Kanada

Jako zubatý hřbet prastarého dinosaura prochází severoamerickým kontinentem pohoří, které rozděluje zemi na oblast velkých rovin a kraj horských hřbetů, údolí a pánví na pacifické straně. Táhne se od mexických hranic až do teritoria Yukon a rozděluje srážkovou vodu do tří světových oceánů. Od nepaměti tvoří také přirozenou překážku, k jejímuž zdolání bylo zapotřebí mnoho odvahy, důvtipu a vytrvalosti. Dnes je především místem obdivu, inspirace a respektu k přírodě.

Britská Kolumbie – perla přírody
Pokud vyrazíme z oblasti vancouverské aglomerace proti proudu řeky Fraser, dorazíme asi po dvou hodinách jízdy do městečka Hope, kde se začíná zdvihat hřeben mohutného pohoří a my začínáme nesmyslně plýtvat filmovým materiálem. Zdá se nám, že vytoužené Rocky Mountains musí být již na dosah. Zbývá nám však ještě pár set kilometrů a průjezd průsmyky několika dalších pohoří a teprve po následné změně časového pásma přijedeme do míst, kde hlavní hřeben kanadských Skalistých hor tvoří hranici mezi Britskou Kolumbií a provincií Alberta.

Během cesty můžeme navštívit některé národní či provinční parky. V Selkirkových horách, které jsou součástí Kolumbijského pohoří, se dají zhlédnout krásné alpinské louky v nevelkém Národním parku Mt. Revelstoke. Také následující průjezd Rogersovým průsmykem v Národním parku Glacier patří k silným zážitkům. Začínáme tušit, proč Britská Kolumbie nese – jak se ostatně můžeme dočíst na každé automobilové značce – přízvisko „super a natural“.  To, co nám může znít jako označení druhů benzinu, je trochu pošetilou snahou zdejších obyvatel vystihnout ve stručnosti jedinečnost místní přírody.

Nejúchvatnější scenerie však zůstávají stále ještě před námi. Překročíme Rocky Mountain Trench – 1400 km dlouhé a téměř přímé údolí – a horní tok řeky Columbie a za chvíli už stoupáme k hranicím Národního parku Yoho, prvního ze čtyř národních parků tvořících rozsáhlý komplex o celkové rozloze 20 585 km². – To je zhruba dvojnásobek rozlohy Yellowstonského národního parku a čtvrtina České republiky, a pokud k němu přičteme řadu přiléhajících provinčních parků, získáme jedno z největších souvislých chráněných území na světě.

Není proto divu, že v roce 1985 byl tento komplex zařazen na seznam Světového dědictví UNESCO pod souhrnným názvem Canadian Rocky Mountain Parks World Heritage Site. Každoročně navštíví tuto oblast na devět milionů návštěvníků, kteří sem jezdí za rekreací, sportem a poznáním. Pro Kanaďany mají parky ve Skalistých horách ještě jeden důležitý prvek. Jeden z nich se totiž stal základním pilířem pro budování celého systému národních parků.

Rodiště kanadských parků
Překročíme-li průsmyk Kopajícího koně na hlavním hřebenu Skalistých hor, znamená to pro nás několik změn. Za prvé jsme překročili hlavní americké rozvodí a každá říčka z východní strany hor už odtéká směrem do Atlantiku nebo do Severního ledového oceánu. Toto rozvodí je současně hranicí mezi provincií British Columbia a Albertou a současně je dělítkem mezi Národními parky Yoho a Banff.

Právě tento průsmyk si vybrala transkontinentální železnice k překročení Skalistých hor. Na východní straně hor, u nevelkých vodopádů na řece Bow, byl postaven pracovní tábor železničních dělníků a zanedlouho tu vzniklo stoupání nahánějící hrůzu všem strojvůdcům, ale současně zpřístupňující celou oblast  pro budoucí návštěvníky.

