Zámky na Loiře

Pramení ve Francouzském středohoří a spěchá k severu, aby se na jižním okraji Pařížské pánve mohutným obloukem stočila k západu a po pouti delší než tisíc kilometrů se zasnoubila s Atlantikem. Loira, nejdelší francouzská řeka, jako by k sobě přitahovala dramatické události. Nikdy se nenechala spoutat, dodnes si zdánlivě líně plyne mezi břehy, které na jejím středním a dolním toku lemují pahorky pokryté sady a vinicemi, výstavná panská sídla, významná města i starobylé kláštery. Většinou od ní udržují uctivý odstup; i v létě, kdy se zdá být krotká a mělká, je jasně vidět, že si v době, kdy na horách tají sněhy, umí pěkně zařádit. Oblast mezi městy Gien a Angers nazývají zahradou Francie, rajskou krajinou plnou ovoce a květin. Najdeme tu proslulé slívy „Reine-Claude“, pojmenované podle manželky Františka I., voňavé hrušky, pěstované v této oblasti od 15. století, melouny, dovezené z Itálie za Karla VIII. Už v 16. století labužníci vychvalovali zdejší artyčoky, salát a chřest. Na suchých planinách na vrcholcích kopců se rodí ořechy a jedlé kaštany. Známé jsou i chovy drůbeže a koní a také z této oblasti pochází renomovaný kozí sýr Sainte-Maure.

Jaký tedy div, že přívětivá krajina kolem řeky byla odpradávna osídlena a stala se jevištěm mnoha významných událostí. Už v římských dobách tu vzkvétalo významné středisko galského kmene Turonů, dnešní Tours, které ve 4. století proslavil místní biskup, svatý Martin. Ano, je to právě ten svatý, co „přijíždí na bílém koni“ vždy 11. listopadu. Tento římský voják původem z Panonie se podle legendy stal křesťanem poté, co se za mrazivého podvečera rozdělil s chudým žebrákem o plášť. V noci se mu pak zjevil Kristus a vyzval ho, aby ho následoval. Martin vystoupil z armády, dal se pokřtít a vzal novou víru tak vážně, že to dotáhl až na biskupa. Když v roce 397 zemřel, hádaly se dva kláštery, které založil, Ligugé u Poitiers (mimochodem nejstarší klášter na území Galie) a Marmoutier u Tours o čest pohřbít jeho tělo. Jenže obyvatelé Tours rozhodli jinak. Biskupa si pohřbili pěkně ve městě a v průběhu věků nad jeho hrobem vybudovali obrovský chrám. Jenže světská sláva polní tráva, i když jde o světce. První baziliku, cíl početných poutníků, pobořily normanské vpády. Vyrostla další, ještě větší. Tu v roce 1562 za náboženských válek vyplenili hugenoti; zašli tak daleko, že otevřeli světcův hrob a rozmetali jeho ostatky. Poutní místo se z této pohromy už nikdy zcela nevzpamatovalo a za Francouzské revoluce stavba zchátrala natolik, že se klenby zřítily. V roce 1802 otcové města kostel jednoduše zbořili a přímo jeho středem vedli trasu nové ulice. Z velkolepé baziliky tak zůstala jen jedna ze západních věží, nazvaná Hodinová, a malý kousek příčné lodi, kterému se dnes říká „věž Karla Velikého“. To, co se podařilo z ostatků světce posbírat, je uloženo v kryptě nového, mnohem menšího kostela, tvořícího nároží dvou ulic…

Smrtí svatého Martina však působení významných církevních osobností v biskupském městě nad Loirou neskončilo. Biskup Řehoř Tourský se v 6. století sice nestal svatým, ale zato zanechal světu obsáhlou kroniku, která je dnes hlavním pramenem pro poznání období, kdy se utvářel stát Franků, z něhož se vyvinula dnešní Francie. V dobách Karla Velikého, na sklonku 8. století, se zase Tours stalo sídlem významné klášterní školy vedené učencem Alkuinem. Díky jeho působení vznikaly v klášterním skriptoriu nádherné iluminované rukopisy, například Bible Karla Holého, které se zapsaly do dějin umění.

