Jungfrau a Adelboden
Za nejvydařenější sochařské dílo švýcarské velehorské přírody bývá obecně považován Matterhorn, neméně fascinující je však i masiv sestávající ze tří výrazných štítů, o nichž se často mluví jako o „svaté trojici“ Bernských Alp. Zatímco Matterhorn je štítem magicky vzletných linií, které nemají obdobu ani v Alpách, ani v jiných evropských horstvech, trio Eiger, Mönch a Jungfrau staví na odiv hlavně majestátní nespoutanost rozmanitě modelovaného světa skal a ledovců. Na rozdíl od Matterhornu tady má běžný návštěvník tu výhodu, že s tímto světem nemusí zůstat jen v pouhém vizuálním kontaktu, ale že do něj může i přímo vstoupit.
Výraz „svatá trojice“ nemá žádný vztah k náboženství, lze jej chápat především jako poklonu půvabům této úchvatné horské kulisy a rovněž jako vyjádření její dominance ve velké části švýcarského alpského prostoru. Nezaměnitelná silueta tří zaledněných vrcholků se prezentuje jako úhelný bod mnoha horských panoramat a dává o sobě vědět do vzdáleností desítek kilometrů; trojice je viditelná kupříkladu i z ulic značně vzdáleného Bernu. Jistou spojitost s náboženstvím je zato možné vysledovat v pojmenování jednoho ze štítů, i když u jiného, než by se dalo očekávat. Jedna z řady bájí, opřádajících vznik zdejších hor, sice vypráví o mnichovi (Mönch), který umravnil obra lidožrouta (Eiger) sápajícího se na mladou dívku (Jungfrau), jenomže název Mönch – ačkoliv se dnes překládá jako Mnich – původně neměl s žádným řeholníkem nic společného. Vyvinul se z názvu pastviny (Münche) při úpatí hory, kam kdysi vesničané každé léto vodili na pastvu své koně.
K řeholi naopak ukazuje název Jungfrau (Panna), neboť pastviny pod sousední horou byly majetkem augustiniánského kláštera v Interlakenu, zasvěceného Panně Marii. A když jsme u jmen, tak jenom doplňme, že název Eiger je ze všech tří nejstarší (poprvé se objevuje v písemnostech z 13. stol.) a že jeho původ je nejméně jasný. Zpravidla se uvádějí tři možnosti: buď vznikl z rodového jména dávných obyvatel podhůří, nebo ze staroněmeckého výrazu pro vysokou horu, případně z latinského výrazu pro špičatý vrchol – račte si vybrat.
Dva čtyřtisícové vrcholy „svaté trojice“ – Jungfrau (4158 m n.m.) a Mönch (4107 m) – vyrůstají z hlavního hřebene Bernských Alp, který tvoří rozvodí řek Aary a Rhôny a po němž také běží hranice mezi kantony Bern a Wallis. Nižší Eiger (3970 m) se vypíná opodál, v bočním hřebeni vybíhajícím z Mönchu na bernské území. Svými jižními svahy Jungfrau a Mönch zasahují do nejvíce zaledněné oblasti Alp. Zpod jejich vrcholů spadají na walliskou stranu ledovcové splazy skládající ledovec Jungfraufirn, jehož přímým pokračováním je Grosser Aletschgletscher, největší údolní ledovec Alp i kontinentální Evropy. Kdyby neexistovala vyhlídková plošina v sedle Jungfraujoch dostupná horskou železnicí (píšeme o ní na jiném místě), obyčejní smrtelníci by neměli šanci tuto mrazivou končinu na vlastní oči spatřit, protože po svých se k ní lze bezpečně dostat jen s horolezeckým vybavením. A o hodně by přišli. O její jedinečnosti ostatně svědčí, že je od roku 2001 společně s celou oblastí „svaté trojice“ zapsána v seznamu Světového dědictví UNESCO.
Svou nejznámější a nejfotogeničtější tvář ale trojice obrací k severu. Nechává při tom obzvláště vyniknout zlověstně temné srázy pyramidy Eigeru společně s ledopády opancéřovanou hradbou Jungfrau. Pozoruhodné je také převýšení obou štítů nad okolními údolími – vrcholek Eigeru shlíží ke Grindelwaldu v údolí Lütschental z tříkilometrové výše, vrchol Jungfrau pak ke dnu údolí Lauterbrunnental dokonce z výšky ještě o téměř 400 m větší. Celkové vyznění této scenerie je o to působivější, že vyrůstá přímo ze zeleného rámce luk a lesů.
