Lucernské jezero

Lucernské jezero
Uprostřed Švýcarska leží jezero s velmi členitým tvarem a hned několika jmény – říká se mu Lucernské, Čtyřkantonální či Vierwaldstättské. Obklopují ho hory a je u něj krásně, což ostatně není ve Švýcarsku nic výjimečného. Tady se však ke kráse krajiny přidává ještě rozměr historický. Jsme totiž u kolébky švýcarské státnosti.

Některá pojmenování jezera naznačují, že jeho vody i břehy patří čtyřem různým kantonům. To je pravda historická, aktuálně je jich dokonce pět, protože někdejší Unterwalden se mezitím rozdělil na Obwalden a Nidwalden. Společně s Unterwaldenem stály u zrodu švýcarského státu ještě Uri a Schwyz. Dohromady se označují jako Urkantone, doslova „prakantony“, nebo poetičtěji Waldstätte, „lesní místa“. A uprostřed lesů také došlo k legendární události. Na louce Rütli pár desítek metrů nad jezerem se sešli zástupci těchto tří kantonů, aby si odpřisáhli vzájemnou pomoc a uzavřeli spolek na obranu proti Habsburkům. Mytická přísaha byla v kronikách nejprve zaznamenána bez časového údaje, poté umístěna do roku 1307 a nakonec propojena s písemným dokumentem datovaným „na začátku srpna 1291“, v němž tři původní kantony uzavírají spojenectví a domlouvají se na obnově jakéhosi staršího spolku, o němž však nic bližšího nevíme. Tento „rodný list“ dnešní Švýcarské konfederace se také postaral o to, že od roku 1891 je 1. srpen švýcarským státním svátkem. Ve výčtu kantonů ležících u Lucernského jezera nám zatím ještě jeden chybí. Je jím Lucern, který si historicky s ostatními příliš nezadá – právě on byl prvním, který se v roce 1332 k původnímu tříčlennému spříseženstvu přidal.

Cesta Švýcarska
Existují rozmanité způsoby, jak se seznámit s prapočátky švýcarské státnosti. K nejstylovějším patří zajet se podívat na louku Rütli a pak se vydat alespoň kousek po Cestě Švýcarska. Tahle zhruba 35 km dlouhá turistická trasa vznikla k 700. výročí založení země a vede kolem nejjižnějšího cípu Lucernského jezera na území kantonů Uri a Schwyz. Začíná symbolicky právě na Rütli a končí na protější straně jezera v Brunnenu, kde prakantony v roce 1315 obnovily svůj slib vzájemné spolupráce. Pokud by ji někdo chtěl absolvovat celou najednou, musí si přivstat a na Rütli, kam se dá dostat jenom lodí, přijet prvním spojem, protože je třeba počítat s dobrými 11 hodinami chůze. Jenže, proč to dělat? Trasa je rozdělena do sedmi úseků, v každém cílovém místě se dá využít veřejná doprava, ať už lodní, autobusová nebo vlaková. Někde se přímo nabízejí odbočky k dalším zajímavým místům kousek dál od trasy a po celou cestu se vám neodbytně vnucují výhledy, které si říkají o to, aby člověk zvolnil, zastavil se či dokonce spočinul a kochal se. Nejšvýcarštější ze švýcarských turistických cest nabízí příjemný program i na několik dnů.

Rütli – přístaviště lodí, malá louka, pár borovic s kamennými lavicemi, stožár se státní vlajkou, chata Rütli-Haus s restaurací a opodál pod svahem druhá louka k piknikům. Prosté, neokázalé a stále živé. Byl tu bavorský král Ludvík II., britská královna Alžběta II. a my máme ještě v dobré paměti, jak si zařazení Rütli do programu státní návštěvy Švýcarska výslovně vyžádal v roce 2001 tehdejší český prezident Václav Havel, aby se tam mohl poklonit „principu smlouvy“. Už dlouhá desetiletí je Rütli také oblíbeným cílem nesčetných školních výprav. Přesvědčuji se o tom i já.

