Zámek ve Žlebech, zhruba 10 km východně od Čáslavi, bude asi pro leckoho překvapením. V mnoha ohledech výjimečná památka totiž zdaleka nepatří k těm nejznámějším.
Filmaři mají zámek Žleby rádi. Po roce 2000 se tu natáčelo hned sedm celovečerních filmových či televizních pohádek, k nejznámějším patří Kouzla králů nebo Tři bratři. Jinak je ale osud k Žlebům tak trochu nespravedlivý. Tak schválně. Když budeme přemýšlet o romantických zámcích u nás, napadnou nás jistě hned Hluboká či Lednice, přidáme Hrádek u Nechanic či Konopiště, ale kde jsou Žleby? Zamyslíme se nad historickými zbrojnicemi – a jsme zase na Konopišti, na Hluboké, doplníme Opočno, ale kde jsou Žleby? Uvažujeme o významných šlechtických rodech u nás, v duchu před námi defilují všichni ti Schwarzenberkové, Šternberkové, Lobkowiczové, Kinští, Černínové, Rožmberkové, Kolowratové, Colloredo-Mansfeldové či Liechtensteinové, ale kde jsou Auerspergové? A tak se pojďme podívat na Žleby trochu podrobněji.
Na skalním ostrohu nad meandrem řeky Doubravy stál původně středověký hrad, který pravděpodobně postavili v 13. stol. Lichtenburkové. A i když dnešní podoba zámku pochází z 19. stol., původní hrad nikdy nezmizel, byl jen přestavován a obestavován. Připomínku jeho středověkých počátků spatří každý, kdo zamíří na jeden ze dvou výběrových prohlídkových okruhů, který představuje to nejstarší a nejmladší na zámku, totiž původní středověká sklepení pod jižním křídlem a Velkou věž, která byla dostavěná v roce 1868. Za Karla IV. se hrad stal královským zbožím, zástavní držitelé se v něm střídali docela rychle i po jeho poničení husity a následné pozdně gotické obnově. V 2. pol. 16. stol. přišla přestavba hradu na čtyřkřídlý renesanční zámek s arkádovým nádvořím, čímž vznikla základní prostorová dispozice existující dodnes. Přes barokní přestavbu se pak už pomalu dostáváme k období, jež nás z pohledu současného vzhledu zámku jak vnějšího, tak i podoby jeho interiérů zajímá nejvíc. Ve 30. letech 18. stol. koupil žlebské panství hrabě Josef František ze Schönfeldu, záhy poté však zemřel. Žleby po něm zdědila jeho dcera Kateřina, jež se roku 1746 provdala za knížete Jana Adama Auersperga a žlebské panství mu odkázala. Po její smrti v roce 1753 připadly proto Žleby Auerspergům, kteří je vlastnili až do 2. sv. války. Žlebská linie Auerspergů vymřela po meči v roce 1942 a posledními šlechtickými majiteli zámku se přes Marii Auerspergovou provdanou za hraběte Karla Trauttmansdorff-Weinsberga stali Trauttmansdorffové, kterým byl zámek po válce zkonfiskován na základě Benešových dekretů.
Auerspergové jsou zajímavý, prastarý a dodnes mimořádně rozvětvený šlechtický rod s kořeny snad kdesi v Švábsku v temnu 10. stol. Rozjasňuje se nad nimi až o století později, kdy je nacházíme v Kraňsku na území dnešního Slovinska, kde také stále stojí jejich první rodový hrad Ursperg, později Auersperg, slovinsky Turjak. Postupně získávali další a další statky v Tyrolsku i jinde v Rakousku a v 18. stol. přišli do Čech, kde vytvořili dvě rodové linie, starší vlašimskou a mladší žlebskou.
Osudy žlebské linie nebyly zpočátku jednoduché, kníže Jan Adam sice měl s Kateřinou pět dětí, ale prvorozený syn Josef zahynul ve třiadvaceti letech při souboji u Červeného Hrádku a další čtyři potomci nepřežili dětský věk. Druhé manželství Jana Adama zůstalo bezdětné, a tak musel dědice hledat ve vlašimské větvi, což se následně opakovalo ještě jednou, protože jeho dědic, kníže Karel Auersperg, byl také bezdětný. Novým následníkem se měl stát Vincenc Nepomuk Auersperg, který se roku 1811 oženil s Gabrielou, rozenou Lobkowiczovou. Hned následujícího roku, pět měsíců po svatbě, však Vincenc Nepomuk zemřel na břišní tyfus… Osud byl ale tentokrát milosrdný – Gabriela byla již těhotná a 15. 7. 1812 se narodil jako pohrobek nový dědic a budoucí kníže Vincenc Karel. V této chvíli máme na světě dvě ze tří hlavních postav stojících za současnou podobou žlebského zámku. Ke Gabriele Lobkowiczové a Vincenci Karlu Auerspergovi se pak 29. 4. 1845 přidává Vilemína, rozená Colloredo-Mansfeld – onoho dne se v pražské katedrále sv. Víta provdala za Vincence Karla.