Jednoho dne se tři z železničních dělníků – bratři McCardelové a Frank McCabe – vydali za příležitostným hledáním drahých kovů a nedaleko od tábora narazili na otvor, ze kterého vycházelo vlhké teplo. Když se jim podařilo spustit se dolů, objevili rozsáhlou jeskyni s pramenem horké minerální vody. Pochopili, že tento nález má stejnou cenu jako zlato, a vykolíkovali si klasický těžební zábor. Pomocí trhavin zpřístupnili jeskyni a vedle pramenu pak postavili malý srub, který nabízel koupel v horké vodě za úplatu.

Pak však McCabe slibné podnikání narušil tím, že prodal jistému spekulantovi svůj podíl a podíl jednoho z bratrů, přičemž zfalšoval jeho podpis. V následných sporech se vynořila otázka: nemá být přírodní bohatství podobného druhu podřízeno nějakému druhu národní ochrany? Do záležitosti se vložila železniční společnost, která byla garantem rozvoje v celé oblasti, a o případ se začali zajímat federální komisaři.

Celý spor nakonec vyústil v roce 1885 k vykoupení záboru a vytvoření malého chráněného území s názvem Cave and Basin Hot Springs o rozloze 26 km². Tato skromná rezervace byla o dva roky později rozšířena na 650 km² a obdržela název Rocky Mountain Park of Canada. Dnes má Banffský národní park rozlohu 6641 km². Zatímco dříve se jednalo o malý ostrůvek civilizace v moři nedotčené divočiny, nyní se druhý největší park celého systému chráněných území snaží ochránit původní přírodu před vnějšími vlivy postupujícího rozvoje.

Železnice mezitím přivezla první turisty do bývalého pracovního tábora, který byl nazván Banff podle hrabství ve Skotsku, odkud pocházelo vedení společnosti. Ta zde postavila pro pohodlí prvních návštěvníků už v roce 1888 luxusní hotel Banff Hot Springs, který byl ve své době dokonce největším hotelem na světě a není pro nás bez zajímavosti, že v 70. letech minulého století zachránil jeho chátrající prestiž manažer českého původu Ivo Petrak.

Samotné sedmitisícové městečko je dnes největším střediskem zdejších parků. Replika lázeňského domu u jeskyně s pramenem je už jen historickou památkou, která připomíná, kde se zrodil systém ochrany kanadské přírody. Návštěvníci se sice mohou vykoupat v Horních pramenech na úbočí Sírové hory, ale  není to prvotní důvod, který je sem přivádí. Dnes jsou tu hlavními  aktivitami vysokohorská i rekreační turistika, lyžování a pozorování přírody.

Většina návštěvníků sem přijíždí automobily po transkanadské dálnici číslo 1, která byla vybudována v 60. letech minulého století a kopíruje trasu železnice. Ta zůstala důležitou tepnou pro nákladní dopravu, a tak tento dopravní koridor způsobuje nejednu vrásku strážcům parku a ochráncům přírody. Přes veškeré jeho oplocení a ochranu zahynulo jen v minulém roce pod koly vlaků a kamionů pět medvědů grizzly, což je celá jedna desetina populace těchto vzácných medvědů v národním parku Banff.

Cesta ledových polí
Pokud vyrazíme na sever od Banffu, měli bychom se na cestu zásobit dostatečným množstvím filmového materiálu a paměťových karet. Než však najedeme na slavnou Icefields Parkway, je nezbytné udělat malou odbočku ke dvěma jezerům.

Lake Luisa nemusí být každému po chuti. V jeho smaragdové vodě se totiž odráží kromě ledovce hotel, který zde postavila Canadian Pacific Railway jako další ze svých hotelů ve stylu „chateau“, tedy jako luxusní stavba připomínající zámek. Dnes je součástí prestižního řetězce Fairmont a způsobuje, že korzo kolem jezera připomíná rušné alpské středisko. Švýcarský duch tu dominuje i ve výzdobě a celkové atmosféře. Nechybí ani alpský roh, který vítá japonské návštěvníky vystupující z autobusu.

Naproti tomu jezero Morain má mnohem intimnější atmosféru. Je východiskem pro řadu turistických tras k hlavnímu rozvodí a pohled na nebesky modrou hladinu jezera patří k nezapomenutelným zážitkům. Není proto divu, že se kdysi ocitl na rubu kanadské dvacetidolarové bankovky.

