Ne, nepůjde o žádný teologický výklad. Ale počítejte se mnou – město, provincie a jedno ze sedmnácti španělských autonomních společenství, to vše může být a také je dnes Valencie.
Dodejme ale hned na začátku, že v případě autonomního společenství jde o zkrácené označení, k němuž praktičnost použití svádí a plynulost vyjadřování ho ocení, avšak přesný oficiální název zní Valencijské společenství, Comunidad Valenciana. Oblast o rozloze 23 255 km2 a zhruba s pěti miliony obyvatel leží na východě Španělska, hýčkána laskavými vlnami Středozemního moře, od nichž se krajina zvolna zvedá do kopcovitého vnitrozemí, aby nakonec v několika případech vystoupala až nad úctyhodnou metu 1800 m n. m. Dělí se do tří provincií, seřazených od hranic s Katalánskem a Aragonií na severu k hranicím s Murcií na jihu v pořadí Castellón – Valencie – Alicante. Každá provincie má stejnojmenné hlavní město, přičemž Valencie je zároveň metropolí celého společenství, sídlí v ní jeho parlament, prezident i vláda.
Území dnešního Valencijského společenství je velmi podobné tomu, které zaujímalo v minulosti Valencijské království. Vznik tohoto státního útvaru se formálně klade do roku 1238, kdy aragonský král Jakub I. Dobyvatel obsadil v rámci rekonquisty Valencii, tehdy centrum jednoho z muslimských taifských království. Na přelomu 13. a 14. stol. pak byly k Valencijskému království připojeny i jeho nejjižnější části (Alicante a Elche), původně dobyté na Maurech Kastilií. Od počátku své existence však bylo Valencijské království státem bez vlastního panovníka, neboť bylo začleněno do Koruny aragonské, takže jeho králi byli vládci aragonští, resp. španělští (po personálním spojení Koruny aragonské a Koruny kastilské v osobách Katolických králů, Ferdinanda Aragonského a Isabely Kastilské).
Valencijské společenství patří v rámci Španělska k těm autonomiím, které mají více než jeden úřední jazyk. Zde jde kromě španělštiny také o valencijštinu. Ponechme lingvistům a politikům (ano, v tomto případě jde i o citlivé politikum), aby zodpověděli choulostivou otázku, zda „valencijština“ je pouze místní označení pro dialekt katalánštiny, nebo zda je to samostatný jazyk. Od roku 2001 existuje Valencijská jazyková akademie (Acadèmia Valenciana de la Llengua), která je oficiálním standardizačním orgánem valencijštiny, ale také jejím propagátorem a ochráncem. Docela zajímavé je, že zatímco podle této instituce „jazyk, který byl Valencijcům vlastní po celou dobu jejich historie, je z filologického hlediska společný i pro další autonomní společenství (Katalánsko a Baleárské ostrovy) a Andorrské knížectví“ a adekvátně tomu Standardizovaný slovník valencijštiny ji definuje jako „románský jazyk, jímž se hovoří ve Valencijském společenství stejně jako v Katalánsku, na Baleárských ostrovech, ve francouzském departmentu Pyrénées-Orientales, Andorrském knížectví, východní části Aragonie a sardinském městě Alghero“, mírná většina obyvatel autonomie považuje podle průzkumu valencijštinu za samostatný jazyk.
Turisté mířící do Valencie by měli mít na paměti, že se na mnoha místech setkají s dvěma podobami názvů ulic, obcí, muzeí či jiných institucí apod. Někdy si jsou hodně podobné (Comunidad Valenciana vers. valencijsky Comunitat Valenciana), jindy méně (Alicante/Alacant) a někdy se liší docela výrazně i výslovností. To je třeba případ svého času druhého nejvýznamnějšího města Valencijského království, jemuž věnujeme jeden z dalších článků – španělsky je to Játiva [chátiva], valencijsky Xàtiva [šátiva]. V tomto čísle používáme názvy španělské, jež jsou běžné v nejrůznější turistické literatuře a které v případě potřeby doplňujeme o valencijský ekvivalent.
A teď už se vydejme na cestu. Navštívíme všechny tři provincie, podíváme se na pobřeží i do vnitrozemí, prohlédneme si historické památky i moderní díla, zúčastníme se několika slavností a svátků, nezapomeneme nahlédnout pod pokličky. Čeká nás 2000 let historie, 300 slunečných dní v roce, prostě trojjediná Valencie. Bez přehánění – víc než byste čekali.
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.