Manželé cestovali hojně po Evropě, navštívili Anglii, Itálii i Francii a vše, co viděli, zužitkovali pak při úpravách zámku. Oba hodně malovali, stejně jako Vincencova matka Gabriela, a na zámku se dochovala řada jejich akvarelů a kreseb, často zachycujících nově upravované interiéry, zejména ve východním křídle s reprezentačními sály. Inspiraci ke svým návrhům hledali i v knížkách, třeba ve veleslavném čtyřsvazkovém díle Josepha Nashe Mansions of England in the Olden Time, které se dochovalo v zámecké knihovně. Ta čítá na 10 000 svazků, včetně několika vzácných tisků z 16. a jednoho dokonce z 15. stol., ale také spousty dobových romantických a historických románů, jako byla třeba díla Waltera Scotta. I ta mohla posloužit k načerpání dobové atmosféry.
I když Vincenc Karel, Vilemína a Gabriela do romantických úprav zámku hojně zasahovali, na přestavbě samozřejmě působili také architekti a stavitelé – Benedikt Škvor, František Schmoranz i inženýr Josef Kristen. Ve výsledku vzniklo pozoruhodné dílo, u něhož pozorné oko návštěvníkovo záhy zjistí, že je vzdáleno precizní, leč poněkud chladné dokonalosti třeba Hluboké nebo Lednice. Ve Žlebech je všechno takové… na mysl se dere slovo „domácké“, někde trošičku naivní, jinde řekněme netradiční. Dobře to vystihl kunsthistorik Jiří Kuthan, když píše, že „zámek Žleby je ve svém celku i v jednotlivostech mnohem spíše půvabnou romantickou básní než vybroušenou architektonickou kreací.“
Knížecí pár Vincenc Karel s Vilemínou a maminka/tchyně kněžna Gabriela jsou také nejdůležitějšími postavami obou hlavních prohlídkových okruhů, z nichž jeden je zaměřený na reprezentační sály a salony východního křídla a druhý na soukromé apartmány v křídle západním. Zatímco východní křídlo bylo zpřístupněno k prohlídkám ještě za Auerspergů v 80. letech 19. stol., západní křídlo procházelo od roku 2010 rozsáhlou reinstalací a svou definitivní podobu získalo až v roce 2022. Spolu s reprezentačními salony se prohlíží také zámecká kuchyně, se soukromými pokoji zase zámecká kaple Zvěstování Panny Marie.
Okruh reprezentačními prostory začíná ve Vstupní hale, kde hned za dveřmi z nádvoří odkazují dvě kompletní turnajové jezdecké zbroje z 16. stol. na jednu z největších pozoruhodností zámeckých sbírek. Vincenc Karel miloval zbraně a zbroje a na zámku vybudoval jejich sbírku čítající téměř 1800 kusů. Součástí sbírky je i Vilemínino dědictví po jejím otci, kterým byl kníže František de Paula Gundakar II. Colloredo-Mansfeld, pán na Opočně. Nejzajímavější exponáty jsou vystaveny na mnoha místech a dotvářejí podobu některých interiérů. Platí to samozřejmě i pro Rytířskou síň v patře jižního křídla, která spojuje reprezentační prostory se soukromými apartmány. Kromě toho ale Rytířská síň nabízí první setkání s druhou mimořádnou sbírkou na zámku, kterou tvoří drobné okenní vitráže. Na zámku je jich ohromné množství, jen tady v Rytířské síni sto osmdesát včetně nejstarší z roku 1503, která zobrazuje Adama a Evu v ráji.
Soukromé apartmány jsou příležitostí, jak si blíže představit hlavní trojici historických osobností. Kníže Vincenc Karel byl nejen stavebníkem a sběratelem, ale také hospodářem, který ve Žlebech založil cukrovar, k němuž později přibyly lihovar a cihelna, další továrny pak umístil do Slatiňan, kde vlastnil druhý zámek. V této tradici pokračoval i jeho syn František Josef, pojmenovaný tak na počest rakouského císaře, který prodával cukr třeba do Skandinávie či Egypta a ve Slatiňanech za něj vznikly lučební závody. Vincenc Karel s Vilemínou měli celkem sedm dětí. Prvorozená Vilemína zemřela brzy po narození, nejstarší syn Karel v roce a půl, ale všech pět ostatních se dožilo dospělosti. Druhý syn a dědic František Josef se ve Žlebech blíže připomíná pouze v jednom z pokojů soukromého křídla – záměrně, protože na něj je soustředěna z velké části expozice na zámku ve Slatiňanech, takže se prohlídky Slatiňan a Žlebů vhodně doplňují. O významu Auerspergů svědčí nejen to, že Vincenc Karel byl nositelem Řádu zlatého rouna, ale rovněž to, že na sklonku svého života zastával čtyři roky úřad nejvyššího komořího císařského dvora.
Ani Vilemíně nechybělo vysoké vyznamenání, byla dámou Řádu hvězdového kříže, kromě výchovy dětí, vedení celého domu a kuchyně se všemi zaměstnanci byla i palácovou dámou s přístupem k císařovně Alžbětě, věnovala se charitě, malovala a vyšívala. Především soukromé apartmány jsou plné nejrůznějších osobních drobností svých někdejších obyvatel, a tak třeba ve Vilemínině apartmánu můžeme obdivovat zarámovanou usušenou kytičku, kterou dostala od císaře při jedné ze společenských akcí, jež se konaly při příležitosti svatby císařského páru v roce 1854. Zajímavá je postava její tchyně, kněžny Gabriely Lobkowiczové. Ovdověla v pouhých 19 letech, a ačkoliv o ní dobové prameny psaly, že byla velmi krásná, nikdy se již znovu neprovdala. Ví se o ní, že byla jednou z dam, které doplňovaly plesy a podobné společenské akce během konání vídeňského kongresu, kde se do ní zahleděl ruský car Alexandr I., a to prý velmi neodbytně. Rovněž Gabrielu připomínají v jejím apartmánu četné osobní drobnosti jako lahvička s oblíbenou voňavkou nebo sklenice, z níž údajně pila naposledy před svou smrtí.
Z nádherné výzdoby reprezentačních salonů je třeba vyzdvihnout například Červený kabinet neboli reprezentační pracovnu kněžen s vytlačovanými zlacenými tapetami z hovězí kůže, elegantní Hlavní knihovnu, Velkou jídelnu, zvanou také Rytířský sál, která je největším prostorem na celém zámku, a proto byla dějištěm největších hostin, oslav a plesů, ale třeba také intimní Tyrolský kabinet, dokončený teprve v roce 1898, jehož dřevěné obložení bylo na Žleby převezeno z tyrolského zámečku Auerspergů. Zmínku si zaslouží i zámecká kuchyně s nádhernými kamny se sporákem a grilem, jež jsou dílem Josefa Viktorina z Vídně. Po nedávné rekonstrukci je celá kuchyně funkční a skutečně se také používá – v rámci akce Oživená zámecká kuchyně ji několikrát v roce zaplní kuchtičky a kuchtíci, kteří tu napečou pro návštěvníky koláče a předvedou jim kuchyni v akci.
Kromě všeho dosud uvedeného nabízí zámek ještě další výběrový okruh zaměřený na zámecké divadlo. Pochází z 19. stol. a bylo vybudováno pro soukromé potřeby knížecí rodiny. Není zrovna velké, dokonce se říká, že soupeří se zámkem Kozel o pomyslný titul nejmenšího zámeckého divadla u nás. Nejezdily sem žádné divadelní společnosti, nehrály se tu velké kusy, ale hry a hříčky, v nichž často vystupovaly děti, ale hrála třeba i knížecí rodina nebo zaměstnanci – na Vánoce, Nový rok, když měl někdo narozeniny, svátek apod. Důležité je, že se na zámku dochovaly některé původní divadelní kostýmy, avšak nejen to. Zachovalo se zde i několik tzv. karuselových kostýmů, které si šlechta nechávala šít pro karuselové slavnosti konané při různých významných příležitostech. Většinou šlo o kostýmy historizující, často barokní či renesanční. Ostatně, na mnoha z četných svých portrétů rozvěšených v zámeckých interiérech je kníže Vincenc Karel zachycen právě v některém ze svých karuselových kostýmů. Nejslavnější z dochovaných je kostým, v němž se kníže účastnil karuselové slavnosti v Praze pořádané při příležitosti svatby císaře Františka Josefa s Alžbětou Bavorskou, řečenou Sisi.
Po prohlídce zámku se můžete projít anglickým krajinářským parkem, který se táhne po svahu pod zámkem do kaňonovitého meandru řeky Doubravy, do níž tu malým vodopádem ústí její přítok Hostačovka. Park o rozloze přibližně 24 ha vznikal současně s romantickou přestavbou zámku a i na jeho podobě se podílel kníže Vincenc Karel. K parku přiléhá obora Žleby – ale to už je téma na samostatný článek.
Další články z vydání o Kolínsku a Kutnohorsku najdete zde