Kousek na sever od Lake Luise sjedeme z rušné No. 1 na vyhlídkovou cestu číslo 93, která spojuje Národní parky Banff a Jasper. Kdysi to byla štěrková silnice na šíři jednoho automobilu, kterou postavili nezaměstnaní dělníci za velké hospodářské krize. Při svém tichém otevření ve válečném roce 1940 nesla název „B-J“. Později byla vyasfaltovaná a rozšířená a dostala název Parková cesta sněžných polí.

Název je opravdu přiléhavý. Podél její  230 km dlouhé trasy lze spatřit sedm sněhových polí a 25 ledovcových splazů. Vrcholem je pak návštěva ledového pole Columbia, které je jedním z největších ledových polí mimo arktické oblasti. Jeho 325 km² ledu leží v průměrné výšce 3000 m a je živeno vydatnými sněhovými srážkami přicházejícími většinou od Pacifiku. Poté, co se stlačený sníh přemění v led, sestupuje šesti hlavními ledovci a napájí řadu důležitých řek jako Athabaska nebo Severní Saskatchewan a jeho vody odtékají do tří světových oceánů. Toto ledové pole bylo mimochodem objeveno poměrně pozdě, našla jej až v roce 1898 expedice britské Královské zeměpisné společnosti.

To vše a mnoho zajímavého o ledovcích se můžeme dozvědět ve skvěle provozovaném informačním centru přímo naproti ledovci Athabaska. Také zde najdeme zmínku o našem krajanovi, neboť jedním z nejvýznačnějších současných odborníků, kteří zkoumají zdejší ledové pole, je glaciolog Richard Kucera.

U centra lze také absolvovat největší místní atrakci, kterou je jízda speciálním vozidlem na ledovec a kterou zahájila společnost patřící dvěma místním průvodcům Jimu a Billu Brewsterovým už před druhou světovou válkou, ale teprve současná speciální vozidla z ní učinila spolehlivě fungující podívanou. Než dojedete do středu ledovce Athabaska a vystoupíte na ledovou masu o tloušťce 300 metrů, dozvíte se další zajímavosti. Mimo jiné také to, že ledovec sestupuje rychlostí 15–20 m za rok, ale následkem globálního oteplování odtává rychleji, než sestupuje, a tak dochází k jeho velmi výraznému zkracování. Nebo že voda, která dnes taje u čela ledovce, spadla jako sníh před 150 lety.

Nejsou to však jen ledovce, které nás oslovují podél celé cesty. Modř a zeleň zdejších jezer je příslovečná a na nejvyšším místě celé trasy Bow Summit ve výšce 2067 m je téměř povinnost odbočit k vyhlídce na jezero Peyto, které je považováno za nejmodřejší v kanadských Rockies.

Po překročení rozvodí mezi Atlantikem a Severním ledovým oceánem v průsmyku Sunwapta se dostáváme do největšího národního parku Jasper, který svojí rozlohou 11 228 km² přesahuje i velikost legendárního Yellowstonského parku. Je také mnohem méně navštěvovaný než např. Banff, a díky tomu zde žije i větší množství divoké zvěře, kterou tu lze také spatřit. Při troše štěstí můžeme u minerálního lizu v těsné blízkosti Icefield Parkway zahlédnout kamzíky běláky nebo ovce tlustorohé.

Protože po třiadevadesátce projíždí ročně kolem půl milionu návštěvníků a většina z nich v krátké letní sezoně, je rozumné odbočit u vodopádů na řece Athabasca a vydat se do městečka Jasper po alternativní cestě 93 A. Zde je velká šance spatřit mohutné jeleny wapiti nebo křehké a hbité jelence běloocasé. Za zajížďku určitě stojí i cesta k jezeru Maligne, kde může být – zvláště v podvečerních hodinách – naším „úlovkem“ statný los nebo černý medvěd.

