Solná komora
Známá jezerní oblast na pomezí Horního Rakouska, Salcburska a Štýrska se těší oblibě především pro své přírodní krásy a příležitosti ke sportovnímu vyžití; ty jistě není třeba připomínat. Pozoruhodná je však také díky událostem, kterými ji poznamenala její historie.
Doslovný překlad výrazu Salzkammergut znamená statek (ve smyslu „majetek“) Solné komory, tedy úřadu ustaveného k ochraně a využití místních solných ložisek. Jejich důležitost byla známa odpradávna; „bílé zlato“ zde těžili Keltové, Římané i jejich následovníci v raném středověku. K prohlášení celé oblasti „komorním majetkem“ došlo za vlády Přemysla Otakara II. roku 1250 a jeho následovníci střežili oblast jako oko v hlavě. Oproti ostatním rakouským zemím se tamní život vyznačoval některými odlišnostmi, mimo jiné též různými omezeními volného pohybu osob, ale na druhou stranu se obyvatelům dostávalo jinde nebývalé péče a výhod včetně osvobození od vojenské služby.
Po celá staletí tak Solná komora se svými vesnicemi a městečky žila stranou většiny událostí, které procházely evropskými zeměmi. Jako kraj prostoupený hlubokou vírou sice ani ona nebyla ušetřena zápasů mezi katolicismem a reformací (na 20 000 protestantů muselo v roce 1734 opustit zemi), ale jinak zde až do moderní doby vládla poklidná venkovská atmosféra. Lákala sem například četné umělce éry romantismu – ne náhodou zde svoji inspiraci hledal například Josef Navrátil, který dokonce před polovinou 19. stol. vyzdobil stěny jedné místnosti zámku v Jirnech fiktivními výhledy na zdejší jezera a města. Tehdy se též rodí turistický ruch a obliba letovisek a lázeňských center, jako jsou Bad Aussee, St. Wolfgang, Bad Ischl, Gmunden a další.
Do městečka Gmunden při výtoku řeky Traun ze stejnojmenného jezera byla v roce 1842 kvůli přepravě soli prodloužena koněspřežná železnice České Budějovice – Linec, která Solnou komoru zpřístupnila přílivu návštěvníků včetně císařského dvora. Lázně Bad Ischl byly místem pravidelných pobytů Františka Josefa a jeho rodiny. Stefan Zweig, jeden z těch, kdo v nedalekém Salcburku hledali útočiště před shonem běžného života, barvitě popsal proměnu celé oblasti z ospalého zapadákova do podoby společensky a kulturně aktivního kraje.
Lidé sem putovali za osobitým kouzlem pobytů v klínu hor, jezer a dalších přírodních krás, o kterých jsme podrobně psali v čísle věnovaném Hornímu Rakousku (ZS 6/2014). Sotvakdo však mohl očekávat, že se právě Solná komora jednou stane dějištěm dramatu, jehož pozadí i nezodpovězené otázky budou zaměstnávat celé generace. Jakou roli hrála Solná komora na sklonku 2. sv. války? A co je pravdy na fantastických konstrukcích, které se po válce vyrojily?
Předehrou byla neurčitá zvěst o jakési „alpské pevnosti“, jež měla být hlavní oporou a posléze snad i posledním útočištěm nacistických pohlavárů, aniž kdo tušil, o jakou pevnost se jednalo a kde vůbec by se měla nacházet. Ještě v posledních týdnech války působila existence přísně utajeného svazku německých branných sil bolení hlavy spojencům, než se ukázalo, že šlo o pouhý blábol goebbelsovské propagandy a slavná alpská pevnost, kvůli níž byla dokonce část 3. a 7. americké armády v dubnu 1945 směrována na jihovýchod, existovala asi stejně reálně jako slibovaná tajná zbraň, jež měla Hitlerovi vyhrát válku.
Pak ale přišly zvěsti přímo ohledně Solné komory. Něco tajného se dělo kolem jezera Toplitzsee, které bylo uzavřeno pro veřejnost a o němž se za války začaly šuškat hrůzostrašné pověsti, stejně jako o starém dole nedaleko městečka Altaussee, kam vojáci už od roku 1943 „cosi“ sváželi. Ve stejném roce začali Němci poblíže jezera Traunsee hloubit jakési podzemní prostory, k čemuž využívali vězňů z koncentračního tábora v Ebensee. A aby toho všeho nebylo málo, hned po válce se jednoho krásného dne hladina Traunsee pokryla britskými bankovkami v hodnotě devíti milionů liber…
Tajnosti ohledně dolu u Altaussee se vyjasnily (naštěstí!) už v dubnu 1945: oním tajemným nákladem, který byl svážen do důlních chodeb, byly umělecké sbírky uloupené nacisty v okupované Evropě a na Hitlerův příkaz zde ukryté před spojeneckými nálety. Neměnné klimatické podmínky podzemí se zdály být ideálním prostředím k takovému účelu, ale v agónii třetí říše se pak sami nacisté rozhodli sbírky zničit. Nepočítali však se sabotáží zaměstnanců dolu, kteří na poslední chvíli stačili odstranit už instalované nálože (osm půltunových leteckých bomb) a pro jistotu ještě menší explozí zavalit přístupové cesty, načež sami informovali blížící se Američany. Až do roku 1948 pak trvalo opatrné vynášení pokladů, čítajících téměř 7000 uměleckých děl; byly mezi nimi například slavný Gentský oltář bratří Eycků nebo Michelangelova Madona z Brugg, ale též náš cyklus Mistra vyšebrodského oltáře, historické zbraně ze slavné konopišťské zbrojnice, vzácné knihy z Univerzitní knihovny a další…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Rakousko