Nejběžnějším způsobem seznámení s oblastí Jungfrau je jízda horskou dráhou, která má konečnou v nejvýše položené evropské železniční stanici v již zmíněném sedle Jungfraujoch. Jestliže ale nemáte naspěch a počasí dovolí, určitě nebudete litovat, když si trojici nejprve prohlédnete z většího odstupu a navíc se ještě svezete další proslulou horskou železnicí.
Zvlněná náhorní plošina Schynige Platte je usazena na temeni horského hřbetu v bezmála jedenapůlkilometrové výšce nad údolím Lütschental, v mimořádně šťastné poloze. Více než polovinu obzoru tady okupuje defilé štítů Bernských Alp v čele se „svatou trojicí“, a také se odtud otevírá poutavý výhled z ptačí perspektivy na Interlaken a obě velká jezera v jeho okolí. Stále vzrůstající počet turistů, které sem v druhé polovině 19. stol. průvodci vyváželi na koňských hřbetech za úžasnými výhledy, nakonec vedl k vybudování ozubnicové trati s osmisetmilimetrovým rozchodem kolejí a s Riggenbachovou ozubnicí. První vlak na ni vyjel v květnu roku 1893. O dvacet let později byla trať elektrifikována a průběžně na ni bylo nasazováno několik malých elektrických lokomotiv, z nichž většina slouží v běžném provozu dodnes – ano, více než sto let, čtete dobře.
Schynige Platte-Bahn má údolní stanici na nádraží ve Wilderswilu nedaleko Interlakenu. Než se vaše souprava vydá na trať, zkuste nahlédnout do kabiny její lokomotivy a nechte se ovanout duchem dávno zašlých časů, kdy se kliky kontrolérů ještě vyráběly ze staré dobré mosazi a kdy na stanovišti strojvedoucího nesměla chybět sada nářadí, ani konev s olejem. Trocha nostalgie vás ale bude provázet i během padesátiminutové jízdy, protože pečlivě udržované vagónky s dřevěnými sedadly jsou také letitými veterány.
Každá souprava má obvykle vagonky dva, které cestou vzhůru lokomotiva z bezpečnostních důvodů tlačí před sebou. Průvodčí, sedící u brzdového kola v čele soupravy, pozorně sleduje koleje, i když většinou vidí daleko dopředu a musí mu být jasné, že v nejbližších minutách k žádné nepřístojnosti nedojde. Jsme ale na švýcarské železnici, kde striktně platí, že předpis je předpis. Proto také při průjezdu krátkým tunelem průvodčí ve vozech rozsvítí, byť zdánlivě zbytečně jen na pouhých pár vteřin. K provozním zajímavostem této dráhy rovněž patří každoroční demontáž troleje v horním úseku tratě, který v zimě ohrožují laviny. Na jaře musí četa montérů trolej znovu instalovat, a hlavně kvůli těmto pracím je dosud držena v činné službě malá parní lokomotiva, pamětnice počátků zdejšího provozu. Letos slaví v plné síle požehnaných 122 let.
Pokud přeje počasí, pak je samotná jízda na Schynige Platte velice vděčným diváckým zážitkem, jenž graduje s přibývající nadmořskou výškou. Vyvrcholení přichází těsně před tím, než souprava dorazí do cíle – když se za jejími okny znenadání rozevře hluboké údolí a nad jeho protější stranou se zjeví „svatá trojice“. Výhled na tuto scenerii povyšuje konečnou stanici s vcelku tuctovou nádražní budovou (1967 m) na jedno z nejpůvabnějších švýcarských nádraží.
Prakticky totožný výhled jako z nádraží se otevírá i z terasy restaurace nedalekého hotelu Schynige Platte, kde si jej můžete zpříjemnit občerstvením. Možná se ale místo toho raději hned vydáte na procházku po plošině za dalšími zážitky, k níž tady vybízejí dva vyhlídkové okruhy. Ten kratší vás zavede i k největší zdejší atrakci, k botanické zahradě shromažďující zástupce vegetace subalpínského a alpínského stupně švýcarských Alp. Založena byla v roce 1927 jako jedna z prvních institucí tohoto typu v celých Alpách a dodnes se zde podařilo soustředit více než 650 druhů rostlin. Do zahrady máte volný přístup, vstupné je součástí vlakové jízdenky.
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.