Cesta žluté hlavy
Na území Národního parku Jasper žije dnes asi 3000 obyvatel a ve srovnání s Banffem je mnohem komornější. Také přes něj prochází dálková silnice a železnice, které jsou však mladšího data než v Banffu. (Železnice vznikla v prvním desetiletí 20. století a s její výstavbou také souvisí založení parku v roce 1907. Silnice číslo 16 propojila provincii Albertu a přístav Prince Rupert v roce 1970.)

Obě komunikace překračují západně od Jasperu hlavní hřeben Skalistých hor průsmykem Žluté hlavy. Jeho název prý pochází od frankokanadského míšence, který se zde v první polovině 19. století usadil a k údivu místních Indiánů byl světlovlasý. Původně tudy vedla obchodní stezka, protože průsmyk je se svojí nadmořskou výškou 1131 metrů nejnižším bodem na hlavním rozvodí, a v době výstavby transkontinentální železnice byl dokonce zvažován jako vhodné místo pro překročení hřebenu Skalistých hor.

Dráha by však musela učinit velkou zajížďku k severu, a proto byl vybrán vyšší a nebezpečnější Kicking Horse Pass na jihu. Díky tomu se oblast začala rozvíjet později a příroda je zde mnohem méně dotčena než třeba v okolí Banffu. Podle průsmyku a staré stezky se nazývá i současná silnice – Yellowhead Highway.

Rozvodí v průsmyku mezi Pacifikem a Severním ledovým oceánem odděluje i Albertu a Britskou Kolumbii a současně i národní park Jasper a provinční park Mt. Robson. Při troše štěstí na počasí odtud lze spatřit nejvyšší vrchol této části Skalistých hor – 3954 m vysoký štít Mt. Robson. Hora je tvořena vrstvami metamorfovaných hornin, které svisle protínají ledovcové splazy sestupující z vrcholové části. Od jejího úpatí vycházejí oblíbené turistické trasy k blankytně modrému jezeru Kinney a dále do Údolí tisíců vodopádů. A pro ty nejzdatnější až na samotný vrchol.

Také putování po Yellowhead Highway směrem na východ stojí za zajížďku. Než opustí národní park Jasper, vede kolem dvou dalších minerálních lizů, kde je spatření ovcí tlustorohých téměř jistotou. Rychlost je zde snížena na 50 km v hodině a auta často musí zastavit a počkat, až přejdou skupiny ovcí s dovádivými jehňaty. Občas lze zahlédnout i mohutné berany. V době říje k nám mohou dolehnout vzdálené rány – to se samci rozbíhají proti sobě a v plné rychlosti do sebe narážejí svými rohy.

Silnice kopíruje tok Athabasky, na jejíchž březích jsou rozsáhlé pastviny, kde se ráno a navečer pasou jeleni wapiti. Těsně před hranicí parku je odbočka doleva, která směřuje k dalším horkým pramenům. Po úzké cestě nad říčkou Miette dojedeme ke stejnojmenným horkým pramenům, v nichž si řada návštěvníků dopřává relaxaci v horké vodě spojenou s výhledem na okolní hory. Voda se tu musí dokonce ochlazovat, neboť zdejší prameny patří se svojí teplotou 54 ^oC k nejteplejším v celé oblasti Skalistých hor.

Za dobrého počasí stojí za to absolvovat výlet – cestu lanovkou na vrchol Whistler, kde kromě nádherného výhledu můžeme obdivovat sviště žlutobřiché, podle jejichž varovného hvízdotu byl vrchol nazván. Kvůli dlouhému období ochrany přírody ztratili zdejší svišti svoji příslovečnou plachost a pozorování jejich kolonií patří k nezapomenutelným zážitkům.

Je to nádherné
Na západní straně hlavního rozvodí jsou součástí celého komplexu dva další národní parky. Menší z nich Kootenay – nazvaný podle stejnojmenné řeky – byl založen v roce 1920. V době, kdy neexistovala transkanadská dálnice, byla jako první silnice přes rozvodí postavena Banff-Windermere Highway. Vznikla jako společný projekt federální vlády a Britské Kolumbie a park pak vytvořil ochranné pásmo vinoucí se pět mil na každou stranu od nové silnice. To vysvětluje jeho zvláštní protáhlý tvar.