Drama normanských vpádů přerušilo kulturní rozmach. Po rozpadu říše Karla Velikého si země do jisté míry zachovala někdejší rozdělení na správní oblasti; z bývalých správců se stali mocní feudálové, kteří vládli víceméně samostatně a nanejvýš formálně uznávali jakousi královskou autoritu. Anjou, Poitou, Maine, Touraine představovaly bohatá knížectví, která mezi sebou často ostře soupeřila. K významnému zvratu došlo ve 12. století, kdy se Aliénor Akvitánská, dědička Poitou a Akvitánie, tedy území od Loiry po Pyreneje, rozvedla s francouzským králem Ludvíkem VII. a podruhé se provdala za Jindřicha Plantageneta, hraběte z Anjou, který měl po matce nárok na anglickou korunu. Hranice Francie rázem ležely na Loiře a mezi francouzskými Kapetovci a anglickými Plantagenety vzplanula vleklá válka, která se táhla téměř celé století, dokud Jindřichův nejmladší syn Jan Bezzemek neprohrál, co se dalo. I tak ale Angličanům zůstala Normandie a Guyenne.

Hvězdné chvíle zažila Zahrada Francie za druhé Stoleté války, té známější, na jejímž počátku stál spor o nástupnictví na trůn po vymření přímé linie Kapetovců. Po katastrofální porážce u Azincourtu v roce 1415, kdy na bitevním poli zůstal výkvět francouzské šlechty, to vypadalo pro Francii bledě. Celý sever včetně Paříže byl v anglických rukou, legitimita Karla VII. byla zpochybňována a nejmocnější vazal francouzského krále, vévoda burgundský, stál na straně Angličanů, třebaže byl Karlovým pokrevním příbuzným. Město Orléans, poslední francouzská bašta na severním břehu řeky, bylo obleženo… Ve chvíli nejtěžší se objevila Panna Jana, prostá venkovanka z Domrémy v Lotrinsku, přesvědčila krále o svém božském poslání, osvobodila v čele vojska Orléans a doprovodila Karla ke slavné korunovaci v Remeši. Jak to bylo dál, nejspíš znáte z dějepisu, z historických románů nebo z filmu.

Karlem VII. začíná souvislá řada panovníků, kteří učinili z dolního toku Loiry svou hlavní sídelní oblast. Právě díky nim se přestavovaly strohé starobylé hrady na nová přepychová sídla, která postupně ztrácela pevnostní charakter. Karlův syn Ludvík XI. sice ještě s oblibou pobýval v dobře opevněném Loches, kde údajně věznil své odpůrce v těsných klecích zavěšených u stropu, ale jeho nástupci už dávali přednost mnohem prostornějším a modernějším sídlům v Blois a Amboise. František I. si pak dal postavit v místech někdejšího loveckého zámečku přepychový Chambord, který už nemá vůbec nic společného s ponurými středověkými pevnostmi. Urození pánové ho houfně napodobili, a tak vznikly stavby, které jsou dnes lákadlem pro návštěvníky z celého světa. Dokonce i příslušný svazek francouzského turistického průvodce nenese název podle regionu, ale podle největší místní atrakce: Zámky na Loiře.

Renesanční rozkvět umění se utopil v krvi. Náboženské války mezi katolíky a protestanty, mezi králem a šlechtou proměnily Francii v bojiště. Řada jejich významných okamžiků se odehrála – jak jinak – na Loiře. Neúspěšné spiknutí v Amboise, povstání hugenotů, vražda vévody de Guise, to všechno jsou milníky znamenající zvrat v průběhu bojů. Teprve obratná politika Jindřicha IV. vrátila zemi mír.

Od 17. století se centrum politické moci definitivně vrací do Paříže a Zahrada Francie má klid pro hospodářský rozvoj. Rostou textilní manufaktury, rozvíjí se cukrovarnictví… Za Francouzské revoluce sem zasáhne povstání ve Vendée, revoluční teror v Nantes má za následek stovky obětí. Za prusko-francouzské války dosáhnou boje až k Orléansu. A ve 20. století? Hospodářský rozkvět, válečné škody, tak se dají lapidárně shrnout události. Naštěstí nám bouřlivý krok dějin zachoval z někdejších krás mnoho, čím se můžeme těšit.