhovalců z Anatolie a od Černého moře. Vzniklo mnoho ilegálních sídlišť a rychle stavěných paneláků, na okrajích města a v nezastavěných skulinách mnoha čtvrtí vznikly slumy (gecekondular), ve kterých žije téměř čtvrtina všech obyvatel Istanbulu. Mnohé z nich městská správa po letech zlegalizovala a začlenila do plnohodnotných čtvrtí. Jejich stavební kvalita, jak ukázaly škody vzniklé při posledních zemětřeseních jako např. v létě 1999, je velmi nízká. V těchto městských částech, třeba jen pouhých deset minut od Beyoğlu, žijí především Kurdové, Zazové, Romové a uprchlíci z Blízkého východu, z velké části nezaměstnaní. Míra kriminality je v těchto oblastech obzvláště vysoká.
O obrovských kontrastech Istanbulu se ale můžete přesvědčit, i když se jen vydáte k hrobu Mehmeda II. Dobyvatele v obvodu Fatih. Najednou máte kolem sebe anatolské muslimské město, kde se rajčata a melouny prodávají z koňského povozu, ženy zahalené do černých závojů pokládají ovčí kůže na asfalt k vyschnutí a vousatí muži v košilích bez límce a s tradičními čepičkami takke na hlavě sedí v potemnělých čajovnách. Nikde nenajdete alkohol ani televizi. Zde se Istanbul nezdá být metropolí, ale agregací anatolských vesnic, mezi které náhodně zabloudilo pár starých paláců a mohutných mešit odrážejících se v několika moderních skleněných výškových stavbách.
Na hospodářském boomu posledních desetiletí profitovaly střední vrstvy a nové elity, které chtějí ukázat, čeho dosáhly. Pro ně vznikají luxusní satelity na okraji města, dostatečně vzdálené od ruchu, hluku, znečištěného vzduchu a bídy. Beşiktaş, şişli, Belek nebo Nişantaşı se chlubí západní moderností a ukazují úplně jinou tvář města. Zatímco na historickém poloostrově stojí stavby koncipované pro věčnost, tady je Istanbul městem sahajícím do oblaků a metropolí nablýskaných fasád. Okázalé administrativní a rezidenční stavby vznikly i na severu za druhým bosporským mostem ve čtvrtích Levent, Etiler a Maslak. Na asijské straně vyrostl městský obvod Ataşehir, dnes nejmodernější a nejrychleji rostoucí část města s téměř 400 000 obyvatel s drahými administrativními a rezidenčními čtvrtěmi a novým finančním centrem, které má vynést Istanbul po bok New Yorku, Londýna a Dubaje na špičku mezinárodního finančnictví. Nepostradatelným atributem tohoto vývoje jsou konzumní megachrámy jako ataşehirský Palladium Istanbul se svou okázalou architekturou ve tvaru skleněné koule a s mimořádně luxusním zbožím.
Istanbulská metropolitní oblast je nejvýznamnějším hospodářským a finančním centrem a motorem Turecka. Představuje přibližně třetinu jeho ekonomické síly a téměř polovinu veškerého exportu. Obrovský význam má cestovní ruch. Do města na Bosporu přijíždí každoročně přes 15 milionů zahraničních návštěvníků. Istanbul je domovem mnoha muzeí, uměleckou a kreativní metropolí země s velmi aktivní kulturní a uměleckou scénou.
Na Istanbulu nepřestává fascinovat úžasné tempo jeho rozvoje. Potvrzují to ohromující projekty nad a pod Bosporem, všechny s přívlastkem „jeden z největších na planetě“, ať už to je nové letiště IGA Istanbul, třetí bosporský most Yavuz Sultan Selim Köprüsü, přístav Galataport nebo železnice Marmaray, která pod Bosporem spojuje za čtyři minuty Asii s Evropou. K tomu musíme přidat revitalizaci městských částí, stále početnější luxusní čtvrtě a čím dál blíž k oblakům sahající skleněné věže finančního světa, neustále doplňující panorama tohoto tisíciletého města. Pro někoho se tu realizuje hrozivý scénář půjčkami financované „neosultánské“ a developerské stavební mánie spojený s ničením zeleně a životního prostředí, pro jiné jde o výraz modernosti směrované do budoucnosti, k vytvoření hospodářské velmoci na výspě Evropy, která touží po brzkém vstupu do elitního klubu Top 10.
Istanbul se dramaticky mění, nicméně toto město má také starou duši, která stále inspiruje a umí okouzlit své návštěvníky.
Další články z vydání o Istanbulu najdete zde