Jednou ze zdejších zajímavostí jsou tzv. „hrnce barev“. Krátká stezka nás zavede do míst, kde vyvěrají prameny bohaté na železité minerály. Ty se při kontaktu se vzduchem vylučují v podobě kysličníků železa a vytvářejí mocné okrové sedimenty, někdy podobné malým sopkám. Původní obyvatelé toto místo dobře znali a často vážili dlouhou cestu z prérií, aby získali barvivo ke zdobení a barvení. Z okru se vyrobily malé placičky, které se upekly nad ohněm a poté se daly snadno dopravovat, a dokonce i obchodovat. Před použitím se jen nastrouhaly a smísily s tukem.

Nedaleko od okrového naleziště můžeme absolvovat procházku úzkou soutěskou, zvanou Mramorový kaňon, s úžasnými přírodními sceneriemi. Bohužel, v současné době je tato část uzavřena, neboť byla v roce 2003 postižena rozsáhlými požáry, které spálily téměř 13 % rozlohy parku. Suché léto tohoto roku bylo vůbec nejhorší v počtu a rozsahu požárů, co lidská paměť sahá. Ačkoliv požár lesa není odborníky považován za cosi nepřirozeného, přesto je nutno chránit parková zařízení a bezpečnost návštěvníků. Z toho důvodu bojovalo 400 požárníků ze všech kanadských provincií, aby se zabránilo dalšímu rozšiřování požáru.

Na sever od Kootenay leží Národní park Yoho. Je jen o rok mladší než Banff, protože i jeho vznik souvisí s výstavbou transkontinentální železnice přes průsmyk. Na jeho území se dokonce nacházejí proslulé „spirálové tunely“, díky nimž stoupání na průsmyk přestalo být noční můrou kanadských strojvůdců. I když vyhlídky na tuto technickou zajímavost jsou zvláště v době průjezdu nákladních vlaků zaplněny turisty, není to hlavní atrakce, která návštěvníky do parku přitahuje.

Paleontologové z řad odborné i laické veřejnosti znají zdejší park pro jeho světově proslulé naleziště zkamenělin. Horotvorné pohyby vyzdvihly v dávných dobách vrstvy prastarých břidlic, které se tak ocitly na strmých svazích hor. Ve vrstvě o stáří 525 milionů let objevil na počátku 20. století Američan Charles Walcott na 250 druhů do té doby nepoznaných zkamenělých živočichů, což tehdy zcela změnilo náhled na vývoj života na zemi. Dnes je tato vrstva – Burgess Shale – přísně chráněným nalezištěm s limitovaným a obtížným přístupem. Oblast, kde dodnes probíhá výzkum, lze zahlédnout jen z velmi vzdálené vyhlídky u Smaragdového jezera.

Nejnavštěvovanější částí parku je údolí řeky Yoho, což  v jazyce místního kmene Stonyů znamená úctu nebo posvátnou bázeň. Tu zcela jistě pocítíme při cestě po krkolomné silničce do hlubin údolí. Tam nás však jako odměna čeká pohled na jeden z nejvyšších vodopádů v Kanadě. Dvojstupňový vodopád Takkakaw o celkové výšce 254 m je úžasnou podívanou zvláště na jaře a v létě, kdy je hojně zásobován vodou z ledovce nad hranou údolí a dává plně vyniknout mocné síle přírody.

O kanadských Rockies bylo napsáno mnoho a stále vycházejí další obrazové publikace snažící se zachytit jejich krásu v proměnách ročních období. Brožurky informačních center a cestovních kanceláří nešetří superlativy, ale stejně bude vždy velmi těžké pokusit se zprostředkovat sdělení o majestátnosti zdejších vrcholů, zeleni smaragdových jezer a divokosti ledovcových řek. Původní obyvatelé byli mnohem stručnější. Název vodopádu Takkakaw prý znamená v řeči kmene Krí strohé sdělení – Je to nádherné. K tomu už není co dodat.