Na první dva úseky Cesty Švýcarska mám vyhrazené dopoledne, odpoledne mne čeká další program, a tak přijíždím, co nejdříve to jde. V devět hodin si na Rütli užívám klidu až velebného, který narušují jen zvonce několika krav, jež se pasou v sousedství státotvorné louky. A nejsou jen tak ledajaké, patří k rétskému šedému skotu, plemenu, jež bývalo až do konce 19. stol. hojně rozšířeno v celém východoalpském prostoru. Ale pak ho velmi rychle vytlačil švýcarský hnědý skot pocházející ze Schwyzu a plemeno ze země zcela zmizelo. Zachovalo se na některých místech v Tyrolsku, odkud bylo několik zvířat dovezeno nazpět do Švýcarska až v polovině 80. let 20. stol., kdy byl chov v malé míře obnoven. Ale dost přemítání o skotu, čeká mne první úsek Cesty Švýcarska a s ním 350metrové převýšení nahoru do Seelisbergu. Než se tam vyšplhám a dojdu na krásnou vyhlídku přímo nad loukou, zaplní se prostranství kolem státní vlajky pestrobarevnými mravenečky – alespoň tak z té výšky děcka působí. A když se pak po poledni vracím lodí do Brunnenu, čeká na mole v Rütli takový dav, až si chvíli myslím, že se snad na ctihodný kolesový parník ani nemůže všechno to žactvo vejít.

Na vyhlídce mne obklopuje Rütliwald, zajímavý smíšený les, v němž se díky křemičito-vápencovému druhohornímu podloží a oceánskému klimatu s bohatými srážkami a mírnými teplotami daří bukům, lípám, dubům, borovicím, jasanům i tisům. Mluvit o čemkoli oceánském uprostřed Švýcarska se může jevit nepatřičným, jenže teplý fén vanoucí sem od jihu přes Alpy vykonává společně s vyrovnávacím působením velké vodní plochy jezera své. Ostatně až dojdu do svého cíle v Bauenu, zjistím, že tam na břehu jezera rostou volně palmy. Jedinečný charakter zdejšího lesa určuje především pět cenných společenstev, jejichž nedílnou součástí jsou i byliny jako hrachor jarní, kozlík trojený, tamus obecný, ožanka kalamandra nebo žebřice pyrenejská. Rütliwald je prvním chráněným lesním územím v kantonu Uri, které bude od svého vyhlášení v roce 2009 ponecháno 50 let svému osudu bez lesnických zásahů.

Když vyjdu z lesa, minu jezírko Seeli a na chvilku se zastavím u maličkého zámečku Beroldingen. Stojí tu zasazený do svahu u polní cesty tak trochu jako zjevení. Jeho dnešní podoba pochází z přestavby po roce 1671, ale sídlo svého času významného šlechtického rodu je tu zmiňováno už na přelomu 15. a 16. stol. Stavebníkem byl Josue von Beroldingen, který jednal s papežem i s německým císařem Karlem V. Kolem kdysi vedla stará soumarská cesta od průsmyku sv. Gottharda a vybíralo se tu clo. Dávnou dobu připomíná turistům přístupná kaplička, kterou nechal Josue k zámku přistavět, když se vrátil z pouti do Jeruzaléma.

Závěrečná část šestikilometrového druhého úseku Cesty Švýcarska dá zabrat kolenům. Těch v potu tváře nekonečnými serpentinami nad Rütli vystoupaných 350 výškových metrů je třeba zase sejít zpátky dolů k lodnímu přístavišti v Bauenu, tentokrát ale po 850 kamenných stupních. Kromě romantického okolí je slabou útěchou myšlenka, že soumaři, kteří tudy chodívali před staletími, nesli k tomu na hřbetě ještě kolem 150 kg nákladu. Kromě už zmíněných palem čeká na turisty v Bauenu také pomník zdejšího rodáka, pátera Albericha Zwyssiga. V jeho osobě se cesta k milníkům švýcarské státnosti hezky završuje. Kněz, učitel, sekretář opata v klášteře Wettingen a kapelník totiž v roce 1841 složil Švýcarský žalm na text Leonharda Widmera – od roku 1981 je tato píseň oficiální státní hymnou Švýcarska.

