Jižní Francie 2

Když jsem kdysi poprvé trávil prázdniny u svých francouzských příbuzných v Paříži  a začalo se mluvit o Le Midi, jako by všichni najednou zjihli a začali vychvalovat onen podbřišek Francie, ten bájný, vysněný a zaslíbený konec francouzského jihu, ohýbající se jako půlměsíc kolem severozápadního okraje Středozemního moře.

Účastníci hovoru přitom nerozlišovali příliš jednotlivé součásti jihu, mnohdy tak rozdílné. Je to prostě tam dole, kde je slunce, teplo, pláž, kde vanou větry mistral a tramontan, kde je moře, kde se každý octne zpět v dětství na prázdninách v táboře nebo  kam by chtěli všichni každoročně na dovolenou (více než polovina Francouzů nikdy nejezdí na dovolenou do zahraničí). Vrcholem je, když se tam někdo může dokonce usadit. Když se můj syn přestěhoval spolu s firmou za prací do Nice, všichni o něm shodně říkali: Oh! Le veinard… no, ten se tedy má. Být naopak z Midi přeložen kamsi na sever, stačí už jen nad Lyon, je považováno za velké neštěstí. A když nic jiného, ti ze „severu“ celý život doufají, že se dolů do Le Midi budou moci přestěhovat alespoň na důchod. „Tam se ani nemusí celý rok topit“, přesvědčovala mě majitelka bytu, který jsem si od ní pronajímal v 15. čtvrti v Paříži,  paní Boy de la Tour, jež právě činila, co říkala, a stěhovala se na penzi na jih. Za pronájem bytu v Paříži si mohla v Nice dovolit pěkný apartmán s výhledem na moře.

Když jsem pak byl o mnoho let později pozván k přátelům do Tourette v malebném údolí nad říčkou Loup asi 15 km v kopcích nad Nice, kde jsme měli štědrovečerní večeři za příjemné teploty 18 ºC na terase s úchvatným výhledem do téměř biblické krajiny pod námi, se Středozemním mořem coby vzdálenou kulisou, nebylo to daleko od mé představy ráje na Zemi. A co teprve podávané čerstvé ústřice, pečená bílá vinná klobása, dušené maso z místního divočáka a tradiční sladká vánoční roláda – na tuto svou  první  vánoční večeři v Le Midi nikdy nezapomenu.

Le Midi je tak rozličné, jako jsou různorodé tři jeho hlavní přímořské součásti – pobřeží od Marseille na východ k Itálii, pobřeží od Marseille na jihozápad ke Španělsku a ostrov Korsika. A když se k tomu přidá celé rozsáhlé kopcovité až hornaté vnitrozemí, dostanete tak bohatou směsici chutí, vůní, barev, zvuků, teplot a výhledů do krajiny, že podle mého silně subjektivního názoru nad Le Midi není.

Najednou se mi při psaní vyjevují prchavé a útržkovité náznaky toho, co jsem kdy v této tak různorodé části Francie zažil: vůně všech divoce rostoucích bylinek – rozmarýny, tymiánu či saturejky, když jsme je s mojí sestřenici Odette sbírali na sušení u vesnice Massat vysoko v Pyrenejích; kolorit ragbyového zápasu v Béziers (fotbal se tady popularitou nemůže ragby vůbec rovnat, a nikde přitom žádní výtržníci); nádherné prázdniny v kempu na nejdelší zdejší písečné pláži v Argeles; chuť jehněčího z pastvin poblíž slaných jezer u moře; naprosto neuvěřitelná modř malých zátok calangues u Marseille, vyhledávaných impresionisty; podzemní jeskyně Slečen u Montpellier; pravé býčí zápasy ve Fréjusu a Nîmes, kde jsem vídal Pabla Picassa, který nevynechal jediné klání s býky; největší římský akvadukt Pont du Gard a všudypřítomné římské památky včetně Via Dolmita (jakési římské dálnice); rybí trh ve starém přístavu v Marseille; alegorické vozy ze samých pomerančů při svátku citrusů počátkem roku v Mentonu u italských hranic; katalánské fiesty s býky v ulicích měst a vesnic poblíž španělských hranic; a nejnověji fantastické technické dílo – nejvyšší dálniční most na světě (oba pilíře jsou vyšší než Eiffelova věž v Paříži) u města Millau, kde se často jezdí nad mraky…

Definovat Le Midi v nejširším slova smyslu znamená vrátit se do historie a do doby, kdy bylo území dnešní Francie rozděleno na „sever“ a „jih“. Rozhraním bylo jazykové rozlišení, na severu se mluvilo jazykem oïl a na jihu oc, podle toho, jak se kde přitakalo. A dodnes poznáte lidi z jihu většinou podle zpěvného přízvuku, který, i když mluví francouzsky, si zachovali z poměrně nedávné doby, kdy v Le Midi převládali jiné tři galo-románské jazyky  – okcitánština, katalánština a provensálština (v této oblasti byli Římané dříve a jejich přítomnost měla na jazyk, kulturu a veškerý život mnohem větší vliv než jinde).

Většina článků v tomto čísle se zaměřuje zhruba na tu polovinu Le Midi, která se vine kolem Středozemního moře od ústí řeky Rhôny po Španělsko a jež se někdy označuje jako duální, dvojjediný útvar, pro který se ještě hledá jednotný název. Zatím se jmenuje Languedoc-Roussillon a prolínají se tu dva hlavní vlivy – katalánský v jižnějším Roussillonu a okcitánský v severnějším Languedocu. V několika článcích zamíříme i do východní části Le Midi, do Provence a na Côte d´Azur, Azurové pobřeží. Nabízíme jen zlomek z toho, co je tady zajímavého k vidění a poznávání. Berte to jen jako malou pozvánku do kraje, který toho tolik nabízí a zároveň ještě víc skrývá.