Itálie – Památky UNESCO

Itálie je jednou z kulturních kolébek lidstva. A nebyli to jen přísloveční staří Římané, kteří se postarali o výlučnost této části Evropy. Architekty, malíře a sochaře z Apeninského poloostrova najdeme mezi čelnými představiteli prakticky všech hlavních uměleckých stylů, jež zrodila evropská kultura, ba co víc, mnohé styly právě v Itálii vznikly. Když připočítáme ještě básníky, hudebníky a další tvůrce, jejichž díla nestojí na náměstích a nevisí v galeriích, což ale nesnižuje jejich hodnotu ani význam, výsledkem je kulturní síla vpravdě unikátní.

Oblíbená místa má každý ta svá. Objektivitu při jejich výběru rozhodně nehledejme. Subtilní směs pocitů, vzpomínek a nálad, závan vůně, měkký stín na nároží, letmý dotek ruky, útržek hovoru, barevná kompozice, šťastný nákup a nešťastné klopýtnutí, paprsky slunce a odlesky v kalužích, materie prchavá jako kapička stékající po orosené sklence, korálky paměti navlečené na šňůrce zapomnění. Takhle nějak vznikají naše seznamy míst, která máme rádi, kde nám je dobře, kam se vracíme nebo naopak ponecháváme jedinou zkušenost jako neposkvrněnou připomínku toho, co se opakováním může jen rozdrolit. Jsou na nich jména světoznámá stejně jako názvy, které zná pouze hrstka těch, co žijí v okolí, a k tomu jistě i nějaká místa, jež snad ani vlastní jméno nemají. Maličká zátoka s borovicemi, které nikde jinde na světě tak nevoní. Dvorek mezi oprýskanými domy, kde z prachu vyrostl květ. A dál už si může každý pokračovat podle svého.

Kromě nedefinovatelných zážitků existují i kritéria věcnější a kromě soukromých žebříčků seznamy přece jen objektivnější. Nemohou být samozřejmě založeny na ničem tak diskutabilním jako kráse či atmosféře. Pracovat musíme s pojmy, jako jsou historický význam či jedinečnost (i ony dokážou být ostatně setsakra subjektivní) a někdy, bohužel, třeba i ohroženost. Ani na zodpovědnost bychom neměli zapomínat – to, co jsme zdědili, máme spravovat a předat dál, ne ničit, likvidovat, předělávat. A nejde přitom jen o plody lidského ducha a umu, ale také o přírodní výtvory, kde je morální apel na správu svěřeného snad ještě silnější.

Jedním z nejznámějších takových seznamů je Světové dědictví, jež vyhlašuje UNESCO, Organizace OSN pro výchovu, vědu a kulturu. Seznam je nejen přehledem významných památek kulturních i přírodních, ale může posloužit i jako trochu svérázný bedekr při plánování zajímavé dovolené. Aktuálně na něm je 890 položek ve 148 zemích. Pozice Itálie v tomto seznamu je neotřesitelná a dokládá to, co je vyřčeno v úvodních řádcích článku. Itálie má v současné době na seznamu Světového dědictví zapsáno 44 památek, tedy skoro pět procent ze všech. Španělsko jich má 41 a Čína 38, ale na větším území (v případě Španělska skoro o 70 %, v případě Číny se její asi dvaatřicetinásobná rozloha ve srovnání s Itálií posouvá už do jiné dimenze a brání reálné představivosti).

Už sám počet jednotlivých italských položek na seznamu Světového dědictví je úctyhodný, nicméně musíme připomenout ještě jednu skutečnost. V mnoha případech nejde o solitérní památku, nýbrž o jejich soubor, o část města, případně krajinný celek. Ve výsledku to pak znamená, že téma „italské památky UNESCO“ nevydá na jednu dovolenou (obávám se, že nejen dvě nebo tři, ale i deset je málo) nebo na jedno číslo časopisu. Bez jakékoli nadsázky lze konstatovat, že je to téma celoživotní.

I s celoživotními tématy se však lze čestně vyrovnat – nebo se o to alespoň pokusit. Pravidelní čtenáři Zemí světa vědí, že se Itálií nezabýváme zdaleka poprvé. A tak některé památky ze seznamu Světového dědictví naleznete v dříve vydaných, ale stále dostupných číslech. Samostatné číslo jsme věnovali Věčnému městu, Římu (12/2005), jehož zapsané historické centrum obsahuje památky z více než dvou tisíc let dějin města. Další samostatné číslo si vysloužily Benátky (10/2007), které jsou chráněny celé včetně okolní laguny. Dalším vydáním, jež by rozhodně nemělo uniknout žádnému milovníkovi památek, je číslo 11/2006 pojednávající o Toskánsku. Samostatné články v něm z památek UNESCO představují Florencii, San Gimignano, Sienu a Pisu (v jejím případě není na seznamu Světového dědictví celá historická část jako u ostatních toskánských měst, ale „jen“ architektonicky výjimečný soubor historických budov na náměstí Piazza del Duomo). Nejmladší italskou památkou ve Světovém dědictví jsou Dolomity, které byly na seznam zařazeny vloni, přesně 30 let po vůbec prvním italském zápisu. Chráněno v nich je devět různých oblastí o celkové rozloze téměř 1360 km². O Dolomitech jsme psali několikrát, naposledy v čísle 4/2008, které bylo věnováno Jižnímu Tyrolsku.

Ze 44 italských památek UNESCO je 42 kulturních a dvě přírodní – kromě zmíněných Dolomitů ještě Eolské ostrovy, kterým věnujeme právě jeden z článků v tomto čísle. Dalších 13 článků se zabývá kulturními památkami nejrůznějšího typu – od jedinečného uměleckého díla (Leonardova Poslední večeře) přes historická města (Verona, Ferrara, Urbino, Mantova se Sabbionetou) či jejich části (Modena), hrad (Castel del Monte), raně křesťanské památky (Ravenna), svéráznou lidovou architekturu (Alberobello) nebo botanickou zahradu (Padova) až po ideální dělnické město (Crespi d´Adda), poutní areály (Sacri Monti) a prehistorické rytiny (Valcamonica). Je to čtení nadmíru zajímavé.