Schwyz – návrat ke kořenům
Jestliže jsme Cestu Švýcarska označili za nejšvýcarštější z turistických tras, logicky se nabízí, abychom stejný superlativ mezi kantony použili pro Schwyz – alespoň v tom smyslu, že právě toto jméno, jež je zároveň i jménem hlavního města kantonu, dalo vzniknout pojmenování celého státu. A tradiční pokřik švýcarských sportovních fanoušků „hop Schwyz“ si pamatují přinejmenším milovníci ledního hokeje od senzačního tažení švýcarské reprezentace mistrovstvím světa v roce 2013.

Není to však jen jméno, co spojuje Schwyz s historií země. V patnáctitisícovém městě, které leží jen pár kilometrů za Brunnenem směrem do vnitrozemí pod nezaměnitelnou dvojicí hor Grosser Mythen a Kleiner Mythen, jsou dvě významná historická muzea a několik velmi zajímavých staveb. Muzeum spolkových listin (Bundesbriefmuseum) vystavuje sbírku originálních dokumentů z dějin Švýcarska včetně legendární listiny z roku 1291, jež v sobě spojuje obě hlavní témata od loňského podzimu nově uspořádané expozice – historii a mýty. Širší, a pro laického návštěvníka proto asi přitažlivější záběr má Fórum švýcarských dějin (Forum der Schweizer Geschichte) umístěné ve třech podlažích někdejší městské sýpky z roku 1711. Dlouhodobá multimediální čtyřjazyčná expozice „Vznik Švýcarska – na cestě z 12. do 14. století“ je rozložena do tří podlaží. Prohlídka začíná ve druhém patře, které je věnováno střední Evropě v době legendárního vzniku Švýcarska. Návštěvník se seznamuje se vztahy mezi králem, církví, šlechtou a rolníky i s tím, jak se měnily společenské poměry v souvislosti s šířením vzdělanosti prostřednictvím prvních univerzit. První patro se soustřeďuje na alpský prostor, zejména na obchod a dopravu ve středověku. Dozvíte se tu, jak fungovala bratrstva honáků doprovázejících soumary s nákladem, co to byl sust (zájezdní hostinec, kde obchodníci, honáci a soumaři nocovali) i jak to bylo se stavbou Ďáblova mostu přes řeku Reuss. V přízemí se záběr ještě více zužuje, tématem je už jen střední Švýcarsko, vztahy mezi jednotlivými údolími a městy, zakládání prvních spolků a vznik větších správních celků.

Schwyz oplývá prý nejokázalejším farním kostelem v celém Švýcarsku (sv. Martin), zajímavou patrovou kaplí zvanou Kerchel, jež bývala kostnicí, radnicí s malovanými průčelími i někdejší pevnostní věží z doby kolem roku 1200, nicméně dvě nejzajímavější stavby stojí v areálu usedlosti Ital Reding-Hofstatt. Redingové patřili k významným a bohatým švýcarským šlechtickým rodům. Důležitým zdrojem jejich příjmů bylo podnikání ve specifické oblasti, pro tuto část Švýcarska velmi typické, totiž v žoldnéřství. Verbovali a cvičili vojáky, které pak pronajímali tomu, kdo měl o jejich služby zájem. Ital Reding si začal po roce 1609 stavět nové sídlo, v němž chtěl spojit do jednoho harmonického celku domácí stavební tradice s tehdy moderními architektonickými prvky přicházejícími hlavně z Itálie. A povedlo se mu to, vznikla jedna z nejkrásnějších profánních staveb v kantonu s nádhernými táflovanými interiéry v patře. Do areálu sídla Redingů patřil kromě kasáren, barokní zahrady a hospodářských budov také daleko starší Bethlehem-Haus. Dřevěný dům na kamenné podstavbě pamatuje dobu vzniku prvního spříseženstva – dřevěná část se datuje rokem 1287. V pozdější době dostal dům pouze nový kamenný podstavec, byla v něm jinak uspořádána okna a provedeno několik dalších drobných změn, celkově však vypadá stejně jako před sedmi stoletími. Schwyz v něm tak má hmatatelnou připomínku časů, v nichž se rodila historie země.

Lucernské jezero