Při hledání romantických míst Česka záhy objevíme starou pravdu, že celá naše země je neskutečně krásná. A romantická je už nesmírnou pestrostí svých krajinných celků, které jako pestrobarevné střípky vytvářejí ve svém souhrnu pozoruhodný obraz. Vybrat jen několik míst bude vždy znamenat nutný kompromis, protože místa opomenutá budou opomenuta neprávem.
V naší zemi najdeme přírodní romantiku bizarních skalních měst, romantiku vinohradů, romantiku říčních údolí, romantiku Moravského krasu s tajemstvím řeky Punkvy, romantiku starých stromů, pamětníků dějů dávno minutých, i tajemnou krásu v zrcadlech rybníků. Horizont Českého středohoří je téměř pohádkový, když vystupuje z údolních mlh. A staré lipové aleje, které spínají své větve nad polní cestou, vytvářejí dojem slavobrány, jíž vstupujeme do zaslíbené země. Existuje i romantika architektury v harmonickém souznění s přírodou, tajuplné hradní zříceniny opředené hustou pavučinou pověstí, mytologická místa spojená s naší dávnou minulostí.
Výrazy „romantický“ a „romantismus“ jsou odvozeny od slova „román“. Protože romány všeobecně, a v 19. stol. zvlášť, oplývaly emocemi, dramatičností, popisy krásy ve všech jejích podobách, zabývaly se tajuplnými jevy a záhadami historie, tak i my dnes považujeme romantiku za něco, co je plné fantazie a tajuplné krásy, co je neobyčejné až pohádkové, idylické i emočně vypjaté.
Zdá se to skoro neuvěřitelné, ale Evropané začali obdivovat půvab krajiny poměrně nedávno, zatímco například v Číně a Japonsku bylo uctívání přírody součástí národní kultury po celá tisíciletí. První nesmělé začátky přicházejí do naší západní civilizace až v renesanci jako obdiv ke kultivované přírodě, tedy k architektonicky řešeným zahradám. Na obrazech se poprvé objevuje volná, i když jen snová krajina až na Giorgioneho plátně Spící Venuše. K jakémusi masovému návratu k přírodě dochází až s příchodem romantismu, který je reakcí na chladný klasicismus a racionalismus.
Romantismus se začal prosazovat od konce 18. stol. v Anglii a během následujícího století zasáhl celou Evropu. Nebyl to jen umělecký směr, ale v podstatě i životní styl, který objevil individualitu člověka, jehož životu dal nejvyšší hodnotu. Našel také zálibu v estetických hodnotách divoké přírody a postupem času nám ukázal, že kromě obdivu je třeba onu krásu i chránit.
Romantismus také propojil podivuhodným způsobem přírodu s uměním – nakonec učinil to, co bylo v lidovém umění přirozené už dávno, protože venkovský člověk se cítil spjatý s přírodou odjakživa. Kolik je jen lidových písní, které hned v první sloce vzdávají hold přírodě či malebným stavbám, ať to jsou mostky, zámky či kostely, jako ten svatý Vavřineček, co stojí „na pěkným kopečku“. Také naši romantičtí umělci často vycházeli z lidového umění, jako například Aleš nebo Smetana, jehož symfonická báseň Má vlast je apoteózou české krajiny v její idylické i dramatické podobě.
Pokud jde o architekturu, ta má v našich zemích charakter romantického historismu. Tento styl nemá své vlastní, charakteristické prvky jako předešlé slohy. Jeho jediným společným znakem jsou návraty ke slohům minulým. Důvodem je revoluční přestavba celé tehdejší společnosti. Aristokracie ztrácí vliv, a proto se obrací ke své slavné minulosti. Bohatnoucí měšťané se zase snaží získat přestavbou starých hradů a zámků punc rodové vznešenosti. Někteří majitelé zámků přestavují své rezidence po vzoru anglické tudorovské gotiky a okolní krajinu přetvářejí v přírodní parky, které napodobují idealizovanou, romantickou krajinu. A jako do svých interiérů svážejí exotické porcelánové nádoby a nábytek ze vzácných dřev, tak také neváhají zasadit do svých parků japonské pavilony či dokonce minaret. Příkladem těchto romantických úprav je schwarzenberský zámek Hluboká, lichtenštejnský Lednicko-valtický areál i zámek Sychrov knížecího rodu Rohanů.
Vedle těchto rozlehlých zámeckých paláců existují desítky drobných venkovských zámečků a hrádků, které si většinou budovali na rozhraní 19. a 20. stol. zbohatlí měšťané, podnikatelé a novodobí aristokraté. Snahou stavebníků byla právě ona romantizující kulisa a okázalost. Z těchto půvabných drobnějších staveb nás určitě potěší Špačkův hrad Kokořín nebo zámek Lužany, jehož majitelem byl známý architekt a mecenáš Josef Hlávka. Neměli bychom zapomenout ani na Průhonice, Přeštice, Žinkovy, Žleby, Slatiňany či Hrubou Skálu. Už tento letmý výčet pozoruhodných míst dokazuje, jak jsou naše země bohaté na historický romantismus, k němuž bychom měli počítat i Jurkovičovy pohádkové stavby, které nás potěší svou hravou lidovou secesí. Najdeme je na Pustevnách, v Luhačovicích i jinde.
Koncem 19. stol. se k holdu hradům, zámkům a romantické přírodě připojuje i spolek nadšenců, jejichž práce je v českých zemích nezaměnitelná. Je to Klub českých turistů, založený roku 1888, který učil českou a moravskou společnost chodit do přírody a poznávat její idylickou i dramatickou krásu. Právě tento klub pro nás vybudoval hustou síť značených cest vedoucích k nejromantičtějším místům naší vlasti. Vystavěl pro nás rozhledny, chaty, noclehárny a v roce 1889 vydal i první Časopis turistů, který jako Turista vychází dodnes.
I kdybychom ale nejromantičtější místa vybírali sebepečlivěji a zvažovali je na křídlech vážek, každému bude ve výběru jedno místo, místo nejkrásnější, chybět – náš rodný kraj či jen koutek našeho dětství.
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.