Maroko

1.71 

Vydání: leden 2005

Maroko má v dnešní době jednu velkou přednost, kterou ocení zejména evropští turisté – patří k nejbezpečnějším islámským zemím. Maročané jsou velmi zbožní muslimové a návštěvník jejich země musí samozřejmě respektovat určitá pravidla…

Není skladem

Katalogové číslo: maroko Kategorie: , , ,
časopis Země světa - logo

Středověcí arabští geografové označovali oblast na severu a severozápadě Afriky jako al-Maghrib, což znamená jednoduše „západ“ nebo „západ slunce“, někdy hovořili trochu epičtěji též o „nejzazším západu“ nebo lyricky o „ostrovu zapadajícího slunce“. „Ostrov“ Maghribu byl opravdu jakoby odtržený nehostinnou Saharou od ostatního islámského světa táhnoucího se v širokém pásu od nilské delty dále na východ až po dnešní Pákistán. Na současné mapě nalezneme v oblasti dávného Maghribu tři státy – Tunisko, Alžírsko a nejzápadnější Maghribské království, Al-Mamlaka al-Maghribíja, mezinárodně známé jako Maroko.

Marocké království leží v severozápadním cípu afrického kontinentu na ploše 446 550 km2 a žije v něm zhruba 30 milionů obyvatel. Tyto údaje platí pro „vlastní“ Maroko bez území Západní Sahary, která měří dalších téměř 270 000 km2, ale žije v ní jen něco kolem půl milionu lidí. Maroko si na tuto někdejší španělskou kolonii s významnými ložisky fosfátů i dalších surovin činí nárok, setkalo se tu však s odporem sil požadujících nezávislost. Po letech ozbrojených konfliktů i diplomatického úsilí zahrnujícího také účast OSN není problém dodnes vyřešen a zřejmě ještě nějakou dobu nebude.

Na severu omývají Maroko vody Středozemního moře, na západě Atlantského oceánu. Převážná část severní pobřeží je od vnitrozemí oddělena hřebenem pohoří Ríf, a proto je Maroko tradičně orientováno na Atlantik. Na atlantském pobřeží se také nacházejí všechna významná letoviska plážové turistiky.

Maroko má v dnešní době jednu velkou přednost, kterou ocení zejména evropští turisté – patří k nejbezpečnějším islámským zemím. Maročané jsou velmi zbožní muslimové a návštěvník jejich země musí samozřejmě respektovat určitá pravidla, k nimž patří především zákaz vstupu jinověrců do mešit a dalších nábožensky využívaných prostor, příliš vítáni nejsou nemuslimové ani na hřbitovech. Zároveň tu ale také v plné míře platí jiné pravidlo islámu – host je dar od Alláha a jako s takovým je s ním zacházeno.

Kdo jsou vlastně Maročané? Prvními obyvateli severozápadu Afriky byli Berbeři, kteří tu žili už dávno před příchodem Římanů, jejich původ a rané dějiny však zůstávají stále nejasné. Navíc nejsou skupinou jednotnou, pocházeli zřejmě z různých kmenů a odpradávna se mísili s dalšími etnickými skupinami. Někdy se proto dokonce nepovažují za etnickou, nýbrž jen za jazykovou skupinu. Dnes se rozlišují tři hlavní skupiny Berberů tvořené celkem asi 300 kmeny. Sami se označují termínem imazighové, „svobodní muži“. Jejich arabské označení berbri vzniklo z řeckého bárbaroi, resp. latinského barbari, „cizinci“. Berbeři byli tradičně bojovní polonomádi až nomádi, kteří na území Maroka vytvořili v prvních stoletích našeho letopočtu řadu drobných „států“. V 7. a 8. století přišli při islámských taženích na území Maroka první Arabové, z nichž mnozí pokračovali dále do Evropy na Pyrenejský poloostrov. Později od 11. do 16. století ještě následovalo několik arabských migračních vln – některé přišly od východu, jiné z Andalusie. Arabští Idrísovci také na konci 8. století vytvořili na území Maroka vůbec první větší státní celek a vládli mu zhruba 130 let. Dalších 140 let patřilo Maroko k mocné říši Fátimovců, ale od poloviny 11. století se opět osamostatnilo. Všichni jeho vládci až do poloviny 16. století pak byli berberského původu, teprve poslední dvě panovnické dynastie, Saadovci a současní Alawité, jsou arabské. Dnes se Berbeři a Arabové od sebe mnohdy jen obtížně rozlišují. Udává se, že Berbeři jsou s 50 % nejpočetnější skupinou obyvatelstva, a Arabů je jen o málo méně. V minulosti žila na území Maroka také početná židovská menšina, jejíž první příslušníci sem měli podle židovských historiků přijít již po dobytí Jeruzaléma Římem v roce 70 n. l. Nejvýznamnější přírůstek však představovali andaluští Židé, kteří do Maroka přicházeli společně s andaluskými muslimy v několika vlnách od 14. do 16. století. Během třetí čtvrtiny 20. století však naprostá většina marockých Židů zemi opustila a odešla do Izraele. Početnější menšinu představují Haratinové, míšenci, vesměs potomci černošských otroků, kteří žijí především v oázách podél řeky Dra, dále též v dalších oázách jižního Maroka a v určitém počtu rovněž v Marrákéši.

Maroko je konstituční monarchií, v níž je rozhodující autoritou král, a to nejen světskou, ale i náboženskou – král má zároveň titul Vůdce věřících, Amír al-Muminín. Sunnitský islám je v Maroku státním náboženstvím. Současným králem je od roku 1999 Mohamed VI. Patří do dynastie Alawitů, která odvozuje svůj původ přímo od proroka Mohameda a jeho dcery Fátimy. Král a jeho rodina jsou nedotknutelní a nekritizovatelní. Pravomoci krále byly donedávna tak rozsáhlé, že mohl vládnout téměř absolutisticky. Už za Mohamedova otce, krále Hassana II., proběhly v Maroku určité demokratizační změny. Mohamed VI., čtyřicetiletý moderní muž, který kromě Maroka studoval i v Belgii a Francii a je například také prezidentem surfařského klubu v Rabatu, pokračuje v této cestě možná jednoznačněji, než se čekalo. Zbavil úřadu dlouholetého obávaného ministra vnitra, omluvil se za porušování lidských práv za vlády svého otce, zavedl funkci premiéra. Při všech svých krocích musí ovšem citlivě vyvažovat moderní a tradiční, neboť i Maroko má své islámské konzervativce a fundamentalisty. Král mimo jiné jmenuje premiéra, na jeho návrh všechny členy vlády a schvaluje složení parlamentu, který může i rozpustit. Parlament je od roku 1997 dvoukomorový. Poslední volby do dolní komory (Sněmovny reprezentantů), která má 325 křesel, se konaly v roce 2002, účastnilo se jich 26 politických stran a skoro všechny mají v parlamentu své zastoupení. Nejvíce křesel, padesát, mají v dolní komoře maročtí socialisté (Socialistický svaz lidových sil), ale jen o dvě méně obsadila Strana nezávislosti, nejstarší nezávislá politická strana v Maroku, která existuje od roku 1944.

S historií Maroka se člověk nejlépe seznámí při prohlídkách čtveřice královských měst – Rabatu, Fésu, Marrákéše a Meknésu. Kromě historických památek oplývá země také krásnou a velmi rozmanitou krajinou. Od jihozápadu k severovýchodu se táhnou tři pásy pohoří – Ríf, Střední Atlas a Vysoký Atlas. Původní lesní porosty, které většinou pokrývaly jejich svahy, byly na mnoha místech lidskou činností zničené, nahrazené pastvinami a poli, někde pak sekundárními porosty se zcela odlišnou druhovou skladbou. Ničení lesů má v Maroku dlouhou historii, která začala již v dobách římských. Někde se však zbytky původních lesů včetně slavných marockých cedrů dochovaly až dodnes – jak v některých partiích uvedených pohoří, tak i v částech Mesety neboli centrální planiny, která se rozkládá mezi západním okrajem horských pásem a atlantským pobřežím. Vůbec nejrozsáhlejší souvislá lesní oblast nazývající se Mamora se nachází na ploše téměř 1300 km2 severovýchodně od Rabatu. Meseta je také nejvýznamnější zemědělskou oblastí země.

Jižně od Vysokého Atlasu probíhá obdobným směrem ještě jeden pás pohoří, Antiatlas. Ten však už patří do saharské geografické oblasti a geologicky je podstatně starší než severnější pohoří. Sahara je pro někoho nejobávanější, pro jiného možná nejromantičtější částí Maroka. Rozhodně je velmi fotogenická, jako ostatně všechny pouště, a při dodržování základních pravidel pro cestování pouští se není třeba saharského výletu bát. Na marockém území se rozkládá většinou hammada, kamenitá a štěrkovitá forma pouště, zatímco pravá písečná poušť s dunami zvaná erg se nalézá jen na několika místech. Jižně od Vysokého Atlasu se také mění charakter osídlení, který je možný pouze v oázách, kde se také na zavlažovaných plochách pěstují některé plodiny. K nejvýznamnějším patří datle – a datlové palmy také zcela charakteristickým způsobem určují vzhled těchto oáz.

Maroko je tradiční zemědělskou zemí. I když se v posledních letech poměrně rychle rozvíjejí i další odvětví, zemědělství stále významným způsobem ovlivňuje celkový vývoj hospodářství a zaměstnává přes 40 % obyvatel. Země eviduje asi jeden a půl milionu převážně malých hospodářství. Téměř polovina rolníků žije z plochy menší než jeden hektar. Problémem je i velmi nízká vzdělanost venkovského obyvatelstva – uvádí se, že až 80 % drobných rolníků neumí číst ani psát. Vzhledem k tomu, že jen asi 15 % orné půdy je uměle zavlažováno, závisí marocké zemědělství výrazně na množství srážek. Několikaleté velmi suché období, které skončilo rokem 2002, vedlo ke stagnaci celého hospodářství.

Z průmyslu je tradičně významný textilní a kožedělný, velmi důležitá je i těžba nerostných surovin, především fosfátů. Odhaduje se, že na území země se nacházejí až tři čtvrtiny jejich celosvětových zásob. Je největším vývozcem fosfátů a druhým největším vývozcem umělých hnojiv na světě, fosfáty jsou druhým největším zdrojem deviz.

Velké naděje se dnes vkládají do rozvoje turistiky. Svědčí o tom i fakt, že po volbách v roce 2002 bylo nově zřízeno samostatné ministerstvo turistiky. Počet zahraničních návštěvníků Maroka se v posledních letech pohybuje kolem dvou milionů ročně, ale vláda by tento počet chtěla do roku 2010 zvýšit až na 10 milionů ročně. Kromě vyšších příjmů (v roce 2003 činily příjmy z turistiky skoro tři miliardy amerických dolarů) by měl takový růst umožnit rovněž vytvoření asi 600 000 nových pracovních míst. To je významné i z pohledu snižování nezaměstnanosti, která patří k významným problémům země – v městských oblastech se dlouhodobě pohybuje kolem 21–22 %, na venkově se z pochopitelných důvodů nedá prakticky stanovit. Jeden z hlavních předpokladů rozvoje turistiky, mít co nabídnout, má už Maroko úspěšně splněný. Dlouhé pláže, krásné hory, malebná poušť, množství historických památek – to vše jsou lákadla, kterým je těžké odolat.

Hmotnost 0.17 g

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Pouze přihlášení uživatelé, kteří zakoupili tento produkt, mohou přidat hodnocení.