Stotisícová metropole provincie Západní Flandry, ležící v ploché krajině na půl cesty mezi Bruselem a Severním mořem a protkaná sítí malebných kanálů, patří k nejnavštěvovanějším místům v Belgii. Může za to do jité míry ekonomický a politický útlum, který město postihl na prahu novověku a zčásti zachoval v původní středověké kráse.
Asi už v 1. stol. př. n. l. byla v oblasti dnešních Brugg malá galo-římská osada, kterou dal opevnit Caesar při svém tažení do Británie, ale písemné zmínky o jakémsi hradu jménem Bruciam pocházejí teprve z 8. stol. Hrabě Boudewijn Železná paže zde zřejmě postavil pevnost proti Normanům, plenícím tehdy osady na celém západoevropském pobřeží.
Zprávy o nájezdech proti Bruggám z té doby jsou však velmi skoupé, ale zdá se, že kolem pevnosti se časem začalo rozvíjet nenápadné, zato však velmi životaschopné město. To se už na počátku 12. stol. mohlo pochlubit systémem hradeb s příkopy a v roce 1128 dokonce přiznáním městských práv. V roce 1340 dosáhlo 35 000 obyvatel, což odpovídalo tehdejšímu Londýnu. Hlavní silou středověkých Brugg byl přitom obchod, především s vyhledávaným vlámským suknem, ale též s exotickými komoditami z Blízkého Východu. Už ve 12. stol. zde bylo zřízeno skladiště pro zboží z hanzovních měst a v roce 1309 otevřena burza, údajně nejstarší na světě. To vše, jak se zdá, na pozadí neustálého boje s mořem i s říčkou Reie, jež město sužovaly občasnými záplavovými vlnami a zanášením splavných cest k moři. I když pozdější životně důležitou spojnici města s mořem, proslulý kanál Zwin, naopak vytvořila sama příroda za dramatické bouře roku 1134.
O mezinárodní prestiži, jíž se těšily tehdejší Flandry, svědčí i to, že právě zdejší hrabě Balduin IX. se roku 1204 stal „latinským císařem“ v tehdy křižáky dobyté Konstantinopoli. Čas od času ale Vlámové museli čelit naopak snahám o ovládnutí země zvenčí. Památný je jejich vzdor proti francouzskému králi Filipu IV. a krvavé „bruggské nešpory“ 18. května 1302, kdy bylo ve městě pobito na čtyři tisíce Francouzů a jejich sympatizantů, stejně jako následující vítězství „vojska sedláků a řemeslníků“ nad „vojskem zlatých ostruh“ u Kortrijku (franc. Courtrai).
Ale děly se i bohumilé věci. Roku 1369 se provdala dcera flanderského hraběte Ludvíka II. Markéta za burgundského vévodu Filipa Smělého, obě země se spojily v personální unii a pro Flandry i jejich metropoli Bruggy nastalo asi nejslavnější období jejich dějin. Burgundští vévodové tehdy vládli nad územím rozpínajícím se od Severního moře až do původního Burgundska a k hranicím odbojného Švýcarska a leskem svého dvora zdaleka překonávali i své sousedy včetně francouzských králů, potácejících se v nekonečných patáliích své stoleté války s Angličany. Flandry si tehdy užívaly hospodářské prosperity a takřka velmocenského postavení mezi zeměmi západní Evropy. O přepychu života na vévodském dvoře a o nádheře různých slavností se vyprávějí legendy. Byla to též slavná doba bratří van Eycků, Petra Christa, Hugona van der Goese, Hanse Memlinga a mnoha dalších umělců, především malířů, kteří k tomuto rozkvětu nádhery přispívali. Často byla jejich pomoc dost specifická: například právě Jan van Eyck, dvorní malíř Filipa Dobrého (vnuka Filipa Smělého a Markéty), musel pro svého vladaře zhotovit podobiznu portugalské princezny Isabely, prý pro případ, že „kdyby byla krásná, tak by si ji vzal“ – a více než deset korábů pak vezlo portugalské hosty k obrovské svatební tabuli. Svatba se konala 7. ledna 1430 a na její paměť založil Filip Dobrý o tři dny později slavný Řád zlatého rouna.
Snad ještě velkolepější byla pak v roce 1468 třetí svatba jejich syna Karla Smělého. Ženil se s Markétou z Yorku a při oslavách, kdy z kašen prýštilo víno, nechyběly ani obrovské dekorace v podobě jednorožce s leopardem na hřbetě či umělé velryby, do jejíhož břicha se vešel čtyřicetičlenný pěvecký sbor, tentokrát za pomoci malířů Hanse Memlinga a Hugona van der Goese. Karel Smělý vládl Burgundsku sotva deset let, než ve třech bitvách proti Švýcarům ztratil nejprve Gut (jmění), pak Mut (odvahu) a nakonec roku 1477 u Nancy i Blut (krev, tedy život), aniž by zanechal mužského dědice. Jeho dcera Marie však byla ženou habsburského arcivévody Maxmiliána, pozdějšího císaře Maxmiliána I., a Flandry tak přešly pod vládu Habsburků. Vlámové se však nedali a svým novým pánům vzdorovali až do dramatického roku 1488, kdy jejich odpor vyvrcholil arcivévodovým zajetím a odstrašující popravou jednoho z jeho dvořanů. Vyděšený Maxmilián tehdy přistoupil na všechny vlámské požadavky a byl natolik čestným rytířem, že své slovo dodržel i po propuštění. Rebely potom potrestal jenom symbolicky: na památku popraveného Pietera Lanckhalse (doslova Dlouhokrkého